Tomáš byl můj nejlepší kamarád snad od plenek. Ve školce jsme oba chodili domů po obědě, na prvním stupni jsme se společně učili hrát na flétnu, k čemuž se Tomáš málokdy přiznal, a teď jsme se spolu připravovali na střední školu.

No, připravovali. Podnikali jsme spoustu věcí, včetně dnešního rozhledového výletu. Bylo nám skoro patnáct a absolutně nic nás netrápilo.

„Co šílíš? Nabiješ si, jestli hned neslezeš!“ halekal na mě zezdola Tomáš.

„Nabije mi máma, jestli jí to řekneš,“ smála jsem se a vystoupala o pár stupínku výš.

„Jsi pitomá, lézt na komíny… Jestli nás chytí, tak tě upozorňuji, že uteču a tebe tady nechám! Schytáš to sama Pavlo!“ křičel.

Ale mě bylo jasný, že lže. Kdyby na to došlo, určitě by na mě počkal. A co víc, vinu by svalil na sebe.

Posledním zvoněním se s námi rozloučila základní škola a my oba vyrazili vstříc novým spolužákům, vědomostem a zážitkům. Já nastoupila na obchodní akademii, kde jsem si mezi holkami našla pár dobrých kamarádek, a Tomáš si začal plnit stavební sen na střední průmyslové škole v centru Prahy. Sice jsme se už nevídali tak často, jako dřív, ale čas jsme si na sebe vždycky našli. Buď jsme zašli do kina, vyrazili někam ven anebo jsme se potkali na chatě, kam naše mámy společně rády jezdily. Byly totiž kamarádky od nepaměti. Když se to tak vezme, s Tomášem nám bylo přátelství jednoduše naservírováno. Nikdy bych ale neměnila. Byl hodný, akční a neuvěřitelně jsem se s ním nasmála.

Někdy ve čtvrťáku mi zavolal:

„Hospoda U Brousků dneska v sedm. A nechci slyšet žádné námitky!“ Ano, to byl celý on. Vždycky šel rovnou k věci. Chtěl mi sdělit nějakou velkou novinu a nehodlal čekat do zítřka. „Ok, budu tam,“ vzdala jsem se po chvíli přemlouvání. Nemělo cenu se s ním hádat. A krom toho, já se na něj hrozně těšila.

Přesně na sedmou jsem to nestihla, ale hlavu jsem si tím příliš nelámala.

„Akademická půl hodinka přece ničemu vadit nemůže,“ říkala jsem si v duchu. Když jsem vešla do hospody, uviděla jsem Tomáše, jak na mě zběsile mává od toho nejvzdálenějšího stolu. Musela jsem se smát, tohle předváděl pořád. Neustále se pitomě šklebil nebo dělal vehementní gesta a bavil tím všechny okolo. Přidala jsem do kroku a oplatila mu stejnou mincí. Zrovna když jsem ne zrovna elegantně zašilhala, všimla jsem si, že vedle něho sedí ještě někdo další. Okamžitě jsem toho nechala, ovšem tím jsem to už nezachránila.

„Moc hezký,“ smál se kluk oblečený do fialového trička a roztrhaných kalhot. Měl náušnici v uchu a blankytně modré oči, které bych nazvala „sígrovské“. Prostě z nich koukalo něco, co připomínalo rošťáctví. A mě se to chtě nechtě líbilo.

„Kámo, takhle vypadá pořád,“ přisadil si Tomáš a vesele se na mě zašklebil. Připadala jsem si jak malá holka, ale rozhodla jsem se to nechat plavat. Kluk se posunul, aby mi uvolnil místo a zeptal se, co si dám k pití. Jako náhodou okolo procházela servírka a tak mi objednal rum s colou a otočil se na mě s napraženou pravicí.

„Jsem Vašek. A s ničím to nerýmuj,“ mrknul na mě, protože mu muselo být jasné, co mě hned napadlo.

„Pavla,“ věnovala jsem mu jeden ze svých lepších úsměvů a nezapomněla jsem dodat: „Neboj, šašku ti říkat nebudu.“ Naoko se urazil, ale všimla jsem si jeho pokřiveného úsměvu. Ještě chvíli jsme spolu laškovali, než jsem se konečně otočila na Tomáše.

„Mluv, zlato! Jaká je ta slavná novina? Nedělej zbytečné tajnosti a poděl se,“ naléhala jsem na kamaráda, protože mě najednou ovládla zvědavost.

