Když mě Pavel požádal o ruku, nebylo to až tak romantické, jak jsem si vždycky představovala. Vlastně by se dalo říci, že mě o ruku vůbec nepožádal. Byli jsme tenkrát na nedělním obědě u mých rodičů.

„Kdy si tu mou holku konečně vezmeš, Pavle,“ zeptal se ho můj tatínek, zatímco maminka do něj významně strkala, aby toto téma raději nechal uzavřené.

„Chodíte spolu už pět let a pořád nic! Ani děti nemáte!“ pokračoval dál tatínek a maminky si vůbec nevšímal až do té doby, kdy ho tak šťouchla do žeber, až vyjekl bolestí.

„A ty do mě přestaň strkat, jednou si o tom promluvit musíme,“ usměrnil ji. Maminka byla červená od hlavy až k patě.

„Já si Barborku vezmu klidně hned!“ smál se Pavel a tím bylo rozhodnuto.

„Hlavně že jste se někdo zeptal i mě, jestli si chci Pavla vzít,“ byla jsem mrzutá, že má žádost o ruku proběhla, jako kdyby si ti dva domlouvali nějaký obchod.

„Jestli mě nechceš, neber!“ řekl napůl z legrace Pavel.

„Já si to ještě rozmyslím,“ nechtěla jsem, aby si byl se mnou tak jistý.

„Nepřemýšlej a ber!“ nadiktoval mi můj tatínek, jako ostatně vždycky všechno. „Vždyť je ti už skoro třicet, buď ráda, že si tě ještě vůbec někdo vezme!“ dodal.

„Ale tatínku!“ napomenula ho maminka tvrdě, a pak se otočila na Pavla: „On je náš tatínek ze staré školy!“

„Abych vám natruc nezůstala do smrti na krku!“ upozornila jsem oba.

„To by tak ještě scházelo!“ ohradil se tatínek. „Víš co? Už raději oba běžte! Za chvíli mi začíná můj oblíbený pořad, na svatbě jsme domluvení, už mě nechte v klidu!“ odešel do svého pokoje. A bylo hotovo. Jako vždycky.

„Kdy tu svatbu spácháme?“ ptal se mě Pavel cestou domů.

„Kamarádky říkaly, že termíny bývají obsazené na pět měsíců dopředu,“ řekla jsem mu, co jsem si pamatovala z našich holčičích sedánků.

„Takovou dobu?!“ podivil se Pavel. „Abych si to náhodou nerozmyslel?!“ stále jen žertoval.

„Myslím, že to bude stačit akorát aby se všechno dokonale zorganizovalo. Šaty, kytky, dorty, pozvánky, hostina…“ lehce jsem svému nastávajícímu nastínila, co nás příštích pět měsíců čeká.

„To nechám na tobě,“ dal od naší svatby ruce pryč.

„A kdo mi s tím pomůže?!“ nechápala jsem ho.

„Holky přece takové věci rády organizují, tak si k tomu přizvi nějaké své kamarádky!“ Pavel měl jasno. „Peníze ti na všechno samozřejmě dám,“ dodal.

„A co snubní prstýnek, ten mi dáš taky?!“ nechtěla jsem se vzdát kroužku s diamantem, který nosila už každá moje kamarádka. A který především symbolizoval, že to Pavel s tou svatbou myslí opravdu vážně.

„Nějaký se najde. Dám ti ho k vánocům, chceš?!“ navrhl mi. A mně nezbylo než souhlasit. Co jsem si taky jako skoro třicítka mohla přát víc.

Moje kamarádky mě s přípravami na svatbu pomohly akorát do té míry, že mi daly všechny možné informace, jak to chodí ve svatebních agenturách, za kolik se taková svatba dá pořídit a který fotograf či kameraman je nejlepší, abych měla na svůj velký den hezkou vzpomínku. Také mi doporučily kadeřnice, vizážistky a salon se svatebními šaty. Měly už své rodiny, nemohla jsem od nich žádat víc. A tak všechno zůstalo opravdu na mě. Nakonec jsem si i ty šaty šla vyzkoušet sama. A když jsem z něj vycházela, potkal mě můj osud.

„Kam pak máte namířeno, krásná slečno?!“ zastavil mě na ulici, když jsem vyšla z půjčovny svatebních šatů. Neměla jsem ráda, když mě takto někdo obtěžoval, ale on byl úplně jiný, než všichni ti chlápci před ním. Byl vysoký, atletické postavy, měl krásné vlasy, hluboké oči a velmi přátelský úsměv.

