Když mě na to upozorňovala kartářka, smála jsem se, že je to jen pověra. Od jisté doby však na pátek třináctého už věřím.
Nikdy jsem nevěřila na žádné pověry, jako je rozbité zrcadlo nebo pátek třináctého. Dokonce ani na duchy nebo nějaké nadpřirozené bytosti. Patřím mezi klasické odpírače různých nadpřirozených jevů nebo pověr.
Pověrám jsem se vždycky smála
Když slyším někoho nadávat, že mu přeběhla černá kočka přes cestu, směji se. Zatímco dotyčný se bojí, co se stane, já se náramně bavím. Celý svůj život jsem zkrátka byla realistka, z čehož byla nejvíce nešťastná moje kamarádka Zuzana. Ona na všechny tyto věci mezi nebem a zemí věří a pokaždé se na mě za moje smýšlení zlobila. Tvrdila mi, že není na škodu tomu věřit a dávat si pozor. Myslela jsem si o tom své, protože mně se nikdy nic nepřihodilo. Zuzana mi však neustále opakovala, že jednoho dne se to zlomí a že dojde i na mě.
Vylákala mě ke kartářce
Když jsme měli obě po vejšce, rozhodla se Zuzana jít ke kartářce. A samozřejmě trvala na tom, abych šla s ní. Za paní Olgou jsme šly asi týden před tím, než měl být pátek třináctého. Já jsem si osud z karet nechtěla nechat vyložit, ale Zuzana na mě tak dlouho naléhala, až jsem nakonec souhlasila. Vadily jí moje posměšky a nedůvěřivost. A protože jsem nechtěla kamarádce pokazit radost, tak jsem nakonec do ošuntělého křesla u kartářky usedla.
Varování
Paní Olga mi vyložila karty. Tvářila se přitom trochu pochmurně. Chvilku si něco mumlala pro sebe, pak na mě upřela své tmavé oči a řekla, že se blíží pátek třináctého a že bych měla být na pozoru. Začala jsem se smát. Kartářka se na mě velmi přísně podívala a řekla: „Být vámi, tak se moc nesměji, nebude to váš šťastný den. Raději zůstaňte doma.“ Zvědavě a současně posměšně jsem se na ni podívala. „Co se mi jako stane? To tam taky vidíte?“ Kamarádka zuřila, že jsem to ani v danou chvíli nebrala vážně.
Moje trpělivost přetekla
Kartářka pokračovala: „Vidím na tento den nehodu, nejspíš nabouráte. Někdo blízký se s vámi rozloučí.“ Už mě to nebavilo poslouchat. Vstala jsem a na kartářku i kamarádku jsem se obořila. „Dobře jste se na mě vy dvě domluvily. Že vám není hanba.“ Pak jsem se otočila a zamířila ke dveřím.
Byla jsem naštvaná
Kartářka na mě ještě něco volala, ale už jsem ji neposlouchala. Zuzaně jsem venku na ulici vynadala, že se chová jako malá holka. „Prostě na nic takového nevěřím, tak už mi s tím dej pokoj!“ křičela jsem na ni, až se po nás lidé ohlíželi. Pak jsem tam nechala Zuzanu stát samotnou a vydala jsem se naštvaně domů. Chtěla jsem na to rychle zapomenout. To byl přesně ten důvod, proč na nic nadpřirozeného nevěřím. Kartářky si vymýšlí, a ještě si za to nechávají platit.
Poslala mi zprávu
Pár dní jsme spolu se Zuzanou nemluvily. Až v pátek třináctého mi od ní přišla zpráva: „Prosím, zůstaň dnes doma. Raději osud nepokoušej.“ Ani omylem, odpověděla jsem nahlas. Nasupeně jsem se oblékla, popadla jsem kabelku a klíče od auta a už jsem sebíhala schody. Doběhla jsem k autu, nastartovala a vyjela směrem k práci. Tu cestu jsem znala nazpaměť, jela jsem jí snad tisíckrát.
Porouchané auto
Zhruba v polovině jízdy se mi rozsvítila kontrolka nízkého tlaku v pneumatice. Za pár vteřin jsem jela skoro po ráfku. Zůstala jsem stát na blikačkách u krajnice a doufala jsem, že mi někdo pomůže. Během toho mi přišel hovor od mé matky, že měl otec v noci infarkt a je v nemocnici. Prý je ale jeho stav už stabilizovaný, takže si nemám dělat starosti. I tak jsem ale měla nepříjemný pocit kolem žaludku.
Pouhá náhoda, nebo zasáhl osud?
Co je to za den? Stojím na krajnici s nepojízdným autem, a to zrovna ve chvíli, když se dozvím tak závažnou zprávu. A jakoby to nestačilo, tak se do toho ozvalo z rádia: „Milí posluchači, dnes je pátek třináctého, buďte na sebe opatrní.“ Už jsem na to stihla od Zuzaniny zprávy skoro zapomenout. „To snad není možný! Tak ona ta ježibaba měla snad pravdu!“ vydechla jsem nevěřícně.
Už jsem trochu na pochybách
Zavolala jsem kamarádovi, který bydlel kousek a požádala ho, aby mi přijel pomoci. Čekala jsem tam další hodinu. Když mi dal na auto rezervu, vydala jsem se konečně za tátou. Nastal další problém. Kvůli chřipkové epidemii mě za ním nepustili, což mi vůbec nedošlo. Měla jsem po náladě. Nakonec jsme zavolala do práce, že nepřijdu. Vydala jsem se domů, kde mě ale čekala další pohroma. Moje pračka, kterou jsem ráno pustila, vytopila sousedy. Nikdy předtím se to nestalo. Tatínek se z toho díkybohu dostal a je zase zdravý jako řípa. Na další pátky třináctého si ale od té doby už dávám větší pozor.
Lucie H. (45), Praha