„Pozvedni číši, krásko, protože já se zrovna dostal na tu nejlepší vysokou školu, o jaké si všichni budoucí stavaři nechávají jen zdát,“ řekl nadšeně. Tušila jsem to. Snil o tom roky a poctivě se připravoval, ani na minutu jsem nezapochybovala, že by to dopadlo jinak. Celý večer jsme slavili, zatímco rum a colu vystřídal gin s tonikem a ten potom nahradila vodka.

Když jsem se ráno probudila, neuvěřitelně mě bolela hlava. Nic jsem si nepamatovala a bála se otevřít kabelku, abych náhodou nezjistila, co všechno mi chybí. Nebylo však zbytí.

„Klíče, peněženka, diář, rtěnka, lak na vlasy, mobil…,“ přeříkávala jsem si v duchu, když mi z ničeho nic zapípala zpráva:

„Ahoj Pavlo. Doufám, že jsi dorazila v pořádku domů, doprovodil jsem tě ke dveřím, ale znáš to, mohla jsi zůstat někde uprostřed patra na schodech. Ozvi se mi. A kdyby se ti chtělo příští týden na kafe, budu moc rád. Šašek.“

Hlavou mi vířily nadšené myšlenky, a tak jsem mu hned odpověděla:

„Co zítra? V osm. A rolničky nech doma.“

Druhý den přišel včas, ne jako někteří z nás, a rolničky doma opravdu nechal. Za to nezapomněl na tři krásné růže, které mi se sklopenou hlavou podal. Rande bylo vážně úžasné. V restauraci nám dali nejlepší stůl a vynikající jídlo, nechyběla procházka, ani něžný polibek na rozloučenou. Od té doby jsme se vídali téměř neustále a náš vtah byl hezčí a hezčí. Vrásky mi však dělal Tomáš. Kdykoliv jsem mu napsala, že něco podnikneme, odpálkoval mě s výmluvou, že neví, kam dřív skočit, a když jsme na sebe náhodou někde narazili, vypadal, jako by žvýkal beton. Vašek o tom příliš mluvit nechtěl.

„Asi toho má hodně, tak ho nech. Až bude chtít, ozve se ti,“ prohodil vždy ledabyle. Ale mně to bylo líto.

Uběhl rok a já musela na Tomáše pořád myslet. Zajímala mě jeho vysněná škola, jestli s někým chodí a co vlastně pořád dělá. Rozhodla jsem se nenechat to osudu a zamířila k němu domů. Otevřel mi na čtvrté zazvonění a vypadal překvapeně.

„Ahoj, co tady děláš?“ zeptal se a zapínal si mikinu.

„Tomáši,“ nadechla jsem se, „chápu, že už ani jeden z nás nemáme tolik času jako dřív. I to, že se některý věci změnily. Co ale nechápu je fakt, že mi nechceš vysvětlit to svoje vyhýbání a výmluvy,“ rozhodila jsem zoufale rameny. Tomáš mě chvíli hypnotizoval pohledem, a pak se konečně lehce usmál.

„Pojď dál, udělám kafe jo?“ řekl, otevřel dveře dokořán a vzápětí zmizel v kuchyni.

Když se posadil, tvářil se zamyšleně.

„Přeji ti to. I Vaškovi. Oba jste byli moji dobří kamarádi, ty samozřejmě lepší, protože se známe od narození, jenže…,“ najednou ztišil hlas a podíval se mi zpříma do očí. Ve vzduchu viselo něco, co jsem nechtěla pojmenovávat. Nejraději bych zavřela oči a přenesla se někam daleko, jen abych nemusela čelit tak nepříjemné situaci, se kterou jsem si v tu chvíli neuměla poradit.

„Tome,“ začala jsem, ale zavrtěl hlavou a přerušil mě.

„Nemusíš mi na to nic říkat. Asi už chápeš, o co jde. Sám to nedokážu vysvětlit. Celý ty roky nic a najednou, když jsem tě uviděl s Vaškem, tak se ve mně něco zlomilo. Nejdřív jsem si říkal, že to přejde. Jenže nepřešlo a spíš se to stupňovalo. A teď vlastně ani nevím, jak s tebou mluvit. Nevím, jak se k tobě mám chovat. Mrzí mě, že jsem zkazil všechno to krásný, co mezi námi bylo.“

Zničehonic se stalo to nejhorší, co se stát mohlo. Přitiskl rty na moje a snažil se mě políbit. Seděla jsem jako opařená a všechno pomalu zpracovávala. Ucukla jsem a se slzami v očích se na něho podívala.