„Domů,“ usmála jsem se na něj.

„A nemohl bych vás předtím na něco dobrého pozvat?!“ nabídl mi a dodal: „Chtěl bych se ještě chvíli dívat do vašich krásných očí!“

Takové nabídce jsem prostě nemohla odolat, i když jsem si byla vědoma, že tím vlastně konám první krok k případné nevěře. A já jsem se měla přece za pár měsíců vdávat.

„A co mi chcete nabídnout?!“ řekla jsem přesto.

„Všechno, co budete chtít!“ kleknul přede mnou přímo na ulici a já ztratila hlavu. To mi ještě žádný muž neudělal. Ani Pavel mě takto nepožádal o ruku.

„Chtěla bych souhvězdí Orionu a k tomu pár Sluncí,“ řekla jsem.

„Jste skromná, to jsem poznal hned, jak jsem vás viděl,“ vzal mě za ruku a políbil ji.

„Vím, všichni to říkají,“ smála jsem se.

„Jste krásná a ještě k tomu máte smysl pro humor! To je pro muže, jako jsem já, vražedná kombinace!“ chytil se za srdce. „Řekněte, že nejste zadaná!“ upřel na mě pohled plný očekávání.

„Jsem!“ nemohla jsem mu lhát. „A brzy se budu vdávat!“

„Ještě řekněte, že jste si byla v tom salonu vybrat svatební šaty!“ vzdychl.

„Bohužel,“ přikývla jsem.

„Tak to jsem ztracen!“ sklopil oči. „Tedy pokud si nevezmete mě!“ nabídl mi.

„Když hezky poprosíte, možná ano,“ žertovala jsem. A pak se od něj nechala odvést do nejbližší kavárny.

Představil se mi jako Michal. Povídali jsme si tak dlouho, až jsem málem přišla domů později, než můj nastávající, Pavel. Byla jsem moc ráda, že jsem stihla dorazit dřív, protože jsem mu nechtěla lhát, kde jsem byla. Stačilo, že jsem mu zatajila jisté věci, které se mi přes den staly.

„Co jsi dělala celý den?!“ ptal se mě jako obvykle Pavel.

„Byla jsem v práci a pak jsem si šla zkusit nějaké svatební šaty,“ odpověděla jsem mu podle pravdy.

„Uvařila jsi něco k večeři?!“ bylo vidět, že ho víc nezajímá.

„Ano,“ ulehčeně jsem si oddechla. „V míse máš své oblíbené kuřecí řízečky. A když budeš chtít, udělám ti k nim hranolky,“ zašněrovala jsem si zástěru jako správná hospodyňka.

„To je dobrý, dám si chleba,“ sedl si před televizi a já jsem pro něj přestala existovat. Co bych také chtěla po pěti letech vztahu chtěla.

Ano, náš vztah s Pavlem byl vyčerpán. Znali jsme se už tak dlouho, že jsme byli spíš jako dva přátelé, bratr a sestra nežli muž a žena. A já si ho teď měla vzít a prožít s ním zbytek svého života. Před pár dny bych nad tím vůbec nepřemýšlela, ale co jsem potkala Michala, najednou jsem viděla, jak by naše láska měla vypadat a co všechno mi Pavel není schopen dát. Byl spíše realista nežli romantický snílek. Mnoho věcí dokázal zařídit, věřím, že by se postaral o mě i o naše dítě, kdybychom konečně nějaké měli, ale nedokázal mi dát to, co jsem od něj potřebovala ze všechno nejvíc. Lásku. Té měl Michal na rozdávání.

Setkávali jsme se spolu s Michalem na našich tajných schůzkách. Vždycky, když jsme se měli vidět, uvolnila jsem se s nějakou výmluvou z práce a utekla k němu.

„Dnes jsi jako nejkrásnější květinka!“ lichotil mi Michal. Nikdy mi nezapomněl přinést nějakou malou pozornost. Ať už to byla květina, čokoládový bonbon, šperk nebo hračka.

„Tak jsem se na tebe těšila!“ skočila jsem mu kolem krku. Byla jsem do něj bláznivě zamilovaná. Připadala jsem si jako puberťačka a vůbec mi nedocházelo, že se za pár týdnů mám vdát za úplně někoho jiného. Jednoduše jsem to vypustila z hlavy a užívala si své zamilování. A jak se zdálo, Michal také.

