Domů     Osud s námi neměl slitování
Osud s námi neměl slitování

Není nic horšího, než přežít své potomky a zůstat na světě jako jejich posmrtný pomník. Mně se to stalo.

První se narodila Monika. Bylo čerstvě po sametové revoluci a zdravotnictví mělo ještě punc zašlých časů. Narodila se s těžkou srdeční vadou a žila jen dva měsíce. Jejím domovem byl inkubátor, ke kterému jsem chodila denně plakat. Já i můj muž Honza.

Byla to hrůza pozorovat její apatické fialové tělíčko lapající po dechu, z něhož trčela spousta tenkých hadiček. Bylo mi jí tak strašně líto, že jsem cítila, jak mi vynechává vlastní srdce a svírá se nepopsatelnou úzkostí.

Od počátku nedávali lékaři naší dcerce příliš nadějí, vše měla rozhodnout složitá operace. Ten den jsem strachem nespala. Celou noc jsme se s Honzou drželi za ruce a utěšovali se. Jestli to Monika nepřežije, snad se zblázním, říkala jsem mu.

Nezbláznila jsem se. Když nám lékaři oznamovali, že naše dítě při operaci zemřelo, slunce pro nás přestalo svítit, ale snažili jsme se žít dál. Prvních pár měsíců jsem všechno vykonávala jen mechanicky. Svět kolem jsem moc nevnímala.

Honza se choval racionálně, a i když také prožíval velký smutek, snažil se mi být oporou. Po roce jsem znovu otěhotněla. Naše radost byla veliká, ovšem strach, že ani druhé dítě nebude zdravé, ji dost kalil. Po absolvování všech testů nás však uklidnili.

“Chlapeček je v naprostém pořádku,” usmíval se primář a my se začali konečně naplno těšit.

Štěstí se na nás smálo

Davídek nám dělal radost. Kluk jako buk, síla i chuť do života z něj čišely. Když mu byly tři roky, přibyl k němu Michal. Taky zdravý. Byli jsme rodina jak má být, na Moničku jsme ale stále vzpomínali. V zimě však roční Michálek onemocněl.

Chřipka, mysleli jsme si, ale jen do té doby, než začal ve čtyřicetistupňové horečce upadat do bezvědomí. “Honzo, volej sanitku!” křičela jsem na manžela a za chvíli už pod okny houkala siréna. Míšu naložili, já si sedla vedle něj a už jsme uháněli.

Siréna kvílela. V tom okamžiku jsem netušila, že ho vidím živého naposledy. V nemocnici Míšu odvezli na oddělení intenzivní péče a já zůstala sedět na chodbě. Bože, ať to není nic vážného, opakovala jsem si stále dokola.

“Váš syn je v kritickém stavu, je to zánět mozkových blan s velkým otokem mozku,” přišla mě k ránu informovat lékařka. “To ne,” vyhrkla jsem a hned chtěla za synem. “Teď za ním nemůžete,” sdělila mi suše a odkráčela.

Volala jsem manželovi, který ještě v noci odvezl malého Davida k babičce. Seděli jsme na chodbě až do rána a zase se drželi za ruce. “Vzpomínáš? Tohle jsme už jednou zažili,” tiskla jsem mu dlaň. “Dopadne to dobře, uvidíš,” utěšoval mě i sebe. Bohužel se mýlil.

Strach už navždycky

Druhý den upadl Míša do kómatu a den na to zemřel. Byla to strašná rána. Seděli jsme doma v kuchyni za stolem a brečeli. Já, Honza i Davídek. Byly mu čtyři roky, nevěděl, chudák, co se děje, ale když viděl zdrcené rodiče, plakal s námi.

“Odvezu Davídka k našim,” zmobilizoval se nakonec Honza a potácel se se synem v náručí k autu. Když se po hodině vrátil, našel mě na stejném místě. Odnesl mě do ložnice, kde jsem ležela tři dny.

Nespolkla jsem jediné sousto, jen se občas napila čaje, který mi Honza nosil. Pak jsem konečně vstala a začala se nutit do života. Bylo to těžké, do měsíce jsem zhubla deset kilo a spolu s mužem jsme navštěvovali psychologa.

“Mami, kdy přivezete Míšu?” ptával se Davídek, který ještě pojmu smrt nerozuměl. “Míša se odstěhoval do nebíčka,” říkávali jsme mu a on ho hledal v plujících oblacích.

