Někdy někoho poznáme, ani ho příliš neznáme, ale přesto je nám svým způsobem blízký. A když pak nečekaně zemře, zasáhne nás to.
Pracuji v nemocnici a jednou se mi stala příhoda, ze které mě mrazí ještě dnes. To odpoledne, kdy jsem měla službu, k nám dovezli na příjem jednu starou paní na vozíčku, která byla od prvního pohledu velmi milá, ale zároveň se z výrazu její tváře dalo vyčíst, že se velmi bojí.
Cítila jsem, že má strach
Přišla jsem k ní, lehce jsem se na ni usmála a zeptala se jí, jak se jmenuje, přičemž jsem si všimla, že má na těle spoustu proleženin a nohy ovázané gázami, které byly prosáklé krví z bércových vředů. Její příjem trval skoro hodinu, a i když mě potřebovali jiní pacienti, snažila jsem se chovat co nejohleduplněji, abych té staré dámě ještě víc neublížila. Nezpůsobila jí větší bolest, než kterou měla. Mluvila jsem přitom na ni, vyprávěla jí úplné hlouposti, jen abych odvedla pozornost od jejího utrpení. Ona sama neříkala nic, jen mě sledovala, co dělám. Ale bylo vidět, že se postupem času uklidnila. Cítila jsem to.
Chodila jsem ji kontrolovat
Když jsem jí vyměnila obvazy, přinesla jsem jí svačinu a na chvíli si u ní sedla. Dokáži si představit, jak je pro člověka těžké, když se dostane do naprosto cizího prostředí, kde nikoho nezná a je vydán na milost a nemilost ošetřujícího personálu. V průběhu dne jsem se u ní ještě několikrát stavila, abych se ubezpečila, že jí nic neschází. Jednou se na mě dokonce usmála, a pak už jen spala, což bylo dobré.
Měla jsem živý sen
Služba mi rychle uběhla a já se těšila domů, jak si odpočinu. Dala jsem si horkou vanu, abych se uvolnila, lehkou večeři a usnula jsem jako obvykle při puštěné televizi. Zdál se mi sen, který byl velmi živý, jakoby se vše odehrávalo ve skutečnosti. Byla jsem opět v nemocnici. Všude bylo hluboké ticho, nikde ani živáčka, jen světlo na chodbě svítilo zvláštním tlumeným nazelenalým světlem. Prošla jsem dlouhou chodbou, uprostřed které visely hodiny. Ručičky ukazovaly přesně tři v noci. Došla jsem na konec chodby a vstoupila do pokoje, kde spolu s ostatními pacientkami byla ta dotyčná paní, kterou jsem přijímala odpoledne.
Poděkovala mi
Zatímco ostatní klidně spaly, ona stála vedle své postele v dlouhé nemocniční košili, vlasy měla rozpuštěné, nohy bosé. Dívala se na mě, usmívala se a možná právě kvůli tomu úsměvu na mě působila mnohem mladší, než jsem ji znala. Řekla mi, že mi moc děkuje a já jí odpověděla, že nemá za co, že to byla samozřejmost, dělala jsem jen svou práci. Cítila jsem velkou lásku, ale přitom mě zaplavil i velký smutek. Ty pocity se nedají popsat. V tu chvíli jsem se probudila, sen se přerušil, a když jsem znovu usnula, už se mi zdály jen jakési nesmyslné útržky. Ráno, když jsem přišla do práce, hned jsem zamířila za tou paní, o které se mi v noci zdálo. Její postel byla prázdná a kolegyně mi řekla, že ve tři hodiny v noci zemřela.
Kateřina T. (57), Nový Bor
