Vězení může mít mnoho různých podob. Mým vězením byla moje rodina. Manžel i děti se mnou zacházeli, jako bych byla jejich majetek. Bylo načase říct dost a osvobodit se!
Pro svoji rodinu bych udělal cokoli. Starala se o ně, sloužila jim a také je živila. Všechny. S manželem jsme si kdysi postavili domek a tak bylo místa dost pro všechny. Dvě dospělé dcery se vdaly a potom také rozvedly. A moji staří rodiče se přistěhovali, aby nemuseli nikam do ústavu. Každý měl svůj pokoj a já byla vždycky spokojená, že se mám o koho starat. Jenže, člověk nemládne a pomalu mě tahle péče o všechno a všechny začal zmáhat. Jak si ale pomoct, když všichni měli na starost něco důležitějšího? Starší dcera podnikala z domova a byla přilepená stále na internetu. Ta mladší sice chodila do práce, ale po návratu byla tak unavená, že jenom ležela a koukala na seriály.
Trable se na mě jen hrnuly
Moji rodiče už nemohli nic a tak jsem jim musela nakoupit, odvézt k lékaři a také uvařit. A také jen tak něco nejedli. „Martičko, to nemyslíš vážně. Studená večeře?“ ptali se ukřivděně a já měla hned výčitky, že jim chudákům starým neuvařím. Někdy jsem byla tak unavená, že se mi před očima dělaly mžitky. Aby toho nebylo málo, manžel přišel ve svých dvaašedesáti o zaměstnání, jeho podnik zrušili. „Běžte do předčasného důchodu!“ radili mu na pracáku, ale on nechtěl ani slyšet. Prý není ještě žádný důchodce! Místo, aby si hledal nějakou práci, začal se chovat jako blázen. Nechal si udělat přeliv, aby nebyl šedivý a taky si koupil nějaké super drahé rifle. Přece nebude strašit v nějakých pochybných z tržnice jako já! Doma samozřejmě nepomohl s ničím, musel chodit do posilovny.
Rodiče jsem dala do domova
Začala jsem toho mít čím dál víc dost. Nemohla jsem ale opustit svoje staré rodiče. Byli na tom chudáci čím dál hůř. „Mami, děda už ani nevstane, není čas, aby šel s babičkou někam do domova důchodců?“ ptala se mě dcera skoro každý týden a já jí časem musela dát za pravdu. Potřebovali oba víc péče, než jsem jim byla schopná poskytnout. A tak jsem je dala do takového pěkného domova. Byli tam spokojení a dobře se o ně starali. Měla jsem o jednu velkou starost méně, ale nijak mi to život neulehčilo. Z práce jsem chodila utahaná a doma mě čekala další robota. Všichni po mě něco chtěli a všichni to chtěli hned. A ta jsem se rozhodla. Uteču! Osvobodím se! Na kuchyňský stůl jsem napsala vzkaz, sbalila si kufr a odešla.
Jsem sama a je mi blaze
První noc jsem přespala u nás ve fabrice na ubytovně. Tu další jsem strávila v pěkném penzionku za městem. Mají tam vířivku a solárko. Výplatu jsem si celou nechala pro sebe. Poprvé za život. Zaplatila jsem si dovolenou u moře, nakoupila pár kousků nového oblečení. Zašla ke kadeřníkovi. Pro někoho normální věc, ale pro mě naprostá fantazie. Něco tak skvělého jsem nezažila snad dvacet let! O manžela se nestarám, ale rodiče chodím pravidelně navštěvovat. Na dcery jsem se už také zašla podívat. Doma mají pěkný nepořádek a špínu. Ale mně je to jedno. Mám přece také právo na svůj život, no ne? Tak si ho užívám a nelituji ničeho!
Marta G. (66), Plzeň
