Toužili jsme po malé chatičce, kam bychom jezdili s dětmi. Peněz bylo málo a ta nabídka se nedala odmítnout.
Když byly děti malé, vyhlídli jsme si s manželem krásnou, dřevěnou chatku. Naprosto nás uchvátila. Byla opuštěná uprostřed lesa. Široko daleko ani živáčka. Okolní prostředí vykouzlilo pohádkovou atmosféru a s mužem jsme se do tohoto místa naprosto zamilovali. Co jsme však netušili, bylo to, že se mírumilovná příroda změní během noci v les, plný děsivé temnoty.
Přišla noc
První noc ve staré chatce byla zvláštní. Probouzel nás šramot na půdě. Usoudili jsme, že to musí být nějaká drobná zvířata, a tak jsme tomu nevěnovali pozornost. Půda byla zdobená pavučinami a už dlouho usedlým prachem. Nebylo tam mnoho věcí, truhla se starými šaty, nějaké staré hudební nástroje, původní majitel musel být nějaký nadšený hudebník. Byl mezi nimi i značně opotřebovaný vozembouch.
Tichá melodie
Na půdu vedly malé schůdky do stropu, kde zela díra se sklápěcím poklopem. Tento poklop jsme pečlivě zamkli. Jednoho večera nás však nevyrušily jenom praskající prkna, ale něco víc! Někdo na té půdě hrál. Ihned jsem probudila manžela. Opravdu to byla nějaká melodie, velmi tichá a občas se do rytmu otřásl zlehka vozembouch. ,,Jsou tu zloději!“ Zvolal manžel a běžel k poklopu se zbraní a baterkou. Poklop byl však zamčený, a jakmile jsme se k němu přiblížili, hudba přestala hrát.
Vystrašené děti
Ráno jsme s manželem půdu prolezli a zjistili, že nic nechybí. Všechno bylo v původním stavu a stále stejně zaprášené. Další večer se stalo ale něco, co nás oba přesvědčilo, že v chatce nebydlíme sami. Spali jsem tvrdě jako dřevo, když nás probudily děti. Zacloumaly mnou i tatínkem a Janička mi tiše zašeptala do ucha ,,Zase tu někdo je! Slyšíš to?“
Spalující pohledy
Nastražila jsem uši a soustředila se na zvuky z půdy. Někdo tam chodil. A už to nebylo klidné přešlapování, někdo tam dupal nebo dokonce tancoval. Slyšeli jsme hlasité zavrzaní. V tu chvíli nám došlo, že jsme poklop nezamkli. Napětím jsme ani nedýchali, děti k nám zalezly pod peřiny, tiše jsme leželi a naše pohledy se upřeli ke stropu. Poklop kdosi otevřel dokořán. Neviděli jsme, ale cítili, že otevřenou dírou ve stropě na nás někdo kouká! Několik párů jiskřivých očí nenávistně zíralo přímo na nás.
Děsivý zážitek
Byla to nejděsivější noc v našem životě. Nikdy na tento zážitek nezapomeneme. Chatu jsme poté hodně rychle prodali. Kdo ví, kdo byly ty bytosti a proč tam straší. Umřely snad kdysi na půdě a doteď nenalezly klid? Odpovědi na naše otázky se nejspíš nikdy nedozvíme.
Jarmila A. (56), Šumava
