Stačí chvilička nepozornosti, být v nesprávné chvíli na nesprávném místě a náhle je všechno jinak. Celý život se vám převrátí vzhůru nohama.
Sestřička na rehabilitaci je vážně hotový poklad. Povzbuzuje mě a usmívá se jak sluníčko. To mě tedy úsměv doopravdy nejde. Zejména, když mi pohled sjede na mé zjizvené a pochroumané nohy. Všichni mi neustále dokola opakují, že to chce čas, že se to všechno spraví. Že prý zase budu chodit. Jenže já moc dobře vím, že i kdybych běhala zase jako gazela, nic už nebude jako dřív.
V zajetí spěchu
Ten den jsem měla jít z práce domů a zůstat tam. Nejlépe si sednout k televizi a sledovat některý z četných nekonečných seriálů. Bývalo by se nic nestalo. Jenže já potřebovala být pro své okolí stále za tu dokonalou, která toho tolik stíhá. S úsměvem a v pohodě. A právě tehdy se konala oslava narozenin jedné bývalé kolegyně z práce. A já, místo, abych se omluvila, že to nestíhám po práci jet ještě do čtyřicet kilometrů vzdáleného města, jsem oslavu neodřekla. Nakonec být neustále ve spěchhu, v poklusu vše stíhat, to byla moje vizitka. A mě to docela i bavilo.
Nepříjemný šéf i manžel
To, že si ten den vezmu do práce to, se mému muži vůbec nezamlouvalo. Měl pocit, že to krásné autíčko,je hlavně jeho hračka.8_32 a 33_druhyTrochu jsme se kvůli tomu nepohodli. Pak mě v práci zdržel šéf, který vůbec nerespektoval, že už mám po pracovní době. Když jsem konečně, celá rozčílená, nasedla do auta, šlápla jsem pořádně na plyn. Ať z té oslavy ještě něco mám. Svištěla jsem po silnici a najednou přede mnou stál ten divočák. Následoval prudký náraz, a pak si už nic nepamatuju. Omdlela jsem.
Šok v nemocnici
Naštěstí záchrana přišla téměř okamžitě. Nicméně, nohy jsem měla zaklíněné pod volantem a museli mě z vozu hasiči vystříhat. Když jsem se probrala na pokoji, čekalo mě hned několik špatných zpráv a také jeden obrovský šok. K mému lůžku totiž přistoupil naprosto rozčilený manžel a začal mi nevybíravě nadávat. Auto, jeho miláček, bylo na odpis. A za všechno jsem mohla já. Nezeptal se, jak mi je, jak se cítím. Jen křičel, až ho musela sestra vyvést. Byla jsem úplně v šoku a svého muže nepoznávala. S kým jsem to posledních patnáct let žila?
Začala jsem bilancovat
Čekalo mě několik operací a nakonec i zjištění, že se na nohy zatím nepostavím. Propadla jsem hrozné panice. Co jen teď budu proboha dělat? Mnohem horší ale bylo moje zklamání z manžela. Vzpomínala jsem, jak tehdy po dost ošklivém rozvodu s mým prvním mužem, jsem ho potkala. Myslela jsem si, že je to láska mého života. Teď se ale ukázalo, že moje neštěstí ho příliš nezajímá. Řekli mi, že mám z prvního manželství dvě děti a ty se o mě postarají. On prý nemá čas. Zato já ho mám nyní najednou hodně. Nikam nespěchám a pomalu bilancuji. Musím dojít k rozhodnutí, jak dál naložím se svým životem.
Jarmila M. (56), Ústí nad Labem
