Některé lásky trvají celý život, jiné jen krátkou chvíli. Já jsem potkala někoho, s kým bych mohla být napořád. Mojí vinou z toho byla ale jen ta chvíle…
Stalo se to v roce 1990. Přijela jsem tehdy do Brna za kamarádkou, ale ta řešila nějaké osobní problémy a tak jsem měla najednou spoustu času pro sebe. Toulala jsem se jen tak po městě. Nasedla jsem do tramvaje. Tam jsem si všimla, že se na mě dívá jeden mladík. Všiml si, že ho vidím, ale neuhnul pohledem. Jen se hezky usmál. Docela se mi líbil a tak jsem mu úsměv vrátila. Nepatřila jsem ke stydlivým dívkám. Proto jsem k neznámému přistoupila a pozdravila jsem ho.
Slíbil, že mě provede po městě
Dali jsme se do řeči. Svěřila jsem se mu, že nejsem z Brna a že město neznám. Chtěla jsem, aby mi poradil nějaká zajímavá místa. Souhlasil a dokonce se nabídl, že mi může dělat průvodce. Představil se mi – jmenoval se Tomáš. Vystoupili jsme z tramvaje, abychom si udělali nějaký plán. Tomáš navrhl, že mě vezme na hrad Špilberk, do kostela svatého Petra a Pavla a také k přehradě. Víc bychom asi nestihli. Souhlasila jsem. Na Špilberk jsme šli pěšky a Tomáš mi mezitím prozradil pár věcí o sobě. Dozvěděla jsem se mimo jiné, že se nedávno rozešel s přítelkyní. Byl z toho ještě pořád smutný, ale mně to z nejasných důvodů kupodivu udělalo radost. Dal mi najevo, že mě nechtěl v té tramvaji sbalit, prostě jsem ho zaujala. To mi vyhovovalo. Měla jsem pocit, že jsem našla prima kamaráda, se kterým se nebudu nudit.
Kouzelný okamžik u přehrady
Čím víc jsme si povídali, tím víc jsme zjišťovali, že mám spoustu věcí společných. Než jsme prošli město, připadali jsme si skoro jako dvojčata. Líbily se nám stejné filmy, stejné písničky. Bláznivě jsem se zamilovala a dokonce jsem v duchu uvažovala, že bych mohla vyměnit vysokou školu v Praze za nějakou v Brně. Když jsme dojeli k přehradě, vzal mě Tomáš za ruku. Nebránila jsem se, už mi připadalo, že k sobě patříme. U přehrady se mě zeptal, jestli mě může políbit. Souhlasila jsem. Byl to tak krásný polibek, že jsem měla štěstím slzy v očích. Věděla jsem, že na tuhle chvíli nikdy nezapomenu.
Chyba, kterou jsem nemohla napravit
Původně jsem měla spát u oné kamarádky. Tomáš navrhl, že mi nocleh zařídí. Vrátili jsme se do centra a on mě poprosil, ať chvíli počkám na místě. A v ten moment jsem zpanikařila. Připadalo mi, že by se všechno mohlo pokazit. Zbaběle jsem se vydala na autobusové nádraží. Tam jsem si to rozmyslela a utíkala zpátky. Ale uplynulo už moc času a Tomáš se na to místo nevrátil. Pátrala jsem po něm. Dala jsem si inzerát do Annonce. Bylo to marné, neznala jsem jeho příjmení, adresu, vlastně skoro nic. Zůstalo mi jen krásné odpoledne ve dvou a nádherný polibek. Trápila jsem se nad vlastní hloupostí ještě dlouho. Po promoci jsem se vdala, měla děti. Na Tomáše jsem často vzpomínala. Až před dvěma roky jsem náhodou na internetu narazila na jeho fotku. Zestárnul stejně jako já, ale věděla jsem, že to je on. Nejprve jsem mu chtěla napsat na mail, který tam byl uvedený, ale pak jsem si to rozmyslela. Je to už strašně dávno a oba máme své životy. Na tu nejkratší a možná nejkrásnější lásku v životě ale nikdy nezapomenu.
Jiřina (48), střední Čechy
