Domů     První schůzku jsme měli na hřbitově, svatbu na Dušičky
První schůzku jsme měli na hřbitově, svatbu na Dušičky
7 minut čtení

Dostala jsem přezdívku Pytlákova schovanka. Nikdy bych nevěřila, že se do mě zakouká nejhezčí kluk ze školy, ten, kterého chtěly všechny holky.

Vždycky jsem věřila na duchy. Když jsem byla malá, slýchala jsem je na půdě, celé noci tam šramotili. Babička sice tvrdila, že jsou tu kuny, ale já věděla své.

Na Dušičky, anebo když se tenhle tajemný svátek blížil, jsem existenci onoho světa vnímala vždy velice intenzivně. Babička mě učila úctě k zesnulým.

Pravidelně týden před uctěním jejich památky jsme spolu chodily na hrob, drhly ho, vymetly z něho listí, omyly náhrobní desku a zapálily svíčku.

Také za okno jsme daly světýlko, to se prý dělá, aby zesnulí, jejichž duše se v tento jediný den smí vrátit mezi živé, lépe našli cestu domů. Maminka v té době už také patřila k nim, k zesnulým, tátu jsem nikdy nepoznala, vychovala mě babička.

Vyrůstala jsem na polosamotě, v domku s obrovskou zahradou, v osadě, kde žilo stálých obyvatel jako šafránu. Není divu, že ze mně vyrostlo uzavřené děvčátko, samotářské a nedůvěřivé. Co mi ovšem zůstalo do dospělosti, byla láska ke hřnitovům.

Zalézt si mezi kříže, sednout si na lavičku, poslouchat, jak v tújích cvrlikají vrabci a jen tak si přemýšlet, to jsem měla ráda.

Sama na světě

Ve třídě jsem nebyla oblíbená, byla jsem plaché děvčátko, takové vylekané, žádná duše kolektivu, vedle upovídaných veselých spolužaček jsem působila jako zjevení. Učila jsem se dobře, ale na to, abych si ostatní děti získala, jsem byla příliš uzavřená.

Ne snad, že by mě šikanovaly, na to tehdy nebyla doba ještě zralá, ale jednoduše si mě málo všímaly. Chodila jsem k mámině hrobu a všechno jí vyprávěla. Babička zemřela, když do mých osmnáctých narozenin zbývalo pár dní. Tak tak jsem unikla děcáku.

Neunikla jsem však černočerné hrůze. Najednou jsem byla úplně sama na světě. Nevěděla jsem, co si počnu. Chodila jsem do třetího ročníku gymnázia a neměla nikoho. Nikdo z dětí, které jsem znala, v takové situaci nebyl.

Spolužačky byly obklopeny početnými rodinami, staraly se o ně milující mámy. Žádná z nich si neuměla představit, co prožívám.

Nedělní oběd

Měla jsem však štěstí v neštěstí. Třídní profesorka byla citlivá žena, viděla jsem na ní, že mě upřímně lituje. Sem tam mě pozvala na nedělní oběd, prý se nemůže dívat na to, jak jsem pořád sama. Měla syna, byl o rok starší než já, maturant na našem gymnáziu.

Až když jsem s ním díky jejímu šlechetnému pozvání poprvé v neděli obědvala, uvědomila jsem si, že to její syn. Ano, byl to David, ze kterého bylo úplně vedle celé gymnázium, respektive jeho dívčí část. Krásný David, tak se mu říkalo.

Několik spolužaček na něj mělo zálusk. Krásný David se mnou u stolu! Nábožně jsem ho sledovala. Ušklíbl se a ucedil: “Á, Pytlákova schovanka!” Jeho matka na něj zasyčela, ať se uklidní. Překvapeně jsem zvedla oči:

“Pytlákova schovanka?” Neochotně mi vysvětlil, že tak mi říká celá škola. Snad prý kvůli tomu, že jsem úplně sama a bydlím v baráčku u lesa. “Žádného pytláka neznám,” pokrčila jsem rameny a třídní profesorka upozornila syna, že by se ke mně měl chovat slušně.

Zeptal se přehnaně sladkým hlasem: “A co děláte ve volném čase, slečno Veroniko?” Odpověděla jsem, že chodím na hřbitov. “A budete tam i zítra po škole, slečno Veroniko?” pokračoval v salónní konverzaci. “Davide,” okřikla ho jeho matka, “už toho šaškování bylo dost.”

