Když se seznámíte s prakticky založeným chlapem, riskujete, že si příliš romantiky neužijete. A pokud máte štěstí na romantika, hrozí, že si budete muset sama vyměňovat třeba i žárovky. Pokud šlo o mě, vždycky jsem dávala přednost tomu druhému typu. Muž, který mi byl schopen sám od sebe přinést květiny a šeptat něžná slova, u mě vždycky měl větší šanci. Proto jsem začala chodit s Luďkem, ačkol

Sestřino manželství jsem považovala za šťastnější, než bylo to moje. Švagr byl moc hodný a slušný člověk a já se občas neubránila závisti. Když se mi svěřil se svým tajemstvím, byla jsem v šoku! Vdávaly jsme se ve stejný rok, sestra a já. Naše maminka z toho byla dost rozzlobená. Ne, že by nám naše protějšky neschvalovala. Obě jsme si našly stejně staré muže, tenkrát tedy spíš chlapce. Byli to na

Občas poslouchám některé své přítelkyně, které jsou celkem úspěšné v práci, ale jinak žijí, jak se dnes říká, single. Je to údajně proto, že prý dosud ještě stále nenašly toho pravého. Upřímně, nerozumím jim a nechápu je. Co to je „ten pravý“? Takhle to přece v běžném životě vůbec nechodí! Každý z nás jsme přece nějaká určitá osobnost a každý z nás jsme svým způsobem nějak „ujetý“. A každý ujíž

Nové sousedce jsem do oka nepadla. Pomlouvala mě, kudy chodila! Oplatila jsem jí stejnou mincí a vzala to nejcennější. Manžela! Sousední byt byl dlouhou dobu prázdný. Majitel ho chtěl pronajímat, ale nikdy k tomu nedošlo. Když se přistěhovala sousedka, byla jsem ráda, že přibude další kamarádka k popovídání. S ostatními sousedy jsem se totiž znala řadu let a byli jsme jako velká rodina. Byla u m

Některé lásky trvají celý život, jiné jen krátkou chvíli. Já jsem potkala někoho, s kým bych mohla být napořád. Mojí vinou z toho byla ale jen ta chvíle… Stalo se to v roce 1990. Přijela jsem tehdy do Brna za kamarádkou, ale ta řešila nějaké osobní problémy a tak jsem měla najednou spoustu času pro sebe. Toulala jsem se jen tak po městě. Nasedla jsem do tramvaje. Tam jsem si všimla, že se na mě d

Manžel mě stále jen nabádal ke spořivosti, ale mně to nebavilo. Toužila jsem si udělat radost. Užít si svých těžce vydělaných peněz! Stále jsem se jen uskromňovala. Dokud byly děti malé, mělo moje počínání smysl. Chtěla jsem jim dopřát vše, co měli jejich spolužáci. Když odrostly a postavily se na vlastní nohy, těšila jsem se, že bude řada na mě. I já chtěla hezké oblečení a všechno, co měly moje

Můj šéf nenechal žádnou sukni na pokoji. Bylo mi to celkem jedno, dokud si neumínil, že svede moji sotva plnoletou vnučku! Svého pana vedoucího, šéfíka, jak jsme mu s kolegyněmi říkaly, jsem měla celkem ráda. Bylo mu něco přes čtyřicet, ženatý, už poněkolikáté, a celkem pohledný. Také aby ne, když za víkend ujel na kole klidně i tři sta kilometrů! Stýskalo se mi po vnučce Občas jsem si z něho d

Stalo se to už skoro před třiceti lety. Kamarádka mě vyslala na schůzku naslepo místo sebe. Bála jsem se, že se s tím cizím mužem budu nudit, ale nestačila jsem se divit… V dnešní době internetu a mobilních telefonů by se tenhle příběh nejspíš nestal. Jenže tenkrát se člověk mohl seznámit hlavně na pracovišti, na diskotéce – nebo prostřednictvím inzerátů v Mladém světě. Vybrala si jiného Já jse

Kam odcházejí lidské duše, když zemře tělo? Je nějaká možnost, že se s námi znovu spojí, alespoň pro jednou? Příběh naší čtenářky naznačuje, že možná ano… Stalo se to nedlouho poté, co před lety zemřel můj manžel Marek. Měl těžkou nevyléčitelnou nemoc a její průběh byl rychlý. Několik dnů poté, co v nemocnici zjistili, jak na tom je a ponechali si ho tam, opustil tento svět. Byla to pro mě velká

Na první schůzce mě Jirka připravil pořádné překvapení. Místo procházky v přírodě mě zavezl na letiště a vyhlídkovým letem mě vzal rovnou do nebe… Jirka mi navrhl rande až po půl roce. Slíbil mi, že pro mě připraví překvapení, na jaké budu dlouho vzpomínat. Protože jsem ho trochu z našeho psaní už znala, věřila jsem, že vymyslí něco originálního. Nejprve jsme si na sebe zvykali Odjakživa jsem b