Delší dobu jsem žila jak ve zlém snu. Už jsem si myslela, že to všechno vzdám. Pak jsem ale naštěstí šla kolem jedné cestovní kanceláře.

Tak, do tašky jsem ještě přibalila čerstvý chleba a výborné špekáčky u mého známého řezníka. Mám nejvyšší čas. Za chvíli mě totiž vyzvednou Maruška s Jarouškem. Jedeme k nim do Jizerek na chaloupku. Cestou ještě nabereme Zdeňka. Přijet by měli i Novákovi.

Tedy Věruška s Pepíkem. A pak dorazí jistě také Evžen i se svoji kytarou. Na to se všichni moc těšíme, protože hraje opravdu skvěle. Já jsem kvůli němu dokonce doma vyhrabala svůj starý zpěvník nejoblíbenějších písniček. Všechny jsem už málem zapomněla. Ale Evžen mi je rychle připomněl.

Znala jsem jen rodinu

Ještě před dvaceti lety, byl můj život úplně jiný. Dorůstaly mi děti, manžel sice nebyl žádný dokonalý muž, ale já ho měla stále ráda. Žila jsem jen pro rodinu.

Dlouhá léta jsem všechno děšlali společně a mě ani nenapadlo, že bych mohla mít nějaké vlastní koníčky nebo kamarádky. Přitom bývaly doby, kdy jsem dělala sport, chodila na kulturu a měla spousty kamarádů. Časem se to ale všechno jaksi vytratilo.

Rodina se rozpadla

Pak přišla těžká rána a šok. Manžel mi jednoho krásného dne oznámil, že má milenku, se kterou by ale do budoucna chtěl žít. Řekl to naprosto klidně, ale velmi rezolutně a rozhodně. Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit.

Jak dlouho už mě takto dokázal podvádět, aniž bych si toho všimla? Tvrdil mi, že dva roky. A ještě potupnější na tom bylo, že neutíkal k žádné mladé dvacítce. To by ještě člověk bral jako klasické poblouznění smyslů chlapů v přechodu.

On si ale našel ženskou ještě o pár let starší, než jsem byla já. Nemělo ale cenu snažit se něco slepovat. Dohodli jsme se celkem v klidu na rozvodu.

Děti brzy odešly

První měsíce po odchodu manžela jsem byla sice velice zraněná, nešťastná a zoufalá. Měla jsem ale ještě doma obě děti, které mě držely nad vodou. Ale ony brzy dostudovaly a logicky vylétly z hnízda. Nesnažila jsem se je nějak zadržet. Zůstala jsem sama. A v té samotě jsem se pomalu a jistě nenávratně zabydlovala.

Nikdo mě nemá rád

Postupem času se ze mě stával neskutečný morous. Dospěla jsem k závěru, že mě nikdo nemá rád a každý mi svým způsobem ubližuje. V zaměstnání se mě kvůli tomu lidé vyhýbali. Báli se, že ať řeknou cokoli, tak se to obrátí proti nim.

Kamarádky jsem už neměla žádné, všechny jsem během života od sebe odehnala. Po práci jsem proto chodila domů, pustila si bednu a brzy u ní usnula. Už mě opravdu nic nebavilo. Navíc jsem dostala výpověď, těsně před důchodem. To byla poslední kapka.

Nic nemělo smysl

Do důchodu jsem to dotáhla na úřadu práce. Najednou jsem měla před sebou neskutečně dlouhých 24 hodin a nevěděla jsem, co si s nimi počít. Seděla jsem před televizí, pojídala nezdravé housky, salámy a brambůrky.

Vařit si pořádné jídlo pro sebe mě vůbec nebavilo a tak jsem nevařila. Ani jsem moc neuklízela. Také proč, do bytu jsem přece nikoho nezvala. Už jsem ani nechtěla číst i na nákup jsem šla v domácím oblečení. A pořádně jsem ztloustla.

Jen se hrozili

Moji známí, a především moje děti, se děsili, jak to prý žiju. Dcera se zlobila, že hrozně tloustnu a nedbám o sebe. Při každé její návštěvě jsme se nakonec pohádaly. Syn raději neříkal vůbec nic.

Po jiné hádce s dcerou jsem si šla do cukrárny pro dort, abych si trochu osladila ten svůj neutěšený život. Najednou mi do oka padl letáček na zájezd na Sicílii. Teprve tehdy jsem si všimla, že hned vedle mého domu je cestovní kancelář.

Sicílie, teplo, moře, najednou jsem moc zatoužila někam jet, něco v mém životě změnit.

Syn mě podpořil

Při příští návštěvě jsem to řekla synovi Byl nadšený. Mělo to jediný háček, neměla jsme s kým jet. A příplatek za samostatný pokoj byl pro mě neúnosně vysoký. Syn ani na chvíli nezaváhal a prohlásil, že mi ten rozdíl v ceně zaplatí. Jen ať prý hlavně jedu.

Vyřídil se mnou všechny formality, vybral mi cestovní připojištění a dovezl mě k autobusu. Počkal až do chvíle, než se autobus rozjel. Asi měl strach, abych si to na poslední chvíli nerozmyslela a z autobusu nevystoupila. A věřte, že jsem si s tou myšlenkou pohrávala.

Napijeme se na tykačku

Seděla jsem sama na dvousedadle. Jinak tam cestovali manželské páry nebo skupinky přátel. Připadala jsem si najednou nějak nepatřičně, zoufale opuštěná uprostřed lidí. „Nedáte si také?“ Někdo mi zezadu podával lahev něčeho ostřejšího.

Chtěla jsem odmítnou, ale něco mě zadrželo. Vzala jsem lahev a pořádně si přihnula. „Jsem Marie, můžeme si tykat?“ Sympatická blondýna zhruba v mém věku se na mě zeširoka usmála a podala mi ruku.

Konečně mám přátele

Tak vzniklo naše přátelství. S ní i s jejím mužem. Z Prahy jsem odjížděla osamocená, ale než jsem dojela do Palerma, měla jsem najednou kopu dobrých kamarádů. Díky nim jsem poznala, že život má stále ještě smysl. I pro mě.

Užili jsme si společně nejen úžasný výlet na Sicílii. Naše „cestovatelská partička“ jezdí na společné dovolené už pět let. A když zrovna nikam necestujeme, sejdeme se u někoho z nás. Prohlížíme fotky, probíráme život.

A hlavně, společně chodíme na kurzy jógy a plavat. Letos jsme dokonce začali hrát i stolní tenis. Už nejsem sama a můj každý den je bohatě naplněný.

Tereza N. (64), Praha