Některé věci se nám dějí jako vyrovnání účtů z minulosti. Často o tom ani nevíme. Je to možná lepší, než když hrozbu známe!
S tou historií mě moje rodina seznámila už v době dospívání. Šlo o to, že kdysi dávno, někdy začátkem 19. století, urazil někdo z našich předků jednu starou ženu. Později vyšlo najevo, že to byla čarodějka, která provozovala černou magii. Ta žena proklela celý náš rod do daleké budoucnosti. Podle její kletby se každé prvorozené dítě nemohlo dožít déle než dvaceti let a muselo zemřít hroznou smrtí. Od té doby se to bohužel plnilo!
Tragická zpráva
Měla jsem staršího bratra Vaška. Byli jsme od sebe dost věkově vzdálení, když jsem se narodila, bylo mu už devět let, a příliš jsme si spolu nerozuměli. Byl dost problémový, už na základce se chytil špatné party, doma se příliš nezdržoval a rodičům dělal velké starosti. Přesto jsem utrpěla velký šok a zasáhlo mě, když k nám jednoho dne přijeli policisté a oznámili nám, že Vašek leží v nemocnici po bouračce.
Otec mi pověděl o prokletí
Měl těžká a rozsáhlá zranění a vyhlídky, že by se uzdravil, nebyly dobré. Když jsme ho byli navštívit, byl při vědomí a já viděla, jak strašně trpí bolestmi. Připadalo mi, že rodiče na tu situaci reagovali až moc smířlivě. Po týdnu marného boje Vašek zemřel. Na jeho pohřbu mi otec vyprávěl onu rodinnou historii, i s konkrétními příklady.
Na každého čekala smrt
V každé generaci skutečně ten, kdo se narodil jako první, zemřel velmi mladý na nějakou nemoc nebo v důsledku nějaké nehody či tragédie. Jeden z mých předků byl zavražděn, jindy zase mladá sedmnáctiletá dívka nepřežila porod, další prvorozený syn se utopil v jezeře. Dávné prokletí se sdělovalo jako kruté rodinné tajemství. Zajímala jsem se, jestli o něm věděl Vašek. Otec odpověděl, že se s matkou snažili, aby před ním ona kletba zůstala utajená. Pokud se měla vyplnit (a vyhnout se tomu, jak se ukázalo, skutečně možné nebylo), pak bylo lépe, když o tom nevěděl. A kdyby se dožil dvaceti let a prokletí tak dál neplatilo, už by na tom stejně nezáleželo.
Chtěla jsem vědět víc
Hlouběji jsem se o rodinné tajemství začala zajímat znovu v době, kdy jsem byla dospělá a chtěla jsem se vdávat. Pátrala jsem po dalších souvislostech. Funguje kletba opravdu pro každé prvorozené dítě? Měla jsem ještě mladšího bratra – až zpětně jsem pochopila, proč chtěli rodiče celkem tři děti. Pokud se ožení, zemře do dvaceti let i jeho prvorozený syn nebo dcera? Zjistila jsem, že to neplatí úplně pro všechny. V rodové větvi se to vyplnilo vždy jen jednou. Existovala tedy určitá naděje, že moje první dítě bude kletby ušetřeno.
Mám založit rodinu?
Říkala jsem si, jestli vůbec mám právo přivést na svět nějakého potomka, když vím, jaké mu hrozí nebezpečí. Do jiného stavu jsem se ale stejně dostala neplánovaně, a pak už nebyl čas o tom přemýšlet. Můj partner byl z informace, že jsem těhotná, tak nadšený, že o interrupci nemohla být ani řeč. Poté mě požádal o ruku a vzali jsme se. Dlouho jsem přemýšlela, zda mám svému manželovi o té děsivé hrozbě říct, ale nakonec jsem to neudělala.
Unikl smrti?
Narodil se mi syn Martínek. Bylo to naše největší štěstí a radost. Od jeho narození jsem ho hlídala jako oko v hlavě. Brzy nato jsem usilovala o dalšího potomka a po dvou letech se to podařilo – přivedla jsem na svět dceru Anežku. Uběhlo několik let a nic se nestalo. Pak ale jednou, když šel syn ze školy, bylo mu sedm let, vjelo na chodník auto s opilým řidičem. Synovi se nic nestalo, jeho spolužák ale skončil se zlomenou páteří a trvalými následky. Říkala jsem si, že tou pravou obětí měl být možná právě můj syn a cítila tak trochu nesmyslné výčitky.
Krutá kletba opět zasáhla
V sedmé třídě odjel Martin se školou na lyžařský výcvik. Odjížděli v neděli odpoledne a už v té chvíli jsem měla jakési zlé tušení, které se bohužel o pár dní později potvrdilo. Uprostřed týdne mě zastihla hrozná zpráva: moje dítě nezvládlo prudký kopec a narazilo hlavou do stromu! Z kómatu se syn už neprobral. Zhroutila jsem se, proplakala desítky nocí a modlila jsem se, aby ta stará kletba už konečně přestala účinkovat. Zároveň mě začaly sžírat výčitky, že jsem svému muži už na začátku našeho vztahu o prokletí nic neřekla. Synovu smrt nesl stejně těžce jako já.
Skončí to někdy?
Prokletí našeho rodu ale bohužel stále pokračuje. Dcera, které jsem také neměla odvahu o něm říct, dospěla, vdala se a přivedla na svět dcerku. V šesti letech u ní lékaři zjistili leukémii. Zatím se léčba daří, ale já se obávám, že to stejně špatně dopadne. Cítím to jako křivdu a nespravedlnost. Proč mají odnášet zlobu starou stovky let další a další děti a mladí lidé? Nevím, jestli existuje cesta, jak se té kletby zbavit. Bojím se, že to bude pokračovat ještě po mnoho generací!
Bohumila L. (55), Hradec Králové