„Kam dneska půjdeme?!“ dal mi volný prostor, abych si sama vybrala, kde s ním chci strávit těch pár minut, které nám byly vyhrazeny.

„Chci si s tebou lehnout pod rozkvetlou třešeň a nechat se od tebe celá zlíbat!“

„To můžu udělat hned teď!“ vrhnul se na mě, i když jsme stáli na peróně a všichni lidi kolem se na nás dívali. Když jsme pak došli do parku a našli si tu svou rozkvetlou třešeň, vzal mě na ramena a vyzvedl mě přímo do její koruny. Zatřepala jsem větví a na nás oba se snesl sníh bílých poupat, které tak opojně voněly, až jsme celí omámení spadli do trávy a líbali se do setmění.

Tak jsem trávila své dny před svatbou s Michalem, úplně jiným mužem, než jsem si měla brát. Bylo to tak opojně krásné, že jsem vůbec nechtěla myslet na to, co bude. Realita přišla až s telefonátem jedné z mých kamarádek.

„Ahoj Barboro, jak se máš?!“ náš rozhovor začal úplně nevinně.

„Mám hodně práce, to víš, před svatbou,“ snažila jsem se vymluvit už dopředu, kdyby se jí náhodou chtělo se mnou sejít.

„Myslela jsem, že jsi tu svatbu zrušila?!“ zaskočila mě svou větou.

„Proč myslíš?!“

„Viděla jsem tě s úplně jiným mužem?!“ řekla a já najednou nevěděla, co jí mám na to odpovědět.

„To byl můj bratranec,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.

„Ty se líbáš se svým bratrancem?!“ zaskočila mě ještě víc.

„Aha, tak to byl možná můj kamarád ze školy!“ napadla mě spásná myšlenka.

„Tak jo,“ nechala mě při mé lži. „Víš, kdyby sis chtěla se mnou o něčem promluvit, klidně mi zavolej,“ nabídla mi a tím náš rozhovor skončil. Vzpamatovávala jsem se z něj docela dlouho.

Na naší příští schůzce s Michalem jsem už nebyla tak veselá a odvázaná jako vždycky.

„Copak se ti stalo, kopretino?!“ líbal mě na líčka.

„Chtěla bych si s tebou o něčem promluvit,“ naznačila jsem, že téma našeho rozhovoru bude vážně.

„To jsem tedy zvědavý o čem!“ vyzvídal.

„Chtěla bych vědět, jak to mezi námi vlastně je.“

„Mezi námi to je krásné!“ řekl Michal a cvrnknul mě do nosu.

„A jak to vidíš dál?!“ zeptala jsem se ho přímo.

„Nač přemýšlet o budoucnosti, když si spolu můžeme užívat přítomnost?!“ odpověděl mi. Nic jiného bych od něj vlastně ani nečekala.

„Mně bude ale třicet a už bych se ráda usadila, měla děti,“ postavila jsem ho před svou životní realitu.

„Na co děti, když jsme sami ještě nedospělí?!“ zasmál se.

„Ty možná ne, ale já ano,“ řekla jsem a teprve nyní jsem pochopila, jak moc rozdílní s Michalem jsme. On byl dítko štěstí a rozhodně ho za to nechci odsuzovat. Chtěl si užívat bezstarostného života, svého mládí a volnosti. Nikdy by se mnou dítě neměl a já už nemohla čekat. Pavel rodinu chtěl a já věděla, že se na něj ve všem můžu spolehnout. A tak i když jsem Michala moc milovala, nakonec jsem mu musela dát sbohem.

„Kdy se uvidíme příště?!“ ptal se mě na závěr naší poslední schůzky, o které jsem věděla, že je poslední, jen já.

„Ozvu se ti,“ políbila jsem ho na jeho sladké rty a měla jsem co dělat, abych před ním skryla slzy. Z jeho pohledu jsem vyčetla, že mu je jasné, že to neudělám. Zamával mi na rozloučenou a tím se naše cesty rozešly.

Nekontaktovala jsem Michala ani já, ani on mě. Hodně dní a nocí jsem po našem rozchodu proplakala, ale dodnes si myslím, že jsem udělala správně. Vsadila jsem na jistotu a vzala si Pavla. I když kdo ví, jestli i on někdy nepotká dívku, do které se bezhlavě zamiluje, jako já do Michala, a nakonec jí nedá přede mnou přednost. Já jsem to neudělala. Vzala jsem si ho a teď s ním čekám druhé dítě. Cítím