Po smrti paní Aleny si její muž Josef myslel, že má vyhráno. Domníval se, že zdědí veškerý majetek a bude si dál užívat záletného a bezstarostného života. Jenže jak praví jedno přísloví: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě…
Vyšla jsem ze smuteční síně. Byla jsem zde jako doprovod a podpora mé kamarádky Markéty, které nedávno zemřela maminka, a dnes se konal její pohřeb. „Moc ti děkuji,“ otočila se na mě. Na uslzenou tvář jí dopadaly sluneční paprsky. „Nemáš za co,“ řekla jsem a oběma rukama ji objala. Hřbetem ruky si utřela slzy.
„Pořád nemohu uvěřit tomu, že už tu se mnou není.“ Markétina maminka Alena zemřela před dvěma týdny v důsledku velké autohavárie na dálnici. Se svým manželem Josefem se vraceli ze Slovenska. Řídil on a na zledovatělé silnici nezvládl řízení. Dostali se do smyku a z boku do nich vrazil kamion jedoucí za nimi. Paní Alena byla na místě mrtvá. Její manžel, Markétin otčím, Josef utrpěl pouze otřes mozku, několik pohmožděnin a zlomeninu ruky.
Jenom ji trápil
„Byl to velmi pěkný obřad,“ řekl Markétě Josef na smuteční hostině. Přistoupil k ní a snažil se ji obejmout. Ona se mu však vymanila a zabodla do něj zlověstný pohled. Moc dobře věděla, jak ošklivě se k její matce choval. Neustále ji komandoval, ponižoval, urážel a Markéta si byla jistá, že ji i několikrát, když si přihnul víc, než je zdrávo, uhodil.
Kromě toho měl od začátku jejich manželství každou chvíli nějaký poměr. Jenže paní Alena byla ráda, že po smrti Markétina otce, ještě vůbec nějakého muže našla a nemusí žít ve velkém domě po zesnulém manželovi sama, a tak jeho hulvátské chování tolerovala. Markéty reakce však jasně říkala, že ona mu jeho pokrytectví nebaští, takže přešel do protiútoku.
„Do krabic jsem ti sbalil pár věcí, co se v baráku povalovaly. Přijeď si pro ně co nejdřív.“ Pak se otočil a z hostiny odešel. „Ten má ale drzost,“ procedila jsem skrz zuby. Markéta si nešťastně povzdechla. „Nejhorší je, že mu patří polovina baráku. Baráku, který můj otec pomáhal vlastníma rukama postavit a ve kterém jsem strávila většinu života.“ Konejšivě jsem ji pohladila po rameni. „Škoda, že tvoje maminka nenapsala závěť…“
Pronesené přání
Markéta se nakonec rozhodla, že dům nechá Josefovi. S manželem měli nový třípokojový byt v centru města, a na to, aby se s otčímem pořád dohadovala, neměla dost sil. Podala mi dvě zalepené krabice a sama jednu vzala do podpaží. „Slyšíš to?“ Markéta kývla směrem do jídelny, odkud se ozývaly mužské hlasy a opilecký smích. „Maminku jsme pohřbili sotva před týdnem a on už si svolal partičku chlapů na mariáš. Dokonce nemá ani tolik slušnosti, aby s tím počkal, až odjedu.“ Z kapsy u kalhot vytáhla svazek klíčů a jeden z nich sundala. „Ty mu necháš svůj klíč?“ zeptala jsem se překvapeně. Markéta přikývla. „Dokud bude v tomhle domě žít on, já do něj nevkročím.“ Klíček vložila do mističky na komodě a podívala se do zrcadla, ve kterém se odrážel obraz její maminky visící na protější stěně. „Hlídej to tady,“ špitla potichu.
Zjevovala se jim ve snech
„Markéto, už jsi to slyšela?“ přidala jsem do kroku, abych kamarádku doběhla. Otočila se za mým hlasem. „Promiň, byla jsem duchem mimo. O čem jsem měla slyšet?“ Povytáhla jsem obočí. Připadalo mi zvláštní, že právě k Markétě by se tyhle zprávy nedonesly. Začala jsem jí vyprávět, co mezi lidmi koluje. Můj manžel Standa se o tom všem dozvěděl čistou náhodou, když byl s kamarády v hospodě. U vedlejšího stolu seděli Josefovi kumpáni a hlasitě se bavili na Josefův účet. „Jemu už definitivně přeskočilo,“ říkal jeden z nich. „Volal mi úplně hysterickej, že prej ho chce Alena zabít! Říkám mu: kamaráde, jak by tě mohla zabít, když leží pět metrů pod zemí. A víte, co mi odpověděl? Že prý se mu mstí ze záhrobí. Že ji vídá v domě, že ho straší ve snech a že usiluje o jeho život. Povídal něco o tom, že ho prej strčila ze schodů.“ Jeho kamarád se zazubil. „Takže tímhle vysvětluje tu svou zlomeninu nohy? Proč prostě nepřizná, že byl opilej pod obraz a že se někde skácel jako pytel brambor? Takhle ze sebe akorát dělá blázna.“
Když jsem Markétě hospodskou debatu přetlumočila, úplně zezelenala. „Je ti dobře?“ zeptala jsem se starostlivě. Pomalu přikývla, a pak řekla, že by potřebovala panáka. Zapluly jsme do malé kavárny, kde si Markéta objednala dvojité brandy. Když ho do sebe kopla, pohlédla mi do tváře a povídá: „Nebudeš tomu věřit, ale já maminku taky vídám. Ne ve dne nebo tak, ale každou noc se mi zjevuje ve snech. Naposledy ke mně i promluvila. Řekla, že se postará o to, aby dům patřil mně.“
Týden nato se Josef psychicky zhroutil. Chodil po ulici a všem vykládal, že ho chce Alena zabít. Mezi lidmi se dokonce říkalo, že se pokusil o sebevraždu. Ať už je to pravda nebo ne, Josefa nakonec odvezli do psychiatrické léčebny a prohlásili ho právně nezpůsobilým. Markéta se mohla vrátit zpátky do svého rodného domu.
Dana B. (51), Olomouc
