Vím, že se na svůj věk vlastně vymlouvám. Ale copak se mohu vrhnout do vztahu stejně bezhlavě jako ve dvaceti. Srdce ale říká něco jiného než rozum.
Už z dálky vidím Aleše, jak přechází tam a zpět na místě, kde se máme sejít. Ne, rozhodně nejdu pozdě. Jenže on je vždy všude raději o deset minut dřív než o minutu později. Je to jedna z jeho mnoha vlastností, které mě docela vytáčejí. Ale přesto mi stačí jediný pohled na něj a taju jak jarní sníh. Začnou se mi podlamovat kolena, šimrat v žaludku. Sama sebe se snažím okřiknout. „Přestaň, vždyť je to trapné v tvém věku!“ Jenže si nemohu pomoci. Jsem prostě strašně moc zamilovaná. Daleko víc, než když jsem potkala Davida. A to tehdy byla obrovská láska. Mysleli jsme si tenkrát oba, že nás už nic podobného nemůže v životě potkat.
Osudové setkání
S Davidem jsme se potkali v létě v kempu u Máchova jezera. Bylo mi devatenáct, právě jsem úspěšně odmaturovala a u jezera trávila prázdniny se svým tehdejším klukem. Nebyla to žádná velká láska, ale nebyla jsem sama, to mi stačilo. Až do chvíle, kdy ke mně na deku na pláži přilétl míč. A hned za ním přiběhl hezký rozesmátý kluk. Omluvil se a zeptal se, jestli si také nechci zahrát volejbal. Samozřejmě, že jsem chtěla.
Domů jsme jeli společně
Můj pobyt v kempu najednou dostal úplně jiný rozměr. Stále více času jsem trávila s Davidem a jeho partou kamarádů a kamarádek. Můj tehdejší přítel se mezi nás moc nezapojoval. Teprve teď jsem měla možnost, v porovnání s ostatními, zjistit, jaký nudný pecivál to vlastně je. A hlavně, já už měla oči jen pro Davida. Ani já jsem mu nebyla lhostejná a tak jsme spolu začali chodit. Domů už jsme jeli společně.
Naše studentská léta
Mě i Davida čekala vysoká škola. Během studia jsme měli dvě vážnější krize. Za jednu mohl David, když jsem mu přišla na románek na se spolužačkou na studentské praxi. Asi po roce jsem si na dovolené s kamarádkou v Bulharsku zkomplikovala život s místním plavčíkem. Nebyla to z mé strany snaha o pomstu, prostě mi ten chlapík na chvíli popletl hlavu. Naštěstí náš vztah s Davidem ani tento můj úlet nezničil. I přes to, že David se vše dozvěděl, protože pan plavčík se nespokojil s tím, že jsem jen tak odjela domů. V zimě se pak nečekaně objevil u mých dveří.
Svatba a rodina
Tehdy jsme už s Davidem plánovali společný život. Získali jsme díky různým známý a protekcím, slušný, i když malý, byt. Proběhla skromná svatba a konečně jsme byli manželé. Byla jsem tehdy na vrcholu štěstí. Dostudovala jsem, měla jsem milovaného muže, svoji domácnost a zanedlouho i dvě krásné děti. Co víc si přát. David byl dobrý táta a hodný člověk.
Normální rodinný život
Samozřejmě, že nebylo každý den posvícení. Občas jsme se také pohádali. Naštěstí jsme si byli povahově hodně podobní a konflikty jsme nesnášeli. A když už přišli, rychle jsme od nich utíkali. Už vůbec nedokážu upřesnit, kdy se to všechno pokazilo. Možná teprve tehdy, když děti odešly z domu. Nebo také mnohem dřív. Ale tu změnu nakonec nešlo přehlédnout.
Krize středního věku
David se najednou choval úplně jinak. Začal se oblékat jako vrstevníci našeho syna, používal slova, která jsem u něj nikdy neslyšela. Jeho názory jsem nepoznávala a jeho kritika namířená na mě, mé schopnosti a někdy vzhled, byla zničující. Kamarádky mě uklidňovaly, že to přejde. Prý jde jen o krizi středního věku, kterou mají chlapi těžkou. Jenže situace se nelepšila a mě bylo z mužova chování trapně za něj.
Klidně odešel
Když jsem se tenkrát vrátila večer z práce domu, stály v předsíni kufry a krabice. Vůbec jsem to nechápala. Manžel mi ale oznámil, že odchází k nějaké Anetě. Se mnou prý už žít nemůže. Než jsem se vzpamatovala, odnesli nějací mladíci Davidovy kufry a krabice a odešel i David. K ženě o dvacet dva roků mladší. Zůstala jsem jako omráčená. Rozvedli jsme se a já zůstala sama dalších deset let.
Bojím se, že mi ublíží
Jsem dost společenský člověk, a tak se neustále setkávám s lidmi. Kamarádky mě přímo nutily, abych si našla nějakého přítele. Já ale dostala z lásky strach. Co když mě někdo zase zradí. Má vůbec smysl se o vztahy pokoušet. Vždyť David se zdál být ideálním mužem a já věřila, že spolu zůstaneme až do smrti. Ze strachu ze zklamání jsem proto všechny snahy mužů o navázání kontaktu, hned v zárodku udusila.
Jak blesk z čistého nebe
Pak se ale v mém životě objevil Aleš. Přivedl ho na podnikový večírek jeden můj kolega. Stačil náš jediný pohled do očí a pevný stisk ruky a byla jsem ztracená. Přestala jsem vnímat ostatní lidi kolem sebe i prostor. Energie, která do mě proudila od Aleše mě celou pohltila. Byla jsem jako v mrákotách. Z toho večera si pamatuji každé slovo a gesto Aleše, ale vůbec nevím, kdo na večírku ještě byl, co jsme jedli a pili.
Mám nebo nemám
Zamilovala jsem se tak prudce, že mě to vyděsilo. To přece v mém věku nejde. Jsem jak zhypnotizovaná a bojím se své city dát plně najevo. Proč? Abych se neztrapnila, nezklamala, aby mi zase někdo neublížil. Na druhé straně už ale bez Aleše žít nechci. Vím, že mě má také rád, ale bojím se budoucnosti.
Tereza V. (61), Jindřichův Hradec