“Támhle je, já ho vidím, jak na nás mává,” občas tvrdil, a tak jsme všichni mávali do nebe a tekly nám po tvářích slzy. I tohle během let přebolelo. David rostl jako jedináček. Hrozně jsem se o něj strašně bála a stále ho napomínala, aby na sebe dával pozor.

Byl to temperamentní kluk. Vychodil základku a nastoupil na střední školu, žádné problémy. Pak přišly osudové prázdniny. David měl rok před maturitou a užíval si s kamarády skopičin. A samozřejmě, že k tomu patřily i holky.

Chodili v partě plavat a kluci se před slečnami naparovali. Skákali šipky, dělali přemety do vody a snažili se upoutat pozornost za každou cenu.

Přišla i do třetice

Stalo se to v lomu pár kilometrů od domu. Průzračná hluboká voda obklopená ostrými skalisky. Břehy i ploché výčnělky vždy zářily všemi barvami, jak byly plné dek a ručníků lidí, kteří se sem sjížděli ze všech stran.

A kluci se rozhodli fascinovat svými skoky z těch nejvyšších míst. Lidé jim tleskali, a to je povzbuzovalo. Náš David nezůstával pozadu. Nakonec vylezl na jeden z vyčnívajících kamenů na okraji propasti, odkud zatím ještě nikdo neskočil.

“Skoč, do toho!” volalo publikum a když se odrážel do prostoru, všichni napětím ztichli. Údajně předvedl skvělou šipku a když mizel pod hladinou, všude se ozývaly obdivné výkřiky. To ale bylo naposledy, kdy ho viděli živého.

Po chvíli se na hladině místo Davida objevila krvavá skvrna. Kluci se hned začali potápět a hledat ho, ale bylo pozdě. Vytáhli už jen jeho bezvládné tělo s proraženou lebkou. Při skoku se trefil čelem přesně do ostrého kamene na dně.

Lidé hned volali sanitku, ale našeho syna už jen odvezli do márnice. Když u nás zazvonila policie, byl doma manžel. Přišla jsem asi za hodinu a našla ho s nožem, jak se snaží podřezat si žíly. “Co děláš?

Zbláznil ses?” začala jsem na něj křičet a tahat mu nůž z ruky, ale on se svezl na zem a v křečovitém klubku naříkal. Teprve teď jsem se to dozvěděla – David je po smrti. Přišli jsme o třetí dítě a zůstali sami.

Manžel skončil na čtyři měsíce v rukou psychiatrů, pak si sbalil ranec a beze slova odešel. Našla jsem od něj v kuchyni dopis, že už víc neunese, že jsme prokletá rodina a proto z “domu smrti” odchází.

Nový smysl života

Mě se ujala moje sestra, bez ní už bych tady nebyla. Léčila jsem se několik let na těžké deprese a změnila se k nepoznání. Šedý obličej se zapadlýma rudýma očima od pláče a rozklepané ruce. V mozku jsem neudržela žádnou myšlenku.

“Vraťte mi moje děti,” kvílela jsem celé noci a připadala si, že si odpykávám to nejhorší peklo ještě tady na zemi. Příroda je však zázračná, že i tak zraněnou duši dokáže vyléčit. Po dvou letech začaly moje deprese slábnout. Moje sestra totiž našla lék.

Obě nás přihlásila jako dobrovolnice do organizace, která pomáhá dětem ze sociálně slabých rodin. Začali jsme si s nimi chodit hrát, vymýšlet jim program, učit se s nimi a zkoušet jim ulehčit v jejich problémech.

Zpočátku jsem na ně nemohla ani promluvit a jen je pozorovala zpovzdálí. To nejsou moje děti, co mi je do nich, říkala jsem si, ale po čase, když jsem viděla, jak jsou milé a dychtivé, jsem se pomalu začala zapojovat.

“Teto, nebuď tak smutná, já jsem ti nakreslila princeznu,” řekla mi jednou pětiletá Aranka a vylezla mi na klín. To byl přelomový den! Vzala jsem jí do náruče a rozplakala se dojetím.

Tohle mi mohla říkat i moje Monika, přece ji nezklamu – a vzala jsem si obrázek, který mi zarámovaný visí dodnes v pokoji. Časem jsem v práci pro potřebné děti našla smysl života a teď, po sedmi letech, si už bez ní nedokážu představit jediný den.

