Už naši rodiče a prarodiče se s tou rodinou nesnesli. Co si ale dovolili nyní, to předčilo všechno. Vydlabali z dýní naše karikatury a rozestavěli je po zahradě.
Asi bych se nedopátrala, kdy ta vzájemná nesnášenlivost mezi naší rodinou a rodinou sousedů začala. Traduje se, že tomu tak je už někdy od devatenáctého století, kdy se naši prapradědečkové nepohodli kvůli potůčku, který protéká naší zahradou a oba pozemky dělí. V duchu tradice jsme byli k sousedské nesnášenlivosti vedeni už od dětství. Vzájemně jsme si loupili na zahradě ovoce, brambory i zeleninu, lákaly na svůj pozemek slepice, aby zanášely. Se sestrou jsme chodily na hodiny zpěvu a s velkým nasazením zpívaly při otevřeném okně, nejlépe v neděli po obědě, operu. I babička se občas přidala se svým: „Měsíčku na nebi hlubokém“ a dědeček basoval: „Ubohá rusalko bledá! Běda!“ A tohle slovo mu vydrželo celé odpoledne i podvečer. Pěstí při tom popěvku významně hrozil směrem k sousedovu domku. Sousedi nám ale nezůstali nic dlužni. Jejich drzý synek, který rostl pro kriminál, se přihlásil do houslí. Jeho každodenní vrzání smyčcem nad kobylkou se nám dostalo na kobylku. Všichni psi ve vsi vyli a plašil se dobytek.
Ticho před bouří
Jejich nejmladší Madla je údajně velmi zručná a talentovaná. Ve škole chodila na kreslení a keramiku a pak se dostala na nějakou uměleckou školu. To byl poprask na dědině! Její máma byla nesnesitelná, všude chodila a vyprávěla, jakého umělce doma má. A nikdy si neodpustila, aby nezavedla řeč na to, že moje holky se zmohly jen na kuchařku a prodavačku v supermarketu. Však ji za to náš Venca nechal poslat na dobírku Jiráskovy spisy – 47 svazků v polokůži za 5 tisíc. Čekali jsme, jestli to vyzvednou. Každou chvíli si něco objednávali, tak jim balík podezřelý nepřišel. Až když ho rozbalili. Starej běhal po dvoře a řval, že pustí býka přes potok. Ale žádný důkaz, že v tom máme prsty my, neměli. Situace se ale rychle uklidnila. Až jsme se divili. Bylo to však jen ticho před bouří…
Zpívali si nadšeně
Seděli při otevřeném okně a zpívali. Domů si nanosili svou sklizeň velkých oranžových dýní. Podle útržků slov, co se k nám donesly, jsme pochopili, že budou letos slavit Halloween. To nikdy nedělali. Jako většina lidí z vesnice se tohoto cizáckého svátku neúčastnili. Máme přece naše dušičky, ne? Celý víkend se nikdo na zahradě neukázal, dokonce i chlapi nešli do hospody. To si určitě prosadila Madla z té své školy ve městě, říkali jsme si. Pošťačka prozradila, že jim přišly na dobírku různé vykrajovací nožíky a všichni doma kolem velkého stolu dlabou. V čele s Madlou. Byli jsme zvědaví, s čím se předvedou. To ráno mě probudil manžel. Jen co přijel z noční a zaparkoval auto před domem, slyšela jsem jeho řev. Vyběhla jsem z domu. Na zahradě sousedů se skvělo osm velkých dýní. Hned jsem nás poznala. Ta moje byla snad nejhnusnější – místo nosu jsem měla pahýl, na kterém seděly brýle a na hlavě trčely natáčky. Už se na tu výzdobu nechodí dívat jenom lidi z vesnice, ale přijíždějí auta z celého okolí. Smějí se a fotí si nejen dýně, ale i nás, když z domu vystrčíme nos.
Růžena (63), Jihlavsko
