Hlídala jsem malou Adélku. Zůstala v kočárku jen chvíli bez dozoru. Za domem byla louka, které se říkalo Zmijí plácek. Kdyby mě neupozornil sršeň, asi by tu dnes naše holčička nebyla. První velké drama v životě, mé malé vnučky se odehrálo jen krátce poté, co si ji moje dcera přivezla z porodnice – do vesnického domku poblíž skal. A to hned během první chvíle, kdy jsem naší malou Adélku hlídala..

Dceřino chování se začalo měnit nenápadně a plíživě. Myslela jsem, že si našla milence, a proto zanedbává děti i manžela. Skutečnost byla ale o mnoho horší. Vždycky jsem si myslela, že k tomu, aby člověk propadl hazardním hrám, musí jít do herny plné blikajících automatů. Jednu takovou jsme měli přímo u nás na rohu a bylo to peklo. Stále narváno a až do rána hluk. Nepomohly stížnosti nás obyčejn

Manžel se mi začal měnit před očima a mě hned napadlo, že má ženskou. Nedalo moc práce zjistit, o koho se jedná. Nemeškala jsem a hned mu jeho podlé jednání oplatila! Manžel si vždycky hrál na neviňátko, ale já moc dobře věděla, že jeho svědomí čisté není. Poprvé jsem mu na nevěru přišla, když jsem čekala první dceru. Bylo to velmi bolestivé! Cítila jsem se nejen podvedená, ale i jakoby pošpiněná

Po prvním zazvonění mi kamarádka otevřela a vrhla se mi do náruče. Byla o dost nižší než já a také proto působila hrozně křehce. Cítila jsem tlukot jejího srdce… V její tváři bylo vidět, že nespala. „Bolí to,“ tiše zašeptala. „Já vím,“ odvětila jsem konejšivě. „Tak pojďme dovnitř, všechno mi řekneš.“ Sundala jsem si kabát a vešla jsem do bytu. Sedly jsme si na pohovku v obývacím pokoji. „Chceš

O školních láskách se říká, že bývají ty nejkrásnější, protože jsou první. Ta moje taková určitě byla a vlastně pořád je… Pavel chodil do stejného ročníku střední školy. Jeden druhého jsme si všimli až na konci druháku. Stačili jsme si vyměnit pár dopisů a mít tři rande. Pak jsem odjela pryč na prázdniny, ale celou tu dobu jsem na něj myslela… a on na mě. Ve třeťáku to propuklo naplno: láska j

Na důchod jsem se moc těšila. Už mě bolelo celé tělo, věčné tlachání mých kolegyň mě otravovalo, a když se změnil náš šéf, zmizela i pohodová atmosféra. Byl nejvyšší čas odejít. Sice mě přemlouvali, abych ještě zůstala, protože nejsou lidi, ale já byla urputná a říkala jsem NE NE! Neměla jsem žádný plán Nedošlo mi, že budu doma čučet do zdí, pouštět si televizi se seriály, které se mi ani troch

Není nic horšího, než přežít své potomky a zůstat na světě jako jejich posmrtný pomník. Mně se to stalo. První se narodila Monika. Bylo čerstvě po sametové revoluci a zdravotnictví mělo ještě punc zašlých časů. Narodila se s těžkou srdeční vadou a žila jen dva měsíce. Jejím domovem byl inkubátor, ke kterému jsem chodila denně plakat. Já i můj muž Honza. Byla to hrůza pozorovat její apatické fialo

Strhla jsem volant, abych to zvíře nepřejela, jen zázrakem jsem pak unikla smrti. Jako holčička jsem moc ráda jezdila na kole. Milovala jsem rychlou jízdu, a proto jsem si pořídila auto a řidičský průkaz hned, jak to bylo možné. Řídila jsem ráda a často. A jezdila jsem bez nehod. Až před několika lety se mi stala ošklivá věc. Jela jsem z Prahy na rodnou Moravu navštívit rodiče, vezla jsem ještě n

Jednoho dne jsem se při pohledu do zrcadla zadívala do svých očí. Zdály se mi najednou jinak zbarvené. Díky tomu jsem včas navštívila lékaře. Říkala jsem si vždycky, že irisdiagnostika je velká věda. Je to umění poznat podle očí, jejich zabarvení a lesku, jaké orgány v těle jsou oslabené nebo dokonce, jaká choroba se nenápadně plíží vaším tělem. Dokonce jsem i koketovala s myšlenkou, že se do něj

Můj děda krásně maloval, žádný jeho výtvor nám ale po něm nezůstal. Syna jednou okouzlil obraz v bazaru. Nemohla jsem tomu uvěřit - byl dědečkův. Svého dědu jsem bohužel moc neznala, zemřel, když jsem byla ještě malá holčička. Pamatuju si na něho jen matně, jako na milého vousatého pána s velkýma očima, které se pořád smály. Uměl si se mnou krásně hrát. Děda byl sice vyučený umělecký truhlář, umě