Jako víla

Na to: A budete tam i zítra po škole, slečno Veroniko, jsem samozřejmě nezapomněla. Byla jsem tam. Otevřela jsem vrzající černou kovovou branku a ocitla jsem se ve svém světě, blízko maminky i babičky.

Bylo půl čtvrté odpoledne, na venkovském hřbitůvku nikdo nebyl, ale několik svíček hořelo. Sedla jsem si na lavičku pod lípu. Bylo ještě hezky, ale pomalu se hlásil o slovo říjen.

Babí léto ustupovalo dušičkovému počasí. V údolí se ráno válely mlhy, poprchávalo, kdekdo měl rýmu a kašel. Teď se mezi mraky prodralo slunce a namířilo hřejivé paprsky přímo na hřbitov.

“Krásný David,” řekla jsem nahlas, protože tu nikdo nebyl, myslím nikdo z živých. “Ve snu by mě nenapadlo, že na mě někdy promluví.”

Mraky překryly slunce a moje maminka, se kterou jsem si tímhle způsobem často povídala, odpověděla: “A proč by nepromluvil? Vidělas někdy zrcadlo?” Babička dodala: “Vypadáš jako víla, Verunko. Nejhezčí z celé školy.

Ale ty o tom nic nevíš, co?” Obě se zasmály a zavrzala branka. Vešel David a nejistě se rozhlédl: “Ty si povídáš s mrtvejma?”

To se nesmí?

Neuvěřitelně mu to slušelo. Mohla jsem na něm oči nechat. A dokonce se zdálo, jako by to bylo vzájemné. Kývla jsem: “Ano, často si tady povídám s babičkou a s mámou. To se nesmí?” Vykulil oči:

“Pytlákova schovanka, a ještě k tomu čarodějnice.” Byla jsem ráda, že si ho babička s mámou mohou prohlédnout. Doufala jsem, že na ně udělá dobrý dojem, ač v jednom kuse šaškoval a všelijak se pitvořil. Ale když s tím přestal, vypadal jako princ z pohádky.

Jako princ, který vysvobodí princeznu a vezme si ji za ženu. Nemohla jsem uvěřit, že by mě chtěl. Zrovna mě, s tou směšnou přezdívkou, podivnou samotářku bez peněz, a to ještě ani nevěděl, že chodím k psychiatrovi.

Tehdy to nebylo zvykem a v módě už vůbec ne, do módy to přišlo až teď. V dobách minulých to lidé o sobě tajili. Kdo chodil k psychiatrovi, byl cvok. Že jsem se zhroutila z babiččiny smrti, to by nikoho nezajímalo, dali by mi nálepku blázna.

Nejhezčí den

David byl na hřbitově nesvůj, šli jsme se tedy projít do údolí. Když nešaškoval, byl docela příjemný společník. Dokonce ho napadlo zeptat se mě, jestli mi není smutno. V té chvíli mi zrovna výjimečně smutno nebylo.

Courali jsme úzkou cestičkou lemovanou šípkovými keři. Drobně se rozpršelo, David mi půjčil bundu. V dálce šuměl splav možná víc než ten Šrámkův. Nejhezčí den v mém životě, řekla jsem později babičce a mámě. Jen se o něm nikdo nesmí dovědět.

Holky by mě roztrhaly, kdyby zjistily, že jsem strávila odpoledne s idolem celého gymnázia, aniž jsem se o to jakkoli snažila. A přitom třída 3.A, tedy její dívčí část, se mohla přetrhnout, aby dosáhla takové cti.

“Musíme to utajit,” řekla jsem Davidovi, když už jsme se scházeli málem každý den. “Copak tady se dá něco utajit?” namítl. Měl pravdu. Několik dní nato nebylo už naše tajemství tajemstvím.

Po maturitě

“Ty podrazačko!” nenávistně na mě syčela Ingrid, průbojná blondýna vypadající ne na osmnáct, ale na sedmadvacet, majitelka největšího hrudníku v kraji a okolí. “Davida jsem si zamluvila já. Jak si dovoluješ mi ho krást? Nemluvím s tebou. Holky, nemluvíme s ní!” zavelela.

Třída se jí bála. Poslechly ji, ignorovaly mě. To bylo ale hrdinství, nebavit se s někým, kdo je úplně sám a čas od času by potřeboval slyšet lidskou řeč. “O ní se dobře ví, jaká je to kráva,” informoval mě David.