Jsem sama, bez muže i bez dětí, ale přitom jsem součástí obrovské rodiny, kterou miluju, jako by to byla moje vlastní.

Světlana (51), Praha

reklama
Související články
27.5.2024
Příběh mé sestry je smutný. Ale je to ohromná bojovnice. Když se jedná o dítě, dokáže se s osudem pořádně poprat. Lidský život píše romány, někdy bohužel smutné a kruté. Takový je příběh mé sestry. Bývala to krásná holka, plná života, rozesmátá, kluci ze širokého okolí do ní byli zbláznění. Kolem osmnáctého roku to s ní začalo jít z kopce. Nejhorší noční můra se stala skutečností. Stačila se vš
23.5.2024
Odstěhoval se do staré hájovny na kraji lesa, s nikým se nebavil, zamračený, zanedbaný a mrzutý. Byl to velice záhadný muž. Byl to místní podivín. Odstěhoval se z vesnice, která mu připadala asi příliš rušná, ač to byl zapadákov, do staré hájovny na kraji lesa. S nikým se nebavil, a když, tak jednoslabičně. Bylo mi jasné, že je to chlapík s tajemstvím, a babička mi to tajemství prozradila. B
22.5.2024
Můj první muž byl omyl. Ostýchám se to přiznat jen proto, že máme děti. Musela jsem si ho vzít z vděku. On byl vyučený, já jsem měla vysokou školu. Nijak neopovrhuji lidmi s nižším vzděláním, leč s mužem jsme měli jiné zájmy, byli jsme jiné povahy. On byl výbušný, já klidná. Proč jsme se tedy brali, říkáte si? Nebýt jeho, nebyl by tu Gustav kdysi jel kolem vážné nehody. Auto narazilo do m
22.5.2024
Moje dcera Hanička se ocitla v nelehké životní situaci. Je nemocná, a navíc ji trápí manžel. Jak já jako máma mohu pomoct? Vždy byla statečná a nechtěla od nikoho pomáhat. Bylo jedno, jestli šlo o vystřihovánky v dětství, nebo vymalování bytu v dospělosti. Teď mi to dochází. I za manželství si musela obstarat spoustu věcí, které spíš náleží mužům. „Mami, přestaň si už konečně dělat zbytečné sta
21.5.2024
Nedávno jsme oslavili pětadvacáté výročí svatby. V té chvíli by mě ani nenapadlo, že budu podávat žádost o rozvod a láska se promění v prach. Bylo to fantastické. Uspořádali jsme večírek pro naše blízké přátele. A protože bylo pěkné počasí, konal se na zahradě. Nechyběly květiny a nádherné dárky, úžasný dort, momenty plné emocí, úsměvů a přání. Láska na první pohled Potkali jsme se v posl
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Las Médulas: Při zlaté horečce Římané zničili celé pohoří
historyplus.cz
Las Médulas: Při zlaté horečce Římané zničili celé pohoří
V břidlicovém pohoří Las Médulas v severozápadním Španělsku je k vidění mnoho červenohnědých skal nejroztodivnějších tvarů. Bizarní krajina však není hříčkou přírody, jak by se mohlo zdát, ale dílem člověka. Kdysi tu býval rozlehlý horský masiv, který Římané kvůli zlatu rozvrtali do současné podoby…   Římská říše je závislá na zlatě…Potřebuje ho k financování válečných výbojů i k
HI-TECH kuchyně
rezidenceonline.cz
HI-TECH kuchyně
Také pro jednu z nejdůležitějších součástí obytného prostoru je důležitá harmonie designu a technologií. Jen tak kuchyně získá nejen potřebnou funkčnost a komfort, ale také moderní estetickou přitažlivost. Jedním z nejvýraznějších trendů v kuchyňském designu je použití pastelových barev, jako je pudrově růžová, šeříková, broskvová nebo vanilková. Ostatně tři ze jmenovaných odstínů se staly uznávanými
Proměna chleba a vína v maso a krev: Opravdu se někdy takový zázrak stal?
enigmaplus.cz
Proměna chleba a vína v maso a krev: Opravdu se někdy takový zázrak stal?
