Myslela jsem, že dům babičky a dědečka dobře znám. Jako dítě jsem ho prolezla od sklepa až po půdu. Přesto vnuci našli pokoj, o kterém neměl nikdo ani tušení.
Náš rodný dům, ve kterém jsem vyrůstala se sourozenci, jsme měli prolezlý od půdy až po sklepení. Mysleli jsme si, že nemůže existovat nic, co by nás na domě babičky a dědečka mohlo překvapit. Nebyl koutek, nebyla skulinka, kterou bychom neprolezli. Moje děti nepatřily mezi takové nadšence, jako jsme byli my. Musím říct, že je pobyt na vsi nebavil, a jakmile začaly rozum brát, snažily se vesnici vyhnout. Starý dům, do kterého jsem se k mamince nastěhovala, zaujal až moje vnuky. Místnost v podkroví, kterou využíval dědeček jako dílnu, jsme nikdy nepoužívali. Ale rádi jsme si v ní jako děti hrály. V podlaze se dalo odsunout prkno a dostat se pod ní. Tam jsme nacházeli staré noviny, hračky a tu a tam nějakou drobnost. Vnukům jsem o těch zajímavých nálezech vyprávěla. A tvrdila, že už nic v domě nenajdou. To jsem se ale mýlila!
To nás nenapadlo
Dědovu dílničku jsem vnukům vymalovala a zařídila. S napětím jsem čekala, až raubíři přijedou… Po bouřlivém přivítání konečně nadešla chvíle, kdy jsem vnukům ukázala jejich království. Otevřela jsem dveře, děti se rozeběhly do svých postelí, každý si vybral svou. A najednou to přišlo. Starší vnuk se zeptal: „Babičko, co je tohle?“ Odpověděla jsem, že hák je v pokoji od nepaměti. Sloužil k různým účelům. Vnuk pokýval hlavou, a pak před mýma očima udělal něco, čemu jsem nemohla uvěřit. Zatáhl za ni. Část stěny se pohnula. Byly to dveře. V němém úžasu jsem zírala. Tolik let, tolik generací, a nikoho z nás nikdy nenapadlo za skobu ve zdi zatáhnout? Vnuk se okamžitě rozběhl pro baterku a my – cítila jsem vzrušení jako za dob svého dětství – se vypravili do tajemné komnaty. Kromě mnohého harampádí jsme našli stříbrnou tabatěrku, truhličku s černobílými fotografiemi a malým zlatým medailonkem a několik obrazů. Objev byl pro mě velkým překvapením a hlavně satisfakcí. „Vidíš, maminko,“ řekla jsem stařičké matce, která se našemu pokladu vždycky smála. „Poklad v našem domě opravdu existoval!“
Stanislava (51), Beroun
