SkutečnéPříběhy.cz
Domů     První schůzku jsme měli na hřbitově, svatbu na Dušičky
První schůzku jsme měli na hřbitově, svatbu na Dušičky

Dostala jsem přezdívku Pytlákova schovanka. Nikdy bych nevěřila, že se do mě zakouká nejhezčí kluk ze školy, ten, kterého chtěly všechny holky.

Vždycky jsem věřila na duchy. Když jsem byla malá, slýchala jsem je na půdě, celé noci tam šramotili. Babička sice tvrdila, že jsou tu kuny, ale já věděla své.

Na Dušičky, anebo když se tenhle tajemný svátek blížil, jsem existenci onoho světa vnímala vždy velice intenzivně. Babička mě učila úctě k zesnulým.

reklama

Pravidelně týden před uctěním jejich památky jsme spolu chodily na hrob, drhly ho, vymetly z něho listí, omyly náhrobní desku a zapálily svíčku.

Také za okno jsme daly světýlko, to se prý dělá, aby zesnulí, jejichž duše se v tento jediný den smí vrátit mezi živé, lépe našli cestu domů. Maminka v té době už také patřila k nim, k zesnulým, tátu jsem nikdy nepoznala, vychovala mě babička.

Vyrůstala jsem na polosamotě, v domku s obrovskou zahradou, v osadě, kde žilo stálých obyvatel jako šafránu. Není divu, že ze mně vyrostlo uzavřené děvčátko, samotářské a nedůvěřivé. Co mi ovšem zůstalo do dospělosti, byla láska ke hřnitovům.

Zalézt si mezi kříže, sednout si na lavičku, poslouchat, jak v tújích cvrlikají vrabci a jen tak si přemýšlet, to jsem měla ráda.

Sama na světě

Ve třídě jsem nebyla oblíbená, byla jsem plaché děvčátko, takové vylekané, žádná duše kolektivu, vedle upovídaných veselých spolužaček jsem působila jako zjevení. Učila jsem se dobře, ale na to, abych si ostatní děti získala, jsem byla příliš uzavřená.

reklama

Ne snad, že by mě šikanovaly, na to tehdy nebyla doba ještě zralá, ale jednoduše si mě málo všímaly. Chodila jsem k mámině hrobu a všechno jí vyprávěla. Babička zemřela, když do mých osmnáctých narozenin zbývalo pár dní. Tak tak jsem unikla děcáku.

Neunikla jsem však černočerné hrůze. Najednou jsem byla úplně sama na světě. Nevěděla jsem, co si počnu. Chodila jsem do třetího ročníku gymnázia a neměla nikoho. Nikdo z dětí, které jsem znala, v takové situaci nebyl.

Spolužačky byly obklopeny početnými rodinami, staraly se o ně milující mámy. Žádná z nich si neuměla představit, co prožívám.

Nedělní oběd

Měla jsem však štěstí v neštěstí. Třídní profesorka byla citlivá žena, viděla jsem na ní, že mě upřímně lituje. Sem tam mě pozvala na nedělní oběd, prý se nemůže dívat na to, jak jsem pořád sama. Měla syna, byl o rok starší než já, maturant na našem gymnáziu.

reklama

Až když jsem s ním díky jejímu šlechetnému pozvání poprvé v neděli obědvala, uvědomila jsem si, že to její syn. Ano, byl to David, ze kterého bylo úplně vedle celé gymnázium, respektive jeho dívčí část. Krásný David, tak se mu říkalo.

Několik spolužaček na něj mělo zálusk. Krásný David se mnou u stolu! Nábožně jsem ho sledovala. Ušklíbl se a ucedil: “Á, Pytlákova schovanka!” Jeho matka na něj zasyčela, ať se uklidní. Překvapeně jsem zvedla oči:

“Pytlákova schovanka?” Neochotně mi vysvětlil, že tak mi říká celá škola. Snad prý kvůli tomu, že jsem úplně sama a bydlím v baráčku u lesa. “Žádného pytláka neznám,” pokrčila jsem rameny a třídní profesorka upozornila syna, že by se ke mně měl chovat slušně.

