Moje rodina mě donutila odejít do domova pro seniory a já jim za to byla vděčná. Nic mi tu nescházelo a našla jsem i svoji velkou životní lásku. Svatba o mých osmdesátých narozeninách ale všem vyrazila dech! Zdravotně jsem na tom nebyla až tak zle, jen nohy mi už tolik nesloužily. Problém byl spíš v mém bydlení. Žila jsem totiž na samotě, a když napadnul sníh, byla jsem od civilizace odříznutá ča

Potřebovala jsem zjistit, zda mi manžel není nevěrný. Podezírala jsem ho dlouho a tak jsem si najala atraktivní slečnu, která to měla zjistit. Skutečnost ale byla horší, než jsem čekala! Dvacet let manželství nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Stále nemocné děti, nedostatek peněz a rodiče, kteří pořád něco potřebovali. Zrýt zahradu, zařídit to či ono. Ale všechno jsme společnými silami zvládl

Našich pět vnoučat nebydlelo daleko, ale nechtěli k nám chodit na návštěvu. Abychom je nalákali, pořídili jsme si malou zoo. S manželem jsme vždycky žili jen pro rodinu. Na všechna naše vnoučata jsme se těšili a považovali za samozřejmé, že je pohlídáme. K tomu účelu jsme si na důchod pořídili malý domek na vesnici hned pár kilometrů od města, kde obě naše dcery s rodinami bydlely. Z počátku za n

Moje sousedka byla tou největší drbnou, co jsem kdy měla možnost poznat. Když mě začala po celém domě pomlouvat, rozhodla jsem se ji potrestat. Projímadlem! Cestou z práce jsem si začala všímat kradmých pohledů. Nechápala jsem, co se děje, dokud mi to moje dospělá dcera, když byla u mě jednou na návštěvě, nevysvětlila. „Mami, co to prosím tě vyvádíš? Snad jsi na stará kolena nezačala s pitím?“ p

Vězení může mít mnoho různých podob. Mým vězením byla moje rodina. Manžel i děti se mnou zacházeli, jako bych byla jejich majetek. Bylo načase říct dost a osvobodit se! Pro svoji rodinu bych udělal cokoli. Starala se o ně, sloužila jim a také je živila. Všechny. S manželem jsme si kdysi postavili domek a tak bylo místa dost pro všechny. Dvě dospělé dcery se vdaly a potom také rozvedly. A moji sta

Před rokem jsem přišla o zaměstnání, kde jsem pracovala celý život. Nyní většina mých nových kolegů jsou mladí lidé a každý z nich mi automaticky tyká. Většinu života jsem pracovala jako úřednice, před rokem mě ale v rámci rušení míst propustili, tři měsíce jsem strávila na pracáku a byla zoufalá hrůzou, že už neseženu práci. Do důchodu nemám daleko, tak potřebuji aspoň trochu slušný plat, který

Je to člověk, který se neusměje a pořád si jen ztěžuje. Pozorovala jsem na sobě, jak jsem z ní strašně unavená. Nezbylo mi nic jiného, než jí přihrát jinou oběť. Seděly jsme v kanceláři jen my dvě. Ona starší než já, a to jak věkem, tak i služebně. Já jsem nastoupila před rokem a půl, prošla výběrovým řízením a byla moc ráda, že jsem získala práci ve státních službách. Od začátku jsem měla z kole

Připadám si jako blázen. Začala jsem se bát jezdit výtahem a nejsem schopná svůj strach zvládnout. Okolí se mi směje. Nikdy bych nevěřila, že se něco takového stane právě mě. Ale jak člověk stárne, může nejspíš selhat cokoliv. A jak jsem se přesvědčila sama na sobě, stačí k tomu zážitek, se kterým bych se ještě před deseti lety nejspíš bez problémů vypořádala. Všechno začalo před pěti měsíci, kdy

Delší dobu jsem žila jak ve zlém snu. Už jsem si myslela, že to všechno vzdám. Pak jsem ale naštěstí šla kolem jedné cestovní kanceláře. Tak, do tašky jsem ještě přibalila čerstvý chleba a výborné špekáčky u mého známého řezníka. Mám nejvyšší čas. Za chvíli mě totiž vyzvednou Maruška s Jarouškem. Jedeme k nim do Jizerek na chaloupku. Cestou ještě nabereme Zdeňka. Přijet by měli i Novákovi. Tedy V

Jakmile člověk jednou maličko ze slušnosti ustoupí, už musí couvat pořád. V mládí, když jsem chodila na střední školu, jsem s Romanou nijak moc nekamarádila. Byla to prostě jedna ze spolužaček, se kterou jsem občas prohodila pár slov. Na svěřování tajemství nebo na různé akce jsem měla jiné dívky. Romanu jsem pak občas potkávala na třídních srazech, které se pravidelně konala. Na některých jsem c