Čekal na mě, až v noci zavřu a ponesu domů tržbu. Na zastávce se vyloupl zničehonic s nožem v ruce. Obávala jsem se nejhoršího. A pak přišel zázrak. Neměla jsem ráda odpolední směny, a to hlavně proto, že jsme pak museli tržbu z kavárny, kde jsem pracovala, vozit majiteli domů. Byl to už pán v letech a zlobily ho nohy. Trpěl bolestmi kolen a každý krok navíc ho ničil. Protože to byl ale skvělý

Myslela jsem, že dům babičky a dědečka dobře znám. Jako dítě jsem ho prolezla od sklepa až po půdu. Přesto vnuci našli pokoj, o kterém neměl nikdo ani tušení. Náš rodný dům, ve kterém jsem vyrůstala se sourozenci, jsme měli prolezlý od půdy až po sklepení. Mysleli jsme si, že nemůže existovat nic, co by nás na domě babičky a dědečka mohlo překvapit. Nebyl koutek, nebyla skulinka, kterou bychom ne

Nejvíc bolí zrada od toho, od koho byste ji nečekali. Zvlášť když přijde nečekaně, ve chvíli, kdy si myslíte, že vlastně žádné velké problémy nemáte.
 Lásku jsem vždycky brala vážně. Tak vážně, že jsem si na první vztah počkala až do dvaadvaceti. Bohužel dopadl katastrofálně. Aniž bych to tušila, zapletla jsem se s mužem, který už partnerku měl. Vzpamatovávala jsem se z toho dlouho a těžce. Pak

Byla bez zkušeností a valných znalostí, sebevědomí jí ale nechybělo. Chtěla ukázat, jakou moc nad námi má. Pár kapek projímadla její ambice rychle usměrnilo. Když odcházela naše nadřízená Ivanka do důchodu, všichni jsme to obrečeli. Tak hodnou, schopnou a skvělou odbornici si mělo vedení podniku více považovat. Doufali jsme, že zůstane i v důchodu, ale někdo se očividně těšil na uvolněnou vedoucí

Dostala jsem přezdívku Pytlákova schovanka. Nikdy bych nevěřila, že se do mě zakouká nejhezčí kluk ze školy, ten, kterého chtěly všechny holky. Vždycky jsem věřila na duchy. Když jsem byla malá, slýchala jsem je na půdě, celé noci tam šramotili. Babička sice tvrdila, že jsou tu kuny, ale já věděla své. Na Dušičky, anebo když se tenhle tajemný svátek blížil, jsem existenci onoho světa vnímala vždy

Kdybych to nezažila na vlastní kůži, neuvěřila bych. Jednoho dne mi dcera Terezka řekla, že chce jet navštívit třetí babičku, která žije na Šumavě. Zarazilo mě to. Nikoho takového jsme totiž v naší rodině neměli… Naše pětiletá dcera Terezka měla vždycky divokou fantazii. Už odmalička milovala svět pohádek. Koukala se na ně v televizi, nebo si prohlížela obrázky v knížkách. Každou chvilku mi říkal

Až do jedné osudné noci před čtyřiceti lety jsem byla přesvědčená o tom, že hřbitov je místem ticha a nerušeného odpočinku. K této podivné a hrůzu nahánějící příhodě došlo už hodně dávno. Bylo mi patnáct let a byly zrovna letní prázdniny. S partou kamarádů jsme se to odpoledne toulali lesem, až jsme došli ke hřbitovní zdi. Byl to starý, zchátralý hřbitov, který už řadu let nebyl přístupný veřejn

Po smrti paní Aleny si její muž Josef myslel, že má vyhráno. Domníval se, že zdědí veškerý majetek a bude si dál užívat záletného a bezstarostného života. Jenže jak praví jedno přísloví: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě… Vyšla jsem ze smuteční síně. Byla jsem zde jako doprovod a podpora mé kamarádky Markéty, které nedávno zemřela maminka, a dnes se konal její pohřeb. „Moc ti děkuji,“ otočila se

Nějakou dobu jsme mého tátu neviděli. Když jsme se za ním vydali oslavit jeho velké kulatiny, všechny nás překvapil. Změnil slovník, šatník i koníčky. Moji rodiče se rozvedli už dávno. Ale na rozdíl od mojí maminky, která si našla po několika letech nového životního partnera, můj tatínek zůstal sám. Ani já, ani můj bratr Přemek nebydlíme blízko, a tak se k němu obvykle dostaneme jen zhruba jednou

Když se sestra mé kamarádky dozvěděla, že je těhotná, byla štěstím bez sebe. O devět měsíců později přivedla na svět dceru Alenku, u které se však v roce a půl rozvinul autismus. Události poté nabraly nečekaný spád… Kdyby nebylo mé kamarádky Veroniky, která vzala situaci do svých rukou, kdoví jak by to celé dopadlo. Partner její sestry Dany totiž výchovu o postiženou dceru nezvládl a obě je, když