Zeptal se přehnaně sladkým hlasem: “A co děláte ve volném čase, slečno Veroniko?” Odpověděla jsem, že chodím na hřbitov. “A budete tam i zítra po škole, slečno Veroniko?” pokračoval v salónní konverzaci. “Davide,” okřikla ho jeho matka, “už toho šaškování bylo dost.”

Jako víla

Na to: A budete tam i zítra po škole, slečno Veroniko, jsem samozřejmě nezapomněla. Byla jsem tam. Otevřela jsem vrzající černou kovovou branku a ocitla jsem se ve svém světě, blízko maminky i babičky.

Bylo půl čtvrté odpoledne, na venkovském hřbitůvku nikdo nebyl, ale několik svíček hořelo. Sedla jsem si na lavičku pod lípu. Bylo ještě hezky, ale pomalu se hlásil o slovo říjen.

Babí léto ustupovalo dušičkovému počasí. V údolí se ráno válely mlhy, poprchávalo, kdekdo měl rýmu a kašel. Teď se mezi mraky prodralo slunce a namířilo hřejivé paprsky přímo na hřbitov.

“Krásný David,” řekla jsem nahlas, protože tu nikdo nebyl, myslím nikdo z živých. “Ve snu by mě nenapadlo, že na mě někdy promluví.”

Mraky překryly slunce a moje maminka, se kterou jsem si tímhle způsobem často povídala, odpověděla: “A proč by nepromluvil? Vidělas někdy zrcadlo?” Babička dodala: “Vypadáš jako víla, Verunko. Nejhezčí z celé školy.

Ale ty o tom nic nevíš, co?” Obě se zasmály a zavrzala branka. Vešel David a nejistě se rozhlédl: “Ty si povídáš s mrtvejma?”

To se nesmí?

Neuvěřitelně mu to slušelo. Mohla jsem na něm oči nechat. A dokonce se zdálo, jako by to bylo vzájemné. Kývla jsem: “Ano, často si tady povídám s babičkou a s mámou. To se nesmí?” Vykulil oči:

“Pytlákova schovanka, a ještě k tomu čarodějnice.” Byla jsem ráda, že si ho babička s mámou mohou prohlédnout. Doufala jsem, že na ně udělá dobrý dojem, ač v jednom kuse šaškoval a všelijak se pitvořil. Ale když s tím přestal, vypadal jako princ z pohádky.

Jako princ, který vysvobodí princeznu a vezme si ji za ženu. Nemohla jsem uvěřit, že by mě chtěl. Zrovna mě, s tou směšnou přezdívkou, podivnou samotářku bez peněz, a to ještě ani nevěděl, že chodím k psychiatrovi.

Tehdy to nebylo zvykem a v módě už vůbec ne, do módy to přišlo až teď. V dobách minulých to lidé o sobě tajili. Kdo chodil k psychiatrovi, byl cvok. Že jsem se zhroutila z babiččiny smrti, to by nikoho nezajímalo, dali by mi nálepku blázna.

Nejhezčí den

David byl na hřbitově nesvůj, šli jsme se tedy projít do údolí. Když nešaškoval, byl docela příjemný společník. Dokonce ho napadlo zeptat se mě, jestli mi není smutno. V té chvíli mi zrovna výjimečně smutno nebylo.

Courali jsme úzkou cestičkou lemovanou šípkovými keři. Drobně se rozpršelo, David mi půjčil bundu. V dálce šuměl splav možná víc než ten Šrámkův. Nejhezčí den v mém životě, řekla jsem později babičce a mámě. Jen se o něm nikdo nesmí dovědět.

Holky by mě roztrhaly, kdyby zjistily, že jsem strávila odpoledne s idolem celého gymnázia, aniž jsem se o to jakkoli snažila. A přitom třída 3.A, tedy její dívčí část, se mohla přetrhnout, aby dosáhla takové cti.

“Musíme to utajit,” řekla jsem Davidovi, když už jsme se scházeli málem každý den. “Copak tady se dá něco utajit?” namítl. Měl pravdu. Několik dní nato nebylo už naše tajemství tajemstvím.

