Už nikdy to nebude jako dřív

Total
0
Shares

Stačí chvilička nepozornosti, být v nesprávné chvíli na nesprávném místě a náhle je všechno jinak. Celý život se vám převrátí vzhůru nohama.

Sestřička na rehabilitaci je vážně hotový poklad. Povzbuzuje mě a usmívá se jak sluníčko. To mě tedy úsměv doopravdy nejde. Zejména, když mi pohled sjede na mé zjizvené a pochroumané nohy. Všichni mi neustále dokola opakují, že to chce čas, že se to všechno spraví. Že prý zase budu chodit. Jenže já moc dobře vím, že i kdybych běhala zase jako gazela, nic už nebude jako dřív.

V zajetí spěchu

Ten den jsem měla jít z práce domů a zůstat tam. Nejlépe si sednout k televizi a sledovat některý z četných nekonečných seriálů. Bývalo by se nic nestalo. Jenže já potřebovala být pro své okolí stále za tu dokonalou, která toho tolik stíhá. S úsměvem a v pohodě. A právě tehdy se konala oslava narozenin jedné bývalé kolegyně z práce. A já, místo, abych se omluvila, že to nestíhám po práci jet ještě do čtyřicet kilometrů vzdáleného města, jsem oslavu neodřekla. Nakonec být neustále ve spěchhu, v poklusu vše stíhat, to byla moje vizitka. A mě to docela i bavilo.

Nepříjemný šéf i manžel

To, že si ten den vezmu do práce to, se mému muži vůbec nezamlouvalo. Měl pocit, že to krásné autíčko,je hlavně jeho hračka.8_32 a 33_druhyTrochu jsme se kvůli tomu nepohodli. Pak mě v práci zdržel šéf, který vůbec nerespektoval, že už mám po pracovní době. Když jsem konečně, celá rozčílená, nasedla do auta, šlápla jsem pořádně na plyn. Ať z té oslavy ještě něco mám. Svištěla jsem po silnici a najednou přede mnou stál ten divočák. Následoval prudký náraz, a pak si už nic nepamatuju. Omdlela jsem.

Šok v nemocnici

Naštěstí záchrana přišla téměř okamžitě. Nicméně, nohy jsem měla zaklíněné pod volantem a museli mě z vozu hasiči vystříhat. Když jsem se probrala na pokoji, čekalo mě hned několik špatných zpráv a také jeden obrovský šok. K mému lůžku totiž přistoupil naprosto rozčilený manžel a začal mi nevybíravě nadávat. Auto, jeho miláček, bylo na odpis. A za všechno jsem mohla já. Nezeptal se, jak mi je, jak se cítím. Jen křičel, až ho musela sestra vyvést. Byla jsem úplně v šoku a svého muže nepoznávala. S kým jsem to posledních patnáct let žila?

Začala jsem bilancovat

Čekalo mě několik operací a nakonec i zjištění, že se na nohy zatím nepostavím. Propadla jsem hrozné panice. Co jen teď budu proboha dělat? Mnohem horší ale bylo moje zklamání z manžela. Vzpomínala jsem, jak tehdy po dost ošklivém rozvodu s mým prvním mužem, jsem ho potkala. Myslela jsem si, že je to láska mého života. Teď se ale ukázalo, že moje neštěstí ho příliš nezajímá. Řekli mi, že mám z prvního manželství dvě děti a ty se o mě postarají. On prý nemá čas. Zato já ho mám nyní najednou hodně. Nikam nespěchám a pomalu bilancuji. Musím dojít k rozhodnutí, jak dál naložím se svým životem.

Jarmila M. (56), Ústí nad Labem

Také se vám může líbit

Smutné dědictví

Do svých osmadvaceti let jsem byla tou nejšťastnější ženou na světě. Vyrůstala jsem ve spokojené rodině, našla si skvělého muže, porodila mu dvě krásné děti. Vše skončilo ve chvíli, kdy…
Zobrazit