Eliščina nemoc nám naprosto převrátila život vzhůru nohama. Pořád to ještě zvládáme, ale nevíme, co bude dál. Nezůstaneme tu věčně.
Eliška sedí připravená ve vozíku. „vydrž, jen si obuji boty a jedeme.“ Spěchám, vidím na dceři, že se jí prudce zhoršuje nálada. Nechci, aby se zase propadla do nějaké deprese. Cesta do parku jí udělá dobře. To vím jistě. Stromy zrovna krásně kvetou, venku je příjemné teplo. Jsem obutá a můžeme vyrazit. Cestou po chodbě si zase jednou uvědomuji, jak moc se náš život změnil. Ještě před pár lety by nás ani nenapadlo, že budeme vděční za přízemní, malý a tmavý byt. Ale vyjedeme z něj hned ven, nejsou tu žádné schody. A to je nejdůležitější.
Krásné a zcela zdravé dítě
Naše jediná dcera Eliška se nám narodila dva roky po svatbě. Bylo to krásné, baculaté a zdravé miminko. Já i manžel jsme z ní byli nadšení. Osud nám dopřál jen jediné dítě, a tak jsme si dcery maximálně užívali a věnovali se jí. Byla to šikovná holčička. Dobře se učila, chodila do hudební školy na housle a hrála tenis. Měli jsme z ní obrovskou radost a měli jsme mnoho plánů do budoucna.
První potíže na vysoké
Když Eliška začala studovat na vysoké škole, objevily se u ní potíže s očima. Občas se jí pohled rozmlžil nebo viděla dvojitě. U očního lékaře nic nezjistili. Lékařka se domnívala, že jde o únavu zraku. Dcera byla pečlivá studentka a stále ležela ve skriptech. Po čase ale objevily závratě. Lékaři to opět přičítali přílišnému zatížení krční páteře při studiu. Eliška absolvovala několik rehabilitací a situace se na nějaký čas zlepšila.
Další varovné signály
V posledním ročníku vysoké školy si Eliška velice trápila. Opět sejí vrátily potíže s viděním a stěžovala si na poruchy paměti. Najednou se musela na zkoušky učit dvakrát tolik. Těsně před státnicemi bez jakékoli příčiny omdlela. Stalo se to naštěstí doma. Nechtělo se jí, ale přemluvili jsme ji s manželem, aby si zašla k lékaři. Ten opět vše svedl na Eliščino nervové vypětí. Eliška pak zdárně složila státnice, obhájila diplomovou práci. S manželem jsme jí šli na promoci a byli na dceru nesmírně pyšní.
Konec všech výmluv
Po promoci Eliška odjela na amatérský tenisový turnaj. Za dva dny ale byla zpátky. Byla celá vyděšené. Prý se jí při zápase náhle podlomily nohy a nemohla vůbec pohnout levou rukou. V noci jí pak brněly nohy a rozbolela jí záda. To už přestala být legrace a tak se dcera musela podrobit řadě vyšetření. Po několika týdnech přišla zdrcující diagnoza. Slova neurologa, která nám řekl, byla neúprosná. „Vaše dcera trpí roztroušenou sklerózou. Musíte si uvědomit, že už se plně nikdy nevyléčí, ale je možné dělat všechno proto, aby na tom nebyla ještě hůř.“
Šok pro všechny
S manželem jsme byli naprosto zdrcení. Hlavou se nám honily různé pocity. Především nejistota, strach lítost, vzteku i pocit bezmoci. Samozřejmě se sesypala i naše dcera. Bylo jí čtyřiadvacet, měla celý život před sebou. Právě před měsícem nastoupila do svého prvního zaměstnání. O té zákeřné nemoci jsme do té chvíle ani jeden z nás nic nevěděli. To, co jsme se ale dozvídali v nás vzbuzovalo hrůzu. Ještě hůř na tom byla naše milovaná dcera. I když bylo možné včasnou léčbou držet nemoc zatím pod kontrolou, bylo pro ni těžké smířit se s tím, že už vždycky budu „ta nemocná.“
Dlouho se snažila
Vždy tak aktivní Eliška se nakonec vzchopila. Začala se léčit a snažila se žít běžný normální život. Pracovala, hrála tenis, chodila s přáteli. Jediné, co odmítala, byl dlouhodobý vztah. Nechtěla si kvůli své nemoci nikoho k sobě příliš vázat. A také odmítla mít děti, i když lékaři jí říkali, že to není nemožné Bála se, že by také byly nemocné a že by se o ně třeba nemohla starat . Neměla jistotu, jak se bude nemoc vyvíjet.
Náhlé zhoršení
Několik let vše probíhalo docela dobře. Eliška sice trochu zpomalila své životní tempo, ale byla celkem soběstačná. Naši pomoc prakticky nepotřebovala. Pak se ale náhle její stav prudce zhoršil a dcera skončila ze dne na den na vozíku. Kromě toho došlo i na potíže s řečí. Dcera se propadala do depresí a měla velké výkyvy nálad. Seděla doma na vozíku, nevycházela, přestala pracovat. Museli jsme to řešit. S manželem jsme vyměnili náš byt za ten přízemní a vzali si Elišku k sobě. Její stav se tím bohužel nijak nezlepšil.
Zatím to zvládáme
Péče o naši dceru je čím dál tím náročnější. Naštěstí jsme na to dva. Manžel už také odešel do důchodu. Ale jsou dny, kdy už psychicky ani fyzicky nemůžeme. V aktuální situaci, kdy se manželka sama ani nepodrbe, je to hodně fyzicky, časově i psychicky náročné. Dcera se hodně uzavřela do sebe. Potřebovala někoho ve svém věku, kdo by jí navrátil zpět do života. Bojíme se, co s Eliškou jednou bude, až péči o ní už nezvládneme. Stárneme a sil nám ubývá. Hledáme pro ni proto nějakou společnici či společníka, který by ji dodal sílu bojovat. Vždyť ještě není nic definitivně ztraceno. Pořád je tu ještě naděje.
Magda K. (68), Znojmo
