Naši mladí potřebovali pomoc, když oba přišli o práci a neměli z čeho živit děti. Nastěhovali se k nám, ale ten ruch a hluk se nedal vydržet. Prchli jsme s manželem do zahradní chatky. Neprožívali jsme zrovna lehké období. Manžel onemocněl a musel dvakrát za sebou do nemocnice. Navštěvovala jsem ho každý den, ale večer byla z těch návštěv notně utahaná. Nemocnici jsem totiž měla přes celé město a

V šesti letech už náš syn začínal brát rozum a odmítal věřit na Ježíška. S manželem se nám ale podařilo ještě jednou ho příjemně „oklamat“. K Vánocům patří taková ta typická horečka: kupuje se stromeček, shání se kapr, pečou se sladkosti. Stromeček může být umělý, místo kapra mohou být řízky a sladkosti se nechají koupit. Jediné, co se nedá opravdu nahradit, jsou dárky. Ten, kdo někdy měl malé dě

Když mě zemřel manžel, byla jsem smířená, že už si nokoho nenajdu. Právě ve vánočním čase se ale stalo něco, co jsem vůbec nečekala! Před mnoha lety mě při tragické nehodě navždy opustil manžel. Tenkrát jsem měla osmiletého syna. Dcerka se narodila až po mužově smrti. Zůstala jsem v domku sama s dětmi a svojí tchyní. Ta mi naštěstí pomáhala a tak jsem tu truchlivou situaci zvládala. Rozhodovala j

Můj nový přítel byl splněním všech snů. Umínila jsem si, že o něho za žádných okolností nesmím přijít. Musela jsem začít lhát, nejvíc o svojí minulosti! Už mě nebavilo být věčně sama a doprošovat se kamarádek, aby se mnou šly do kina nebo jely na dovolenou. Nebyl to zas takový problém, měla jsem jich dost a bylo z čeho vybírat. Jedna se mnou chodila na jógu a ta druhá zase byla spíš na ty kavárny

Obvyklá nedělní vycházka skončila adrenalinovým zážitkem a splněným snem. S manželem jsme si naprosto nečekaně skočili padákem! To zase bude nuda, přemítala jsem, když manžel vyžadoval každodenní několikakilometrovou vycházku. „Dělej, máme před sebou patnáct kilometrů!“ napomínal mě. Došli jsme asi do poloviny cesty, když mě napadlo zajít se podívat na místní malé letiště. Chvíli jsme obdivovali

Hlučný kohout mě svým kokrháním budil časně ráno každý den. Přemýšlela jsem, co si počít a jak se ho zbavit. Tolik let jsem se těšila, že si v důchodu přispím. Že si pěkně poležím, přečtu pár stránek detektivky a třeba si budu hovět až do oběda! Proč ne, vždyť jsem nikam nepospíchala! Manžel byl můj opak. Učiněné ranní ptáče! Ale nechával mě na pokoji. Uvařil si kafíčko a namazal včerejší rohlík.

Ke kartářce ani vědmě bychom nešli, ale že nás dokáže napálit grafolog, nás nenapadlo. Přišli jsme o iluze i velkou část úspor! V poslední době jsem se cítila čím dál víc nespokojená. Ne, že bych byla nemocná, nebo si s manželem či dětmi nebo vnoučaty nerozuměla. Ale každý den mě něco bolelo, něco naštvalo a něco prostě jen nebavilo. Chodila jsem od ničeho k ničemu a byla taková bez nálady. Ani č

Nevěděla jsem, jak donutit kamarádku, aby přestala ve velkém užívat léky na bolest a na spaní. Pomohla až domácí detoxikační kůra. Bledá tvář a tmavé kruhy pod očima. Nepočítaně vrásek a dokonce chybějící přední zub. Tak vypadala moje kamarádka dva měsíce po rozvodu. Úplně jsme se jí lekla, když jsme se náhodně potkaly. Manžela moc milovala a byla pro ni těžká rána, když se dozvěděla o jeho nevěř

Čas ubíhá jako střelený a bereme všechno nějak moc samozřejmě. Teprve, když se něco stane, co nás zastaví a přiměje nad tím přemýšlet, vidíme věci jinak. Seděla jsem ve svém autě. Stálo na krajnici a kolem mě se šinul kombajn na brambory. Ozval se strašný skřípot, skoro nesnesitelný. Ten kombajn drtil levou stranu mého vozidla a já proti tomu nemohla nic udělat. Obří kolo se sunulo podél mých dve

Když můj manžel Hubert po pětatřiceti letech odešel, hodně mi pomáhaly kolegyně v práci. Dávaly mi rady, jak to zvládnout. V práci byla dobrá parta. Samé ženské, jedna lepší než druhá. Nedokázala jsem před nimi hrát divadýlko. Namlouvat jim, že mi nic není, že jsem smutná jen kvůli tomu, že je podzim, všude mlha, brzy se stmívá, ubývá denního světla. Beztak by na mně poznaly, že to není zdaleka j