K mé hrůze za Inkou zašel o velké přestávce a přede všemi jí řekl: “Lituji, madam, ale já letím spíš na éterické dívenky, mašina jako vy není můj typ.” Ingrid zezelenala a hodně holek se rozesmálo. Já už jsem ale nikoho nepotřebovala.

Po maturitě jsem se provdala za Davida, svou životní lásku. Brali jsme se na Dušičky a mojí tchyní se stala moje třídní učitelka.

Veronika J. (53), západní Čechy

Související články
3 minuty čtení
Čas utekl jako voda, s Pepou, o kterého jsem kdysi tak stála, jsme se rozvedli. Byla jsem přesvědčena, že zůstanu sama, ale osud to tak nechtěl. Měl pro mě ještě jednu lásku. Koukala jsem z okna chaty na jez a myslela na to, že čas utekl jako ta voda. Jak je to dlouho, co jsem se na jezu producírovala, aby si mě všiml Pepa? Pak si mě doopravdy všiml, ale otázka zní, co jsem tím získala. Dvacet
3 minuty čtení
Kdo hledá prince z pohádky, neuspěje. Pokud žena nechce zůstat sama, je třeba přestat snít a navrátit se na pevnou zem. Připadala jsem si stará. Z dnešního pohledu jsem stará určitě nebyla, bylo mi šestatřicet, ale vše nasvědčovalo tomu, že zůstanu na ocet. Další rok zase utekl jako voda a přišel máj. Voněl šeříkem, jasmínem a kvetoucími třešňovými stromy a sliboval lásku, ale, jak jsem byla př
6 minut čtení
Zamilovala jsem se do černovlasého kluka, kterého jsem občas potkávala. Tajně, nikdo o tom nevěděl, on už vůbec ne. A měl holku. Moje sny o princi se nesplnily. Nebyla jsem ani dost hezká, ani dost zajímavá. Toužila jsem po dětech, po rodině, a to mladí muži zpravidla neradi slyší. A ještě ke všemu jsem se mizerně učila, a tak ode mě kluci nemohli ani opisovat. Beznadějně zamilovaná Vyuči
3 minuty čtení
Rozvod vás semele. Člověk se dlouho vzpamatovává a čeká, kdy se konečně z toho dna dostane. Já věřila tomu, že už zůstanu navždycky sama. Naštěstí si mě láska našla. Po rozvodu jsem spálila všechny mosty, dala sbohem milovanému městu a přátelům, z nichž mnozí ani opravdovými přáteli nebyli, prodala byt a koupila domeček na venkově. Sehnala jsem tu i práci v místní prodejničce a sama sobě řekla,
3 minuty čtení
Žila jsem už dlouho v nefunkčním manželství, ale stále jsem se nemohla odhodlat k rozvodu. To se stalo až po srazu se střední školou, kde jsem potkala svou dávnou lásku. Dvacet let jsme se s Mirkem neviděli. Setkali jsme až na jednom srazu se střední školou. Předtím jsme ani on, ani já na srazy nechodili, ale najednou, samozřejmě aniž jsme se domluvili, jsme se tu oba ocitli. Od začátku jsme
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Budoucnost z čajových lístků
nejsemsama.cz
Budoucnost z čajových lístků
Chcete vědět, co vás čeká v budoucnosti? Uvařte si čaj a naučte se věštit z čajových lístků. Možná se dozvíte spoustu zajímavých věcí. Zjistit, co vás čeká, můžete klidně i v pohodlí domova. Nebojte se, věštění z čaje není vůbec složité. K tomu, abyste poznala svou budoucnost a našla odpovědi na své otázky, vám bude stačit obyčejný sypaný čaj, oblíbený hrneček a vaše šikovné ruce. Čarovné
Vězeň Jiřího z Poděbrad chránil korunovační klenoty
historyplus.cz
Vězeň Jiřího z Poděbrad chránil korunovační klenoty
Jeden z nejmocnějších mužů království Menhart z Hradce je opět za mřížemi. Zatím vždy ho jeho protivníci propustili. Nyní se ukáže, zda se dříve dostaví svoboda, nebo smrt. K husitství má šlechtický synek Menhart II. z Hradce (1398–1449) od mládí vztah. Vždyť i jeho otec Jan starší z Hradce (†1417), nejvyšší zemský hofmistr, se ke kališníkům přidal v roce 1415 po
Magické křižovatky: Hranice mezi světy