„Tome nezlob se, víš, že tohle nemůžu,“ popadla jsem kabelku a vystřelila z bytu jak namydlený blesk.

Cestou domů mě napadlo, že celá situace byla sice hodně zvláštní, ale rozhodně ne nepříjemná. Mátlo mě to a netušila jsem, co řeknu Vaškovi. Jestli mu to vůbec řeknu. Byl by z toho špatný a dával by si za vinu, že roztrhal přátelství mezi mnou a Tomášem. Potřebovala jsem čas. Jak dny plynuly, neustále jsem měnila názory. Jednou jsem to Vaškovi chtěla říct, jindy zase ne, někdy mi ho bylo líto a jindy jsem zase měla zlost sama na sebe. Byla jsem zoufalá, vůbec jsem nevěděla co dál. Kdoví, jak by to všechno dopadlo, kdyby za mnou můj drahý jednoho krásného podzimního dne nepřišel s nečekanou nabídkou.

„Co bys řekla tomu změnit svůj, vlastně náš, život?“ řekl potutelně. Byl tajuplný a já nevěděla, co si o tom mám myslet.

„Co tím chceš říct?“ zeptala jsem se opatrně, celá nesvá. Vašek se jen vesele usmál.

„Dostal jsem nabídku. Jednu z těch, které se neodmítají,“ mrkl na mě. „Mám možnost odjet na rok do Španělska, kde budu pracovat na stavbě jedné restaurace. Nejde o to, že bych skládal cihly, budu mít na starost design! A víš co je na tom nejlepší? Když to dopadne dobře, a já se postarám, aby to dobře dopadlo, další rok budu moci odjet do Tokia. Víš co to znamená?“ radoval se. Já na něj však pořád nechápavě koukala.

„To je bezva Vašku, ale co to má co dělat se mnou?“ zašeptala jsem.

„No,“ rozhodil rukama, „říkal jsem si, že bys mohla jet se mnou. Nějakou práci by sis určitě našla a kdyby se ti to líbilo, mohli bychom spolu procestovat klidně i celý svět,“ plánoval nadšeně. A já musela uznat, že má pravdu. Koneckonců, proč zůstávat v Čechách, když můžeme vyrazit kamkoliv jinam a poznat nové kultury, nová místa a nové lidi?

Nechala jsem si týden na rozmyšlenou, ale bylo to téměř zbytečné. Rozhodnutá jsem byla vlastně od začátku. Do maturity zbývalo posledních pár týdnů a tak jsme náš odjezd naplánovali bezprostředně po složení zkoušek. Všichni z našeho okolí byli nadšení a přáli nám jen to nejlepší. Jediný, kdo mi dělal starost, byl Tomáš. Od našeho neslavného pokusu o polibek jsme spolu nemluvili. Napsal mi jen strohou zprávu, že se omlouvá a že se to už nebude opakovat. Dva dny před tou velkolepou událostí jsem se za ním zastavila. Měl docela dobrou náladu a s milým úsměvem na rtech mi znovu zopakoval, že mě nejspíš miluje a že doufá, že se brzy vrátím. Třeba prý budeme mít možnost zjistit, jestli by to mezi námi nemělo cenu. Vždyť se přeci známe skrz na skrz a téměř nic už nás od toho druhého nemůže překvapit. Měl pravdu, to samozřejmě ano, ale já Vaška prostě milovala a to jsem mu také musela říct. Uvědomila jsem si totiž, že ta stoprocentní jistota, kterou bych s Tomášem měla, mě trochu děsí. Brala jsem ho jako nejlepšího kamaráda, o kterého jsem rozhodně nechtěla přijít, ale zřejmě jsem ve svém životě potřebovala trochu vzrušení, váhání a balancování. A právě to jsem zažila až s Vaškem. Ten pocit svobody a nespoutanosti mě naplnil absolutním štěstím. A jen tak mezi námi, věřím, že co nevidět to samé pozná i Tomáš. I on si svou vysněnou lásku určitě najde, protože je milý a neskutečně fajn. A já mu to ze srdce přeji.

Pavla, 28 let, ČR

Také se vám může líbit