Už naši rodiče a prarodiče se s tou rodinou nesnesli. Co si ale dovolili nyní, to předčilo všechno. Vydlabali z dýní naše karikatury a rozestavěli je po zahradě. Asi bych se nedopátrala, kdy ta vzájemná nesnášenlivost mezi naší rodinou a rodinou sousedů začala. Traduje se, že tomu tak je už někdy od devatenáctého století, kdy se naši prapradědečkové nepohodli kvůli potůčku, který protéká naší z

Hlídkovala jsem před jeho oknem, před továrnou, kde pracoval. Byly to složité časy. Když mě manžel opustil, zhroutila jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že se to opravdu stalo. Ráno jsem se budila s tím, že je všechno při starém, že muž oddychuje ze spánku vedle mě. Pak jsem nahmatala jenom polštář, lůžko bylo prázdné jako venkovské nádraží o půlnoci. Domnívala jsem se, že se s tím nikdy nesmířím a že

Byly jsme největší kamarádky, znaly jsme se od dětství. A najednou jsem byla ta poslední, kdo se tu hroznou zprávu dozvěděl. A navíc ne od ní! S Věrou jsme se znaly od dětství. Domky našich babiček stály vedle sebe a my se vídaly o prázdninách a často i o víkendech v průběhu školního roku. Po škole mě jako novou posilu přijímala do zaměstnání. Zaučovala, radila, a pak mi šéfovala. Celý život –

Ve vztazích mám celý život smůlu, říkala jsem si, že jsem asi prokletá. Nyní už vím, že je to trest za mou nevěrnou lásku. Dlouho jsem se cítila osaměle. Od mládí jsem si nacházela jen samé povrchní a neseriózní muže, na které se nedalo spolehnout. Byli mi nevěrní, měli mě jen na povyražení, často byli zadaní nebo dokonce ženatí. Až do šestatřiceti let mi to nevadilo, říkala jsem si, že ten pravý

Byla to moje první noční v nemocnici. Hospitalizovala jsem zdravého člověka a pacienta málem propustila. Dodnes se mi kolegové smějí. Jako psychiatrička jsem měla tehdy čerstvý diplom a okamžitě začala sloužit. Řádila viróza, kolega onemocněl a já vzala za něho svou první noční službu. Cítila jsem se plná síly a hlavně chuti do práce. Nejčastějším důvodem hospitalizace u nás bývá maniodepresivní

Zděsila jsem se, že ji manžel týrá. Obličej jí hyzdil otisk mužské ruky. Sestra se ale jen snažila nadehnat zločince policii. Každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán! Tuhle větu říkávala moje maminka, když se dobro obrátilo proto tomu, kdo jej činil. V životě jsem se mnohokrát přesvědčila o platnosti toho lidového rčení. A to nejen u sebe, ale také u svého okolí. To, co se stalo mé sestře,

Divoká devadesátá léta mě málem semlela. Ale nedala jsem se. Pomalu končila divoká devadesátá léta a já jsem se cítila jako jejich oběť. Můj muž-podnikatel vypadal jako typický produkt své doby: bílé ponožky, vínové sako, zběsilý životní styl. Během pracovního týdne jsme se prakticky neviděli, po práci chodil na pracovní večeře, o víkendech jezdil na služební cesty. Děti tátu téměř neznaly. Ačkol

Na třídní sraz jsem přivezla spolužáka, aby viděl, jak vypadá oslava v moravském sklípku. Plán se mi ale vymknul z rukou. Stalo se to v době, kdy jsem studovala na vysoké škole. Po dvou letech jsme měli sraz se spolužáky z gymnázia, ve třídě bylo sedm kluků, jinak samý babinec. Setkání se konalo ve sklípku blízko Uherského Hradiště, kam jsem na střední školu chodila. Byl zrovna víkend, tak jsem s

Díky nedorozumění a mé chorobné zvědavosti jsem se dostala ve špatnou chvíli na špatné místo. Vylezl z mých snů a zhmotnil se. Byl naprosto dokonalý. Nejprve vzhledem a pak postupně vším. Ryzí princ na bílém koni. Vše se vyvíjelo nadějně, až mi to bylo podezřelé. Osud tomu ale chtěl, aby mi přesně ve chvíli, kdy se začal tak krásně rozvíjet zatím romanticky a platonicky můj vztah s Robertem, při

Možná znáte divadelní hru Bernarda Sladea. Jmenuje se Příští rok ve stejnou dobu. Tak to jsem prožila! Moje manželství nebylo šťastné. Brali jsme se s Jaroslavem brzy, mně bylo devatenáct, čerstvě jsem odmaturovala, Jardovi jedenadvacet. Dnes vím, že jsme byli ještě děti. Tehdy jsme si však připadali dospělí a věřili, že to zvládneme. Ve mně však už v průběhu veselky hlodal červíček pochybností.