Připadám si jako blázen. Začala jsem se bát jezdit výtahem a nejsem schopná svůj strach zvládnout. Okolí se mi směje.
Nikdy bych nevěřila, že se něco takového stane právě mě. Ale jak člověk stárne, může nejspíš selhat cokoliv. A jak jsem se přesvědčila sama na sobě, stačí k tomu zážitek, se kterým bych se ještě před deseti lety nejspíš bez problémů vypořádala. Všechno začalo před pěti měsíci, kdy jsem zůstala viset ve výtahu skoro dvě hodiny…
Skočila po mně
Nikdy jsem netrpěla klaustrofobií, ale najednou se asi projevila. Po půlhodině mi v uvízlém výtahu začalo bušit srdce jako na poplach a pot se ze mě jenom řinul. Když mě konečně vyprostili, hodně se mi ulevilo, nicméně jsem se třásla celý zbytek večera a dlouho nemohla usnout. Druhý den, když jsem odcházela do práce, jsem si automaticky přivolala výtah, ale když jsem ho otevřela a měla do něj nastoupit, najednou se mi rozbušilo srdce přesně tak, jako když jsem v něm byla zaseknutá a já do něj nastoupit nedokázala. V práci se situace opakovala, takže jsem šla čtyři patra pěšky do své kanceláře.
Pěšky po schodech
Od té doby jsem žádným výtahem nejela, všude chodím pěšky. Začíná mě to zmáhat. Táhne mi na šedesát, takže fyzička už není, co bývala, bolí mě kolena a řeknu vám, cesta po schodech dolů je pro ně ještě větší záhul. Bydlím v osmém patře, v práci to mám čtyři patra, ale během pracovní doby řeším různé pochůzky, takže se po těch schodech dost naběhám. Když jdeme někam s manželem, kde je potřeba použít výtah, tak on jede a já šlapu. Dívá se na mě jako na blázna a prý bych se měla nějak pochlapit. Podle něj v sobě tu fóbii pěstuju a nesnažím se s tím nic dělat. Ale tak to není. Občas to zkusím, přivolám výtah a odhodlávám se, že do něj nastoupím. Ale když přijede a já ho otevřu, rozbuší se mi srdce, vyschne mi v ústech a na čele mi vyrazí pot. Přemýšlím, jestli nejsem zralá na nějaké psychiatrické vyšetření. Ale možná to časem přejde samo. Přiznám se, že stát se pacientkou na psychiatrii se mi moc nechce. Ale chodit pořád tolik pater taky ne, za chvíli to pro mě už bude skutečný problém.
Jana (58), Domažlice
