Kam odcházejí lidské duše, když zemře tělo? Je nějaká možnost, že se s námi znovu spojí, alespoň pro jednou? Příběh naší čtenářky naznačuje, že možná ano…
Stalo se to nedlouho poté, co před lety zemřel můj manžel Marek. Měl těžkou nevyléčitelnou nemoc a její průběh byl rychlý. Několik dnů poté, co v nemocnici zjistili, jak na tom je a ponechali si ho tam, opustil tento svět.
Byla to pro mě velká rána, citově jsem se skoro zhroutila. Podržel mě naštěstí syn, který se s přítelkyní vrátil z pobytu v cizině a zůstal nějaký čas se mnou.
Nestačila jsem se s ním rozloučit
Vždycky jsem si myslela, že s Markem budu až do konce života a že společně prožijeme krásné a klidné stáří. Měli jsme spoustu plánů, které už nebylo možné naplnit. Nejvíc ze všeho mě ale trápilo, že jsme si nestačili říct slova na rozloučenou.
Marek v nemocnici upadl do kómatu dříve, než jsem mu stačila poděkovat za hezký život, který mi dopřál. Syn s přítelkyní se musel vrátit zpátky do zahraničí a já jsem zůstala sama. Teprve nyní jsem si plně uvědomila, jak moc mi Marek chybí.
Stále jsem na něho musela myslet. Vzpomínala jsem na všechno, co jsme prožili a snažila jsem se dívat na svět jeho očima. Jednoho večera se pak stala podivná věc.
Ve tmě můj manžel znovu promluvil
Byl podzimní večer, venku bylo nevlídně, pršelo a foukal silný vítr. Seděla jsem jen tak potmě a přemýšlela o Markovi, když v tom se najednou ozvalo zapraskání v rádiu. Nebylo zapnuté.
Neposlouchala jsem ho od manželovy smrti, ale dřív jsme ho po večerech mívali raději než televizi. Pojednou se z rádia ozval tlumený přerušovaný hlas, který se chvílemi ztrácel, jako by mluvil z velké dálky. Jasně jsem poznala Markův hlas!
Strnule jsem seděla a snažila se rozpoznat jednotlivá slova. Rozuměla jsem spíš jejich celkovému smyslu, tomu, jak se mi snažil hlas dodat sílu. Po dvou minutách rádio utichlo.
Nikdy se už nic podobného neopakovalo, ale já jsem pochopila, že se tímto tajemným způsobem se mnou manžel rozloučil a od té doby jsem byla s jeho smrtí vyrovnanější.
Anna (52), Hradec Králové