Můj děda krásně maloval, žádný jeho výtvor nám ale po něm nezůstal. Syna jednou okouzlil obraz v bazaru. Nemohla jsem tomu uvěřit – byl dědečkův.
Svého dědu jsem bohužel moc neznala, zemřel, když jsem byla ještě malá holčička. Pamatuju si na něho jen matně, jako na milého vousatého pána s velkýma očima, které se pořád smály. Uměl si se mnou krásně hrát.
Děda byl sice vyučený umělecký truhlář, uměl ale nádherně malovat. Tím si vydělával více, než svou prací. Namaloval toho za svůj život hodně, zejména krajinky a zátiší, nic po něm ale nezbylo.
Všechna svá díla prodal, aby babička nemusela chodit do práce a mohla se naplno věnovat svým sedmi dětem. Nedožil se ani padesátky, selhalo mu srdíčko, protože si všechno moc bral. Byl to nesmírně hodný a citlivý člověk, jak ostatně umělci často jsou.
Babička už zůstala sama a až do své smrti o svém Františkovi se slzami v očích a velkou láskou vyprávěla jako o své životní lásce. Často jsme o něm při rodinných sešlostech vyprávěli a já vždy hltala každou novou informaci o dědovi, který byl úžasný člověk.
Nikdo z nás veliký talent, jakým děda oplýval, nikdy neprojevil. Až můj syn Matyáš. Od první chvíle, co vzal do ruky tužku, bylo vidět, že je talent. A tak to s ním rostlo. Už ve školce jsem ho dala na malování a poté nastoupil do školy s uměleckým zaměřením.
Všichni tvrdili, že je velký talent a já byla na něho hrdá. Jen jsem si říkala, škoda, že se toho nedožila babička. Zemřela krátce před tím, než se Matyáš narodil.
Obraz chtěl zpátky domů
Když se Matyáš dostal na výtvarnou střední školu, všichni v rodině jsme ho oslavovali jako pokračovatele jeho pradědečka malíře. Jen jsme mu nemohli ukázat žádné dědečkovo dílo, neměli jsme jediný obraz, ani kresbu.
Neznali jsme nikoho, kdo by jeho obraz vlastnil. Když se blížila maturita a bylo jasné, že se Matyáš bude ucházet o další studium na vysoké škole, ptali jsme se ho s manželem, co by si přál za dárek. Maty odpověděl bez váhání:
„Objevil jsem v jednom bazaru úžasný obraz, chodím se na něj dívat každý den. Něčím mě uhranul.“ A tak jsme se synem a manželem vyrazili dva dny na to do obchůdku. Obraz byla velká olejomalba krajiny, pravděpodobně jižní Čechy.
V duchu mě překvapilo, že syn, který je nakloněný spíše pop artu, chce nějakou krajinku? „Kam ten obraz dáš?“ ptala jsem se,. Maty nevěděl, ale opakoval dokola, že ten obraz musí mít. A co autor? Podpis byl sice zřetelný, ale jméno nečitelné.
Takový podivný škrabák. Přání syna jsme ale splnily. I mně se totiž obraz líbil a říkala jsem si, až syna omrzí, pověsím ho do obýváku. Už jsem i věděla kam. A tak jsme ten výtvor v těžkém rámu dovlekli domů.
A pověsili nakonec přesně na to místo, kde jsem ho chtěla mít. Jaké ale bylo překvapení mého otce, když k nám o víkendu přijel? Zarazil se na prahu obýváku a překvapeně vyhrkl: „Kde jste ten obraz našli?
Ten si dobře pamatuju, táta ho maloval, když jsme byli na chalupě pratety v jižních Čechách.“ Když jsme pak porovnali dědečkův podpis na staré listině s tím na obraze, byl opravdu naprosto totožný.
Johana (52), Vysočina
