Havarovala jsem kvůli zaběhnutému psovi

Total
4
Shares

Strhla jsem volant, abych to zvíře nepřejela, jen zázrakem jsem pak unikla smrti.

Jako holčička jsem moc ráda jezdila na kole. Milovala jsem rychlou jízdu, a proto jsem si pořídila auto a řidičský průkaz hned, jak to bylo možné. Řídila jsem ráda a často. A jezdila jsem bez nehod. Až před několika lety se mi stala ošklivá věc. Jela jsem z Prahy na rodnou Moravu navštívit rodiče, vezla jsem ještě neteř Janu s jejím přítelem Mirkem. Mám je ráda, je s nimi vždycky legrace, a tak jsme si povídali, smáli se a cesta nám báječně utíkala. Ve Vyškově jsem je vysadila, natankovala plnou nádrž a pokračovala ještě třicet kilometrů k rodičům. Bylo už skoro deset hodin večer, v dobré náladě jsem si pobrukovala písničku, kterou zrovna hráli v rádiu, a už se viděla u našich v posteli. Asi dva kilometry od domu mi v lese v zatáčce vběhl přímo pod kola pes. Udělala jsem kličku, abych jej nesrazila, ale bylo namoklo a já dostala smyk. Během těch několika málo sekund, kdy se auto nekontrolovaně řítilo, jsem stačila jen nahlas říct několik velmi sprostých slov a hlavou mi projelo, že možná už neuvidím své nejbližší, svou dceru, vnučku, které mám tak ráda…

Jen o vlásek jsem unikla

To místo jsem dobře znala, a proto jsem věděla, že za patníky je les a několikametrová strž. Najednou mi hlavou blesklo několik okamžiků, nebo spíš fotek z mého života a taky jsem si vybavila kartářku, která mi předpověděla autonehodu. Pak už následoval boční náraz a moje fabia se převrátila na bok. Vystřelil boční airbag, a mně blesklo hlavou, že mám plnou nádrž benzínu. Protějšími dveřmi pro spolujezdce, tedy střechou, jsem se snažila rychle vylézt z auta jako z tanku. Netušila jsem, jak rychle dokáže člověk vyskočit z převráceného auta, když se bojí o život. Jako o závod jsem utíkala od auta dál a tam volala ze svého mobilu policii, pak bratrance, aby pro mě přijel, pak mámu, aby na mě nečekala, že jsem bourala, ale jsem v pořádku. Pak teprve jsem se celá rozklepala a svalila na zadek do trávníku. Až v tu chvíli jsem si totiž uvědomila, že kdyby se auto nabodlo na patník předními dveřmi, a ne zadními, tak jsem tu už nebyla. A kdyby neteř nevystoupila ve Vyškově, ale jela se mnou dál, tak by to schytala na zadním sedadle ona. A jak jsem tam tak seděla a v šoku zírala před sebe, najednou mě něco olízlo obličej. Probrala jsem se. Vedle mě seděl ten pes, kterého jsem málem přejela, upíral na mě vděčné psí oči a s kňučením se ke mně tulil. Škoda na autě byla přes sto tisíc, ale nejdůležitější bylo, že se mně ani tomu zatoulanému psisku nic nestalo.

Hana (56), Praha

Také se vám může líbit