Můj šéf nenechal žádnou sukni na pokoji. Bylo mi to celkem jedno, dokud si neumínil, že svede moji sotva plnoletou vnučku!
Svého pana vedoucího, šéfíka, jak jsme mu s kolegyněmi říkaly, jsem měla celkem ráda. Bylo mu něco přes čtyřicet, ženatý, už poněkolikáté, a celkem pohledný. Také aby ne, když za víkend ujel na kole klidně i tři sta kilometrů!
Stýskalo se mi po vnučce
Občas jsem si z něho dělala legraci. Tvrdila jsem mu totiž, že tolik, co on ujede, já uplavu! Věřil tomu, protože netušil za jak dlouho. Kilometry naplavané v bazénu jsme si totiž pečlivě zapisovala. Než, že bych byla tak puntičkářská, ale kamarádka z plaveckého klubu chtěla vytvořit nějaký rekord či co. Bylo mi to jedno, proč nevyhovět! Mohla jsem být ráda, že někam patřím, mám nějakou společnost. Syn pořád jen pracoval a snacha, mimochodem moc hodná ženská, taky nevěděla, co dřív. A moje jediná vnučka byla už skoro rok daleko. Až za mořem. Moc jsem se těšila, až jí skončí školní vyučování a ona se konečně vrátí domů. Psala mi maily, ale to není to samé, jako ji obejmout, dát pusu a povídat si s ní u nějaké dobroty. Nejraději měla svatební koláčky. Vždycky jsme jí napekla i do krabičky, aby si je mohla odnést domů. I z té daleké Ameriky mi psala, jakou má na ně chuť…
Mohla jsem na ni oči nechat
Když nastal den jejího příjezdu, nebo spíš příletu domů, měla jsme jich napečenou plnou krabici. „Nějak jsem to přehnala,“ musela jsem si přiznat při pohledu na ty zásoby. Část jsem odsypala do jiné krabice a vzala do práce. Panu šéfíkovi! Chvíli brblal, že nesmí před cyklistickým maratonem přibrat, ale potom se do nich pustil. Přecpal se tak, že usnul ve své kožené manažerské židli. „Teda Evi, vy jste mi dala! Doufám, že mi tu vaši vnučku alespoň ukážete, když jsem kvůli ní tak zhřešil…“ Vnučka se zjevila dřív, než jsem počítala. Z letiště totiž přijela rovnou za mnou! Dřív, než za svými rodiči! Dojalo mě to. A taky potěšilo! Konečně jsem jí mohla dát pořádnou pusu! Nemohla jsem se na ni vynadívat. Vyrostla z ní krásná slečna s vlasy skoro do pasu! Když viděla koláčky, vrhla se na ně, aniž by tušila, že zrovna tyhle nebyly pro ni.
Šéf si z mých hrozeb nic nedělal
„Kdo mi to tu loupe perníček?“ zeptal se vtipně šéf, který přispěchal k mému stolu, hned jak vnučku uviděl. Začal se natřásat jako nějaký kohout na smetišti. Vnučka k mému údivu nezůstala pozadu. Zcela nepokrytě s ním flirtovala! Vůbec jí nevadilo, že můj šéf byl skoro stejně starý jako její táta! „Ale babi, prosím tě. Ty toho naděláš! Já ho jen nechtěla urazit, abys neměla zle…“ uklidňovala mě, ale já si nebyla moc jistá, zda mluví pravdu, nebo jen tak mlží. Zato šéf měl jasno: „Takovou kočku jsem už dlouho neviděl! Nebude vám vadit, když se trochu pobavíme…“ Přísně jsem na něho pohlédla. Pohrozila prstem! Zakroutila hlavou. On ale nedbal. Hned si vyžádal její telefonní číslo! Doufala jsem, že ho to přejde, ale ne. Byl jako omámený.
Nechtěl jí dát pokoj
„Měli jsme rande. Ta vaše vnučka je ale číslo!“ vychloubal se. Dostala jsem vztek. Nemohla jsme uvěřit, že moje vnučka si začala s ženatým a o hodně starším chlapem! „Co to vyvádíš?“ spílala jsem jí do telefonu, ale ona mi vše vysvětlila. Prý to není, jak vypadá! No, tuhle větu říkají v každém špatném filmu! Ona ale nelhala. Se šéfem se sice sešla, ale jen na kafe. Nezávazně! „Babi, ani pusa nepadla. Ani za ruku jsem se nenechala vzít. A že se setsakra snažil! Za pár dní mi ale volala úplně zoufalá: „Babi, co mám dělat, ten tvůj šéf mi pořád volá! Zve mě na další rande! Je neodbytný! Udělej něco, byl to přece jen žert!“ Pochopila jsem, že legrace skončila. Musím něco udělat! Se synem jsem se radit nemohla. Dostal by určitě záchvat vzteku a šel by se porvat. Svěřit se s obavami snaše, se mi také nezdálo rozumné. Měla by o dceru strach! Nechtěla jsem jí přidělávat další starosti.
Pomohly až výhrůžky
Nezbylo mi, než mlsného šéfka vytrestat. Znemožnit! Vyfotit! O pomoc jsem požádala kolegyně. Byla mezi nimi i jedna stážistka. Moc milá a hezká holka! Kvůli mně se přemohla a místo obvyklých džínů roztrhaných na kolenou, se oblékla do kratičké sukně. A ještě kratšího trička. Končilo jí nad pupíkem, aby byl vidět její piercing. Sedla si šéfovi na stůl, udělal dle mých instrukcí svůdnou pózu a já už jen fotila a fotila. Výsledek byl lepší, než jsem doufala. Šéf se tvářil na fotografiích jako mlsný kocour! Na jedné měl dokonce položenou ruku na jejím stehnu! Hurá! Fotky jsem položila šéfíkovi na stůl. Když na mě tázavě pohlédnul, zeptala jsem se: „Nemám jich pár poslat vaší ženě?“
On jen mlčel. Ani se netvářil naštvaně. Spíš vyděšeně! O vnučce už ani neceknul. Nezavolal. Mluví jen o mých koláčcích. Prý, kdy mu je upeču, když už seká dobrotu!
Eva T. (57), Praha