Po maturitě

“Ty podrazačko!” nenávistně na mě syčela Ingrid, průbojná blondýna vypadající ne na osmnáct, ale na sedmadvacet, majitelka největšího hrudníku v kraji a okolí. “Davida jsem si zamluvila já. Jak si dovoluješ mi ho krást? Nemluvím s tebou. Holky, nemluvíme s ní!” zavelela.

Třída se jí bála. Poslechly ji, ignorovaly mě. To bylo ale hrdinství, nebavit se s někým, kdo je úplně sám a čas od času by potřeboval slyšet lidskou řeč. “O ní se dobře ví, jaká je to kráva,” informoval mě David.

K mé hrůze za Inkou zašel o velké přestávce a přede všemi jí řekl: “Lituji, madam, ale já letím spíš na éterické dívenky, mašina jako vy není můj typ.” Ingrid zezelenala a hodně holek se rozesmálo. Já už jsem ale nikoho nepotřebovala.

Po maturitě jsem se provdala za Davida, svou životní lásku. Brali jsme se na Dušičky a mojí tchyní se stala moje třídní učitelka.

Veronika J. (53), západní Čechy

reklama
Související články
20.3.2023
Žila jsem si už svůj poklidný život důchodkyně, když ho pěkně rozvířila neuvěřitelná náhoda. Dnes jsem ráda, že jsem ji tehdy chytla za pačesy. Sedím u svatebního stolu spolu s celou rodinou a dvěma vnoučaty. Řeklo by se, normální svatební hostina, tak o co jde? Já totiž sedím v čele toho stolu a jako čerstvá nevěsta jím společnou lžící polévku se svým manželem. První svatba v životě. Špatné
19.3.2023
Poté, co jsem ovdověla a onemocněla, jsem nedoufala, že mě ještě něco pěkného potká. Pak jsem ale našla muže, který mi vrátil smysl života! Doufám, že můj příběh poslouží vašim čtenářkám jako důkaz o všemocné síle lásky a o tom, že dokud jsme tady na světě, může se stát cokoli. Hlavní je mít pevnou vůli a víru. Vždy nás totiž může potkat krásný a hluboký cit, bez ohledu na stáří. Nic mi nesc
11.3.2023
Když šel syn Honzík do první třídy, nebylo to zrovna jednoduché období. Byla jsem na něho sama, pracovala jsem do úmoru, aby měl všechno. Bláhově jsem se domnívala, že mu fakt, že nejsme úplná rodina, dokážu uspokojivě vynahradit. Naivně jsem si předsevzala, že budu-li pracovat za dva, vydělám dost na to, abychom v ničem netrpěli nedostatkem. Byl to absolutní nesmysl. Dřepěla jsem v kanceláři n
9.3.2023
Poznali jsme se přes seznamku, ze začátku se mi jevil jako slušný muž. Vyklubal se z něj ale podvodník, který vyhledával přes internet osamělé ženy. Proto si tak střežil své soukromí. Od rána jsem byla nervózní a myslela jen na to, jestli bude skutečně tak sympatický, jak se jeví na fotografiích, které mi posílal. Od mého rozvodu s despotickým manželem uplynuly čtyři roky a už jsem moc toužila
6.3.2023
Trvalo mi celou věčnost, než jsem se zamilovala. Až v sedmnácti se mi zalíbil Tomáš, který byl můj pravý opak. Tomáš byl excentrický extrovert, já zase plachý introvert. Ale něco nás k sobě magicky přitahovalo. Když jsme spolu začali v sedmnácti letech chodit, byla to taková téměř dětská láska. Vodili jsme se za ruku, líbali se. Objížděli jsme koncerty, scházeli se s přáteli a bylo nám spolu mo
Nenechte si ujít další zajímavé články
Manželská krize Jany Švandové?
nasehvezdy.cz
Manželská krize Jany Švandové?
Momentálně září Jana Švandová (75) v oblíbeném seriálu ZOO a další nabídky se jí jen hrnou. V osobním životě se jí prý ale už tolik nedaří. Říká se, že ačkoli je se svým manželem Pavlem Satoriem (73
Elegantní rapsodie v černé a zlaté
rezidenceonline.cz
Elegantní rapsodie v černé a zlaté
