Sousedy si člověk většinou nevybírá a měl by se proto snažit s nimi dobře vycházet. Ne vždy je to ale dost dobře možné. Už zase! Je sobota, šest hodin ráno. A do ložnice nám doléhá velice nepříjemný hluk sousedovy sekačky. Manžel přijel z práce včera až v jedenáct hodin. Spát jsme šli o půlnoci a těšili se, že dnes konečně nikam nemusíme a pěkně se prospíme. Jenže, to by naším sousedem nesměl být

Jednou, je to už hodně dávno, se mi zdál sen, na který nemohu dodnes zapomenout. V tom snu se mi zdálo o velkém domě s rozlehlou zahradou. Dívala jsem se na něj zpovzdálí okraje lesa a vůbec na mě nepůsobil dobře. Šel z něj strach a hrůza. I přesto jsem se k němu vydala. Vyšla jsem po venkovních schodech na terasu, otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Byl velmi chladný a cítila jsem mokro a plí

Moje vztahy s matkou byly mnoho let na mrtvém bodě. Ušla jsem dlouhou životní cestu než jsem dokázala všechno odpustit. Ale teď toho rozhodně nelituji. Ještě, že jsme to chodítko pořídili, říkám si v duchu. Maminka se s ním naučila docela dobře pohybovat. Dokáže se pohybovat sama po celé velké zahradě penzionu pro seniory, ve kterém nyní žije. I když je je už osmdesát osm let, je celkem v pořádku

Stačí chvilička nepozornosti, být v nesprávné chvíli na nesprávném místě a náhle je všechno jinak. Celý život se vám převrátí vzhůru nohama. Sestřička na rehabilitaci je vážně hotový poklad. Povzbuzuje mě a usmívá se jak sluníčko. To mě tedy úsměv doopravdy nejde. Zejména, když mi pohled sjede na mé zjizvené a pochroumané nohy. Všichni mi neustále dokola opakují, že to chce čas, že se to všechno

Na muže jsem neměla štěstí. Opravdu jsem se zamilovala jen dvakrát. Poprvé do otce svých dětí, který nás po třech letech opustil a žije na druhém konci světa. Na toho druhého „vysněného prince“ jsem zase po ročním vztahu musela volat policii. S Viktorem jsem se poznala v době, kdy jsem prožívala krizi. Deset let jsem žila s dětmi sama a přestávala jsem si připadat jako ženská. Práce, domácnost, š

Některé věci se nám dějí jako vyrovnání účtů z minulosti. Často o tom ani nevíme. Je to možná lepší, než když hrozbu známe! S tou historií mě moje rodina seznámila už v době dospívání. Šlo o to, že kdysi dávno, někdy začátkem 19. století, urazil někdo z našich předků jednu starou ženu. Později vyšlo najevo, že to byla čarodějka, která provozovala černou magii. Ta žena proklela celý náš rod do d

Můj vnouček zažíval v první třídě peklo. Spolužáci se mu smáli kvůli oblečení i brýlím, které musel nosit. Musela jsem mu pomoct, ale jinak, než si představoval. Do první třídy se můj vnuk Matyáš těšil. Uměl už trochu číst i psát, ani nevím, jak se to sám naučil. Dcera za tím určitě nebyla, měla co dělat, aby mu připravila večeři a trochu si s ním popovídala. Byla na něho sama, otce Matyáš nikdy

Někdy někoho poznáme, ani ho příliš neznáme, ale přesto je nám svým způsobem blízký. A když pak nečekaně zemře, zasáhne nás to. Pracuji v nemocnici a jednou se mi stala příhoda, ze které mě mrazí ještě dnes. To odpoledne, kdy jsem měla službu, k nám dovezli na příjem jednu starou paní na vozíčku, která byla od prvního pohledu velmi milá, ale zároveň se z výrazu její tváře dalo vyčíst, že se ve

Nepomohly pamlsky ani podlézání. Už mě nebavilo se stále ucházet o přízeň někoho, kdo mě nenávidí a neudělá mi nic dobrého. Nezbývalo než bojovat. I nečestně a lstivě! Zpočátku mi všechno přišlo úsměvné, dokonce milé. Můj nový přítel, o kterého jsem velmi stála, měl raději svoji kočku než mě! Neustále ji zahrnoval přízní i těmi nejdražšími pamlsky. Trůnila ve svém sametově růžovém pelíšku a pyšně

Chlubila jsem se svými znalostmi hub, ale opak byl pravdou. Po mojí vynikající smaženici skončila celá rodina v nemocnici! Čím jiným pohostit rodinu, než pořádnou porcí smaženice z pravých hříbků? Rostly nám hned za chalupou. Z lesa jsem se pravidelně vracela s plnými košíky, i když ostatní nenacházeli nic. „Sousedko, kam vy na ty hřiby chodíte?“ vyptával se soused, ale nečekal, že bych mu svoje