Křesťanský obřad, který připomíná události poslední večeře Ježíše Krista, se označuje pojmem eucharistie. Ve své podstatě jde o rituální konzumaci chleba a vína, aby byly připomenuty tělo a krev Ježíš
Z hlubin temného lesa nám ukázaly cestu veverky
skutecnepribehy.cz
Z hlubin temného lesa nám ukázaly cestu veverky
Zabloudily jsme s vnučkou na houbách. Už se začalo stmívat. Kde se vzaly, tu se vzaly ‒ dvě veverky přiskákaly. Vyvedly nás z lesa ven. Byla jsem už rok vdova, manžel mi zemřel na infarkt. Krátce před jeho smrtí jsme koupili domek na okraji vísky v Lužických horách. Já houbařila a chodila do lesa na výlety, on pobýval jen
Gigantická exploze ve vesmíru. Její konec je v nedohlednu
21stoleti.cz
Gigantická exploze ve vesmíru. Její konec je v nedohlednu
Že vesmír je poněkud děsivé místo, ukazuje několik posledních astronomických objevů. V květnu astronomové oznámili pozorování hvězdy, která právě polyká jednu ze svých vlastních planet. Krátce předtím
Vaječné muffiny se sýrem
tisicereceptu.cz
Vaječné muffiny se sýrem
Hledáte inspiraci pro netradiční snídani? Připravte své rodině vejce, samozřejmě s pořádnou dávkou slaniny. Suroviny 10 plátků anglické slaniny 1 červená paprika 2 hrsti jarní cibulky 10 vaje
Večer se značkou Norqain v hodinářství Koscom
iluxus.cz
Večer se značkou Norqain v hodinářství Koscom
Ve středu 22. května uspořádalo renomované hodinářství Koscom večer věnovaný švýcarské značce Norqain. Ta je úzce spojená s hokejem, a tak měla akce návaznost na aktuálně probíhající Mistrovství světa
Kaple Cyrila a Metoděje na Radhošti
epochanacestach.cz
Kaple Cyrila a Metoděje na Radhošti
Rožnov leží pod Radhoštěm, a ten bychom rozhodně na svých cestách po tomto kraji minout neměli. Na jeho vrcholku stojí výjimečná kaple svatého Cyrila a Metoděje s byzantskou kopulí, vysvěcená už v roce 1898. Je to jedna z nejvýše položených církevních staveb na našem území a přestože si toho na první pohled sotva povšimneme, stojí jednou polovinou na
Srbský král tušil nebezpečí smrti
epochaplus.cz
Srbský král tušil nebezpečí smrti
Když Alexandr I. Karađorđević (1888–1934) usedá 17. října 1921 na trůn Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, nemá jednoduchou pozici. „Jednota Srbů, Chorvatů a Slovinců, která vznikla v ovzduší poválečné euforie, se ukázala v praxi jako těžko realizovatelná. Jak zajistit soužití národů, jež jsou sice stejného původu, ale jejich osudy se od pozdního středověku rozcházely? Ještě
Pohřbili kancléře zaživa?
epochalnisvet.cz
Pohřbili kancléře zaživa?
„To ne! Proboha ne!“ vykřikne kancléř a celý vyděšený se posadí na posteli. Ten příšerný sen se mu zdál už potřetí! Je v něm pohřben do rakve, v níž ovšem po pár dnech obživne!   Svého času je prakticky nejmocnějším mužem v zemi. Je mu něco málo přes 40 let, a už má za sebou funkci diplomata, císařského
Jsi mi nevěrný Rančáku? Tak o tohle přijdeš!
nasehvezdy.cz
Jsi mi nevěrný Rančáku? Tak o tohle přijdeš!
Herečce ze seriálu Ulice Anetě Krejčíková (33) už prý s partnerem, tělocvikářem Ondřejem Rančákem (39), dochází trpělivost. Ze všech stran se k ní dostávají různé povídačky, jak si kde dopisoval a d
Pravdu jsme zjistily až po letech
nejsemsama.cz
Pravdu jsme zjistily až po letech
Někdy stačí domněnka k tomu, aby se rozbilo krásné přátelství. Je snadné někoho obvinit a pak se urazit a přestat s ním mluvit. Vím to až moc dobře, prožila jsem si to na vlastní kůži a dodnes toho lituji. Nikdo jiný to nevěděl Romana byla moje velká kamarádka už od mateřské školky. Od první do deváté třídy