Základem exkluzivního stylu sofistikovaného interiéru, překypujícího tvorbou designéra Carla Donatiho, jsou jedinečné kousky, inspirované ikonickým modernistickým hnutím v architektuře a designu pod t
Putování po Labi: Od pramene až k moři…
epochanacestach.cz
Putování po Labi: Od pramene až k moři…
Putování po Labi vás dovede do překrásných míst, která stojí za to navštívit a shlédnout. Pojďme se projít alespoň k hranicím naší vlasti. Labe je jednou z největších řek i vodních cest Evropy. Jeho
Nešťastná Radka Třeštíková. Zoufalé ženy někdy tropí zoufalé hlouposti
nasehvezdy.cz
Nešťastná Radka Třeštíková. Zoufalé ženy někdy tropí zoufalé hlouposti
Od rozchodu s fotografem Tomášem Třeštíkem (45) jako by se ve spisovatelce Radce Třeštíkové (41) probudilo její divoké já. Nedávno znovu obnovila svůj profil na sociálních sítích, který v jakémsi a
Slavnostní paštika se slaninou
tisicereceptu.cz
Slavnostní paštika se slaninou
Ochutnejte drůbeží paštiku se slaninou, červeným vínem a zavařenými třešněmi. Ingredience 500 g drůběžích jater 3 velké cibule 250 g slaniny 2,5 dcl červeného vína 150 ml smetany na vaření
Umělá inteligence jako hrozba budoucnosti?
21stoleti.cz
Umělá inteligence jako hrozba budoucnosti?
Umělá inteligence (AI) dokáže usnadnit práci napříč obory. Od medicíny přes reklamu, výrobní proces až po investování na burze. Stále častěji se však setkáváme se strachem, zda se nevyplní apokalyptic
Znovuzrození ikonického outdoorového modelu Alpina
iluxus.cz
Znovuzrození ikonického outdoorového modelu Alpina
Ikonická řada Extreme, která se poprvé objevila téměř před dvaceti lety, se nyní vrací v novém designu. Hodinky se sportovní DNA a nezaměnitelným designem mají za úkol zdůraznit dobrodružného ducha zn
Kdy se klobouk stal symbolem stavovské cti?
epochaplus.cz
Kdy se klobouk stal symbolem stavovské cti?
„Čepici, kuklu, helmu nebo hučku?“ Ať si narazím na hlavu cokoli, jednoznačně dám najevo, co jsem zač. Nikdo se mnou nemusí promluvit ani slovo, ale přesto má hned jasno. Policista, nebo bohatá dáma?
Sen mě upozornil, že je paní Svatava v nebezpečí
skutecnepribehy.cz
Sen mě upozornil, že je paní Svatava v nebezpečí
Pracovala jsem v domově pro seniory a oblíbila si tam starou milou paní. Jedné noci se mi o ní ale zdál děsivý sen. Ukázal se jako varování. Pracovala jsem léta v domově pro senio­ry. Poznala jsem za tu dobu mnoho různých stařečků, ale jedna žena se mi zapsala do paměti nejvíce. Byla to paní Svatava. Měla jsem ji jako
Co se skrývá za létajícím mexickým přízrakem?
enigmaplus.cz
Co se skrývá za létajícím mexickým přízrakem?
Do prašné cesty jsou vytlačeny podivné otisky neznámého tvora. Se zájmem v očích je roku 1908 sleduje obyvatel mexické obce Villa García ležící 570 kilometrů severně od Mexico City.   [gal
Mrazivá předpověď: Do roku 2100 zmizí polovina ledovců na Zemi
epochalnisvet.cz
Mrazivá předpověď: Do roku 2100 zmizí polovina ledovců na Zemi
Ledovce jsou krásné a majestátní. Vytvářejí horské štíty, vyhloubily malebná údolí a mnohé jsou rájem pro lyžaře. Na jiných koncích světa poskytují tolik potřebnou sladkou vodu. Brzy se stanou jen vzp
Krůtí maso se zeleninovým salátem
tisicereceptu.cz
Krůtí maso se zeleninovým salátem
Bezchybná volba, pokud hubnete. Krůtí maso patří k nejdietnějším. Ingredience 1 cibule 1 salátová okurka 1 červená kapie 1 žlutá kapie 1 zelená kapie 5 rajčat 150 g měkkého salámu 3 vejce