Divoká devadesátá léta mě málem semlela. Ale nedala jsem se.

Pomalu končila divoká devadesátá léta a já jsem se cítila jako jejich oběť. Můj muž-podnikatel vypadal jako typický produkt své doby: bílé ponožky, vínové sako, zběsilý životní styl.

Během pracovního týdne jsme se prakticky neviděli, po práci chodil na pracovní večeře, o víkendech jezdil na služební cesty. Děti tátu téměř neznaly. Ačkoli mě ubezpečoval, že si budu žít jako princezna, mýlil se.

Bydleli jsme ve věčně rozestavěném domě, neustále jsem se musela zabývat závadami, kterých přibývalo jak hub po dešti.

V onen podzimní den jsem zaznamenala, že nejde zavřít okno, že na stropě v chodbě je zase mokrá skvrna a auto, kterým jsem potřebovala zajet na nákup, nejede.

Autobusem jsem jezdila málokdy, sotva jsem věděla, kde je zastávka, a navíc jsem zjistila, že byla dočasně přemístěna. Od rána se nic nedařilo. Hustě pršelo a byla taková fujavice, že se mi porouchal dokonce i deštník.

Co jsem to udělala?

Vlekla jsem se satelitním městečkem jako poraněný pták, byla jsem zmoklá, dezorientovaná a zoufalá. Najednou se z šera, deště a mlhy vynořil mladík s batohem. Až jsem se lekla. Ale když přišel blíž, všimla jsem si, že je velmi hezký a že se na mě usmívá. Řekl:

“Můžu vám nějak pomoci?” Ptala jsem se ho, kam přemístili zastávku autobusu. Vzal mě za loket a dovedl mě k ní. Když jsem nastoupila, stihl na mě ještě zavolat do hluku zavírajících se dveří:

“Kde vás najdu?” Nevím, proč jsem to udělala, byl to úplně cizí člověk, ale zavolala jsem na něj název ulice a číslo domu, kde jsem bydlela s manželem a dětmi.

Když jsem pak seděla u okénka a sledovala, jak po něm stékají dešťové kapky a kolem ubíhá krajina, nevěřila jsem tomu, co jsem před okamžikem udělala.

Zaťukal na okno

Opravdu přišel. Zaťukal na okno, klidně jsem ho pustila dál, manžel byl jak jinak než na služební cestě. Pili jsme u krbu červené víno a povídali si. Vylila jsem si srdce, řekla jsem mu o sobě všechno, zejména to, jak jsem nešťastná.

Přiznám se, že mě vůbec nenapadlo, že časem budeme spolu, protože byl o osm let mladší. Domnívala jsem se, že jsme si popovídali a občas si třeba zavoláme, nic víc.

V té době se ukázalo, že můj muž jezdil na falešné služební cesty, ve skutečnosti trávil víkendy s plavovlasou milenkou. Když si odnesl kufry k ní, seděla jsem v obýváku a tupě hleděla z okna, na které náhle někdo zaťukal.

Ten večer už Adam, tak se jmenoval, neodešel. A pro ty, kdo se bojí větších věkových rozdílů, dodávám, že mít o osm let mladšího životního partnera je báječné.

Ivana P., (53), střední Čechy