Dostala jsem přezdívku Pytlákova schovanka. Nikdy bych nevěřila, že se do mě zakouká nejhezčí kluk ze školy, ten, kterého chtěly všechny holky.
Vždycky jsem věřila na duchy. Když jsem byla malá, slýchala jsem je na půdě, celé noci tam šramotili. Babička sice tvrdila, že jsou tu kuny, ale já věděla své. Na Dušičky, anebo když se tenhle tajemný svátek blížil, jsem existenci onoho světa vnímala vždy velice intenzivně. Babička mě učila úctě k zesnulým. Pravidelně týden před uctěním jejich památky jsme spolu chodily na hrob, drhly ho, vymetly z něho listí, omyly náhrobní desku a zapálily svíčku. Také za okno jsme daly světýlko, to se prý dělá, aby zesnulí, jejichž duše se v tento jediný den smí vrátit mezi živé, lépe našli cestu domů. Maminka v té době už také patřila k nim, k zesnulým, tátu jsem nikdy nepoznala, vychovala mě babička. Vyrůstala jsem na polosamotě, v domku s obrovskou zahradou, v osadě, kde žilo stálých obyvatel jako šafránu. Není divu, že ze mně vyrostlo uzavřené děvčátko, samotářské a nedůvěřivé. Co mi ovšem zůstalo do dospělosti, byla láska ke hřnitovům. Zalézt si mezi kříže, sednout si na lavičku, poslouchat, jak v tújích cvrlikají vrabci a jen tak si přemýšlet, to jsem měla ráda.
Sama na světě
Ve třídě jsem nebyla oblíbená, byla jsem plaché děvčátko, takové vylekané, žádná duše kolektivu, vedle upovídaných veselých spolužaček jsem působila jako zjevení. Učila jsem se dobře, ale na to, abych si ostatní děti získala, jsem byla příliš uzavřená. Ne snad, že by mě šikanovaly, na to tehdy nebyla doba ještě zralá, ale jednoduše si mě málo všímaly. Chodila jsem k mámině hrobu a všechno jí vyprávěla. Babička zemřela, když do mých osmnáctých narozenin zbývalo pár dní. Tak tak jsem unikla děcáku. Neunikla jsem však černočerné hrůze. Najednou jsem byla úplně sama na světě. Nevěděla jsem, co si počnu. Chodila jsem do třetího ročníku gymnázia a neměla nikoho. Nikdo z dětí, které jsem znala, v takové situaci nebyl. Spolužačky byly obklopeny početnými rodinami, staraly se o ně milující mámy. Žádná z nich si neuměla představit, co prožívám.
Nedělní oběd
Měla jsem však štěstí v neštěstí. Třídní profesorka byla citlivá žena, viděla jsem na ní, že mě upřímně lituje. Sem tam mě pozvala na nedělní oběd, prý se nemůže dívat na to, jak jsem pořád sama. Měla syna, byl o rok starší než já, maturant na našem gymnáziu. Až když jsem s ním díky jejímu šlechetnému pozvání poprvé v neděli obědvala, uvědomila jsem si, že to její syn. Ano, byl to David, ze kterého bylo úplně vedle celé gymnázium, respektive jeho dívčí část. Krásný David, tak se mu říkalo.
Několik spolužaček na něj mělo zálusk. Krásný David se mnou u stolu! Nábožně jsem ho sledovala. Ušklíbl se a ucedil: “Á, Pytlákova schovanka!” Jeho matka na něj zasyčela, ať se uklidní. Překvapeně jsem zvedla oči: “Pytlákova schovanka?” Neochotně mi vysvětlil, že tak mi říká celá škola. Snad prý kvůli tomu, že jsem úplně sama a bydlím v baráčku u lesa. “Žádného pytláka neznám,” pokrčila jsem rameny a třídní profesorka upozornila syna, že by se ke mně měl chovat slušně. Zeptal se přehnaně sladkým hlasem: “A co děláte ve volném čase, slečno Veroniko?” Odpověděla jsem, že chodím na hřbitov. “A budete tam i zítra po škole, slečno Veroniko?” pokračoval v salónní konverzaci. “Davide,” okřikla ho jeho matka, “už toho šaškování bylo dost.”
Jako víla
Na to: A budete tam i zítra po škole, slečno Veroniko, jsem samozřejmě nezapomněla. Byla jsem tam. Otevřela jsem vrzající černou kovovou branku a ocitla jsem se ve svém světě, blízko maminky i babičky. Bylo půl čtvrté odpoledne, na venkovském hřbitůvku nikdo nebyl, ale několik svíček hořelo. Sedla jsem si na lavičku pod lípu. Bylo ještě hezky, ale pomalu se hlásil o slovo říjen.
Babí léto ustupovalo dušičkovému počasí. V údolí se ráno válely mlhy, poprchávalo, kdekdo měl rýmu a kašel. Teď se mezi mraky prodralo slunce a namířilo hřejivé paprsky přímo na hřbitov. “Krásný David,” řekla jsem nahlas, protože tu nikdo nebyl, myslím nikdo z živých. “Ve snu by mě nenapadlo, že na mě někdy promluví.”
Mraky překryly slunce a moje maminka, se kterou jsem si tímhle způsobem často povídala, odpověděla: “A proč by nepromluvil? Vidělas někdy zrcadlo?” Babička dodala: “Vypadáš jako víla, Verunko. Nejhezčí z celé školy. Ale ty o tom nic nevíš, co?” Obě se zasmály a zavrzala branka. Vešel David a nejistě se rozhlédl: “Ty si povídáš s mrtvejma?”
To se nesmí?
Neuvěřitelně mu to slušelo. Mohla jsem na něm oči nechat. A dokonce se zdálo, jako by to bylo vzájemné. Kývla jsem: “Ano, často si tady povídám s babičkou a s mámou. To se nesmí?” Vykulil oči: “Pytlákova schovanka, a ještě k tomu čarodějnice.” Byla jsem ráda, že si ho babička s mámou mohou prohlédnout. Doufala jsem, že na ně udělá dobrý dojem, ač v jednom kuse šaškoval a všelijak se pitvořil. Ale když s tím přestal, vypadal jako princ z pohádky. Jako princ, který vysvobodí princeznu a vezme si ji za ženu. Nemohla jsem uvěřit, že by mě chtěl. Zrovna mě, s tou směšnou přezdívkou, podivnou samotářku bez peněz, a to ještě ani nevěděl, že chodím k psychiatrovi. Tehdy to nebylo zvykem a v módě už vůbec ne, do módy to přišlo až teď. V dobách minulých to lidé o sobě tajili. Kdo chodil k psychiatrovi, byl cvok. Že jsem se zhroutila z babiččiny smrti, to by nikoho nezajímalo, dali by mi nálepku blázna.
Nejhezčí den
David byl na hřbitově nesvůj, šli jsme se tedy projít do údolí. Když nešaškoval, byl docela příjemný společník. Dokonce ho napadlo zeptat se mě, jestli mi není smutno. V té chvíli mi zrovna výjimečně smutno nebylo. Courali jsme úzkou cestičkou lemovanou šípkovými keři. Drobně se rozpršelo, David mi půjčil bundu. V dálce šuměl splav možná víc než ten Šrámkův. Nejhezčí den v mém životě, řekla jsem později babičce a mámě. Jen se o něm nikdo nesmí dovědět. Holky by mě roztrhaly, kdyby zjistily, že jsem strávila odpoledne s idolem celého gymnázia, aniž jsem se o to jakkoli snažila. A přitom třída 3.A, tedy její dívčí část, se mohla přetrhnout, aby dosáhla takové cti. “Musíme to utajit,” řekla jsem Davidovi, když už jsme se scházeli málem každý den. “Copak tady se dá něco utajit?” namítl. Měl pravdu. Několik dní nato nebylo už naše tajemství tajemstvím.
Po maturitě
“Ty podrazačko!” nenávistně na mě syčela Ingrid, průbojná blondýna vypadající ne na osmnáct, ale na sedmadvacet, majitelka největšího hrudníku v kraji a okolí. “Davida jsem si zamluvila já. Jak si dovoluješ mi ho krást? Nemluvím s tebou. Holky, nemluvíme s ní!” zavelela.
Třída se jí bála. Poslechly ji, ignorovaly mě. To bylo ale hrdinství, nebavit se s někým, kdo je úplně sám a čas od času by potřeboval slyšet lidskou řeč. “O ní se dobře ví, jaká je to kráva,” informoval mě David.
K mé hrůze za Inkou zašel o velké přestávce a přede všemi jí řekl: “Lituji, madam, ale já letím spíš na éterické dívenky, mašina jako vy není můj typ.” Ingrid zezelenala a hodně holek se rozesmálo. Já už jsem ale nikoho nepotřebovala. Po maturitě jsem se provdala za Davida, svou životní lásku. Brali jsme se na Dušičky a mojí tchyní se stala moje třídní učitelka.
Veronika J. (53), západní Čechy