epochalnisvet.cz
Magické křižovatky: Hranice mezi světy
Na první pohled obyčejné místo. Silnice, která se rozbíhá do čtyř stran. Křižovatka. Ale podle pradávných věr právě tady slábne závoj mezi světy. Je to místo, kde můžete přivolat duchy, uzavřít smlouvu s démonem nebo získat dovednosti, které nejsou z tohoto světa. Opravdu tady můžete změnit svůj osud? A jak vysokou cenu za to zaplatíte?
Každý den poprvé
skutecnepribehy.cz
Každý den poprvé
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já
Čína: Její panenská příroda vám sebere dech
epochanacestach.cz
Čína: Její panenská příroda vám sebere dech
Slunce se mocně opírá o štíty mohutných hor. Na nebi není ani mráček a skoro to vypadá, že ostré vrcholky masivů musejí každou chvilkou protnout blankytně modrou oblohu. Jejich majestátnost a dravost krotí nádherné listnaté lesy, jejichž podzimní „čarokresba” vezme dech všem přihlížejícím. Je jednou z největších zemí a statistické údaje popisující tuto nejlidnatější část
Život Šinkorové řídí žárlivost?
nasehvezdy.cz
Život Šinkorové řídí žárlivost?
Oznámila překvapivý konec svého působení jako pedagožka na konzervatoři a v emotivním příspěvku na sociálních sítích herečka Daniela Šinkorová (52) napsala, že odchází se slzami v očích. Jenže prá
První surfařská cestovka slaví plnoletost: 18 let na vlnách
iluxus.cz
První surfařská cestovka slaví plnoletost: 18 let na vlnách
Surfová kancelář Surf-Trip, kterou založili sourozenci Olivovi, naučila za 18 let surfovat tisíce lidí z Česka i Slovenska. Z původně malých surfových kempů vyrostla ve stabilní cestovní kancelář s me
Gokteik Viaduct: Kilometr, který se táhne věčnost, v srdci Myanmaru
epochaplus.cz
Gokteik Viaduct: Kilometr, který se táhne věčnost, v srdci Myanmaru
Připravte se na cestu do míst, kde se zdá, že čas plyne jiným tempem. Myanmar, země s bohatou historií a úchvatnou přírodou, skrývá jeden z nejpozoruhodnějších inženýrských počinů světa – Gokteik Viaduct. Tento monumentální železniční most slibuje nejen dechberoucí výhledy, ale i zážitek, který vám jeden kilometr jízdy protáhne na celou věčnost. Ponořte se s
Přivedeme zpět k životu mamuty či jiné vyhynulé tvory?
21stoleti.cz
Přivedeme zpět k životu mamuty či jiné vyhynulé tvory?
Víme, že existovaly, ale vlivem nepříznivých podmínek, nadměrného lovu či činnosti člověka došlo k jejich vyhynutí. Díky vzorkům DNA těchto ztracených tvorů se vědci nyní chtějí pokusit je znovu přivé
Tajemství Velikonočního ostrova: Jak se obří Moai vydaly na cestu?
enigmaplus.cz
Tajemství Velikonočního ostrova: Jak se obří Moai vydaly na cestu?
Na jednom z nejodlehlejších míst na Zemi, v nekonečných vodách Tichého oceánu, se nachází Velikonoční ostrov, domov stovek monumentálních kamenných soch, známých jako Moai. Tyto tajemné kolosy, tyčící
Bramborový koláč s jablky
tisicereceptu.cz
Bramborový koláč s jablky
Suroviny 250 g brambor 60 g másla 200 g cukru moučky 2 vejce 250 g polohrubé mouky prášek do pečiva jablka Na drobenku 50 g hrubé mouky 30 g másla 30 g cukru krupice Postup Bram
Interiér s ikonami skandinávského designu
rezidenceonline.cz
Interiér s ikonami skandinávského designu
Nedaleko Los Angeles si mladý pár nechal postavit vzdušnou rezidenci kombinující ocelový skelet, skleněné stěny a sekvojové obklady. uvnitř vás okouzlí ikony skandinávského designu. Vroce 1998 Mark a Andrea Meyerhoferovi koupili dům v zalesněnémpodhůří Lacanada Flintridge v Kalifornii. Pár začal spolu se skupinou architektů s přetvářením domu tak, že přestavěli část s kuchyní a rodinnou místností.