Kdybych to nezažila na vlastní kůži, neuvěřila bych. Jednoho dne mi dcera Terezka řekla, že chce jet navštívit třetí babičku, která žije na Šumavě. Zarazilo mě to. Nikoho takového jsme totiž v naší rodině neměli…
Naše pětiletá dcera Terezka měla vždycky divokou fantazii. Už odmalička milovala svět pohádek. Koukala se na ně v televizi, nebo si prohlížela obrázky v knížkách. Každou chvilku mi říkala, že se jí zdálo o jednorožcích, krásných princeznách, statečných rytířích a létajících dracích. Když jí byly asi tři roky, tak mi tvrdila, že k ní do pokojíčku chodí krteček. O rok později zase měla imaginárního kamaráda Fredyho. S manželem jsme na její neskutečné příběhy byli zvyklí. Ovšem na to, co přišlo, když bylo Terezce šest let, jsme připravení nebyli…
Babička Růženka
Na ten den si pamatuji, jakoby to bylo včera. Byl podzim a byla sobota dopoledne. Terezka si hrála u sebe v pokojíčku, když jsme za ní s manželem přišli, abychom se jí zeptali, co by chtěla o víkendu dělat. Bylo poměrně pěkné počasí, takové babí léto, proto nás napadla zoologická. Když jsme to ale před Terezkou zmínili, okamžitě zakroutila hlavou. S manželem jsme se na sebe zaraženě podívali. Terezka zvířátka milovala, proto jsme si mysleli, že bude nápadem nadšená. „Tak co bys ráda?“ zeptala jsem se. Terezka odnesla plyšáky, se kterými si hrála, do proutěného koše a posadila se vedle nás na postel. Upřela na mě své velké pomněnkové oči a povídá. „Chtěla bych jet za babičkou.“ S manželem jsme po sobě opět střelili zmatený pohled. Manželova matka Radka žila v ulici vedle a včera u nás byla na návštěvě. A moje maminka ležela po operaci kolene v nemocnici. „Ty chceš jet do nemocnice, podívat se, jak se babičce daří?“ zeptala jsem se. „Ne,“ řekla Terezka. „Chci jet za babičkou Růženkou na Šumavu.“ Manželovo i mé udivení se zdvojnásobilo. „Asi se jí zase něco zdálo…,“ šeptl mi do ucha. Jenže Terezka si dál vedla svou. „Prosím, že za ní pojedeme.“ S manželem jsme si nevěděli rady. O babičce Růžence jsme jaktěživo neslyšeli. A nikoho, kdo by bydlel na Šumavě, jsme neznali. „Zlatíčko, my ale nevíme, kde ta babička, o které mluvíš, bydlí,“ začala jsem opatrně. Terezka mi ihned skočila do řeči. „To nevadí. Já cestu znám!“ Když si naše malá dcerka vzala něco do hlavy, nemělo smysl jí to vymlouvat. O hodinu později jsme už seděli v autě a jeli na Šumavu. „Když tak si tam zajdeme alespoň na něco dobrého k snědku a na procházku do přírody,“ utrousil potichu manžel.
Padla jí kolem krku
„Teď musíš zahnout doleva. Zbytek cesty pojedeme po takové polní cestičce,“ instruktovala manžela dcera. S manželem jsme nevycházeli z úžasu. Zatím všechno, o čem Terezka mluvila, odpovídalo holé skutečnosti. „Tady zastav!“ vykřikla náhle dcera a manžel prudce šlápl na brzdu. „To je ten barák,“ hlásila dcera a prstík natahovala k dvoupatrovému domu se žlutou omítkou. „Tady bydlí babička Růženka.“ Vystoupili jsme z auta a vydali se k brance. „Co tady proboha děláme?“ ptal se manžel pořád dokola. „Tohle celé je absurdní.“ Byla jsem stejného názoru. Ale pak jsem se podívala na jmenovku na zvonku. Zatajil se mi dech. Stálo tam Růžena N. „To je jenom náhoda,“ mávl manžel rukou a stiskl zvonek.
„Přejete si?“ zeptala se starší dáma, když o chvilku později přišla po asfaltové cestičce k brance, aby nám otevřela. „Dobrý den,“ pozdravila jsem. „Velice se omlouváme, že rušíme, ale…“ Víc jsem toho neřekla. Terezka celá rozradostněná vykřikla. „Babička!“ Pohledy nás tří se k ní stočily. Paní Růžena otevřela branku a naše malá dcerka jí padla kolem krku. „Babi, moc ráda tě vidím. Ani nevíš, jak se mi po tobě stýskalo.“ Paní Růžena se na nás zmateně podívala. Nedivila jsem se jí. Já být na jejím místě, tak by to se mnou nejspíš seklo. V několika větách jsme jí vysvětlili, o co jde…
Byla tam jako doma
Ať už si o nás a naší historce myslela „babička“cokoli, zachovala se skvěle, jako pravá dáma. Pozvala nás k sobě domů a uvařila nám kafe, ke kterému nám naservírovala domácí buchty. „Jaké jsou makové? Ty mám nejradši,“ řekla Terezka. „To je divné,“ pomyslela jsem. Doteď totiž Terezka mák nejedla. Vždycky měla raději tvaroh. „Tyhle,“ řekla paní Růžena a nandala rovnou tři kusy dceři na talíř. „Přesně jako můj vnuk. Ten se mohl po mých makových buchtách utlouct.“ Najednou se jí vedraly slzy do očí. „Jste v pořádku?“ zeptali jsme s mužem starostlivě. „Ale ano,“ řekla paní Růžena. „Jen se mi najednou v hlavě vynořily vzpomínky na Dominika. Víte, to byl můj vnuk. Před půl rokem zemřel. Přejelo ho auto.“ S manželem jsme se po sobě podívali. Aniž by cokoli řekl, věděla jsem, že myslí na to samé. „Je skutečně možné, že by se duše jejího zemřelého vnuka nějak převtělila do naší dcery?“ ptala jsem se sama sebe v duchu. To, co následovalo, mé tušení jen potvrdilo. Dcera byla v domě paní Růženy jako doma. Přesně věděla, kde je kuchyně, koupelna, jak to vypadá vzadu na zahradě. „Je tam pořád ta houpačka?“ zeptala se, když dojedla poslední buchtu. Paní Růžena přikývla. Dcera se rozběhla do zahrady, přímo na houpačku. „Vnuk se taky rád houpal,“ posmutněla „babička“. „A pokaždé při tom jásal, úplně stejně jako vaše dcera…“
Petra A. (41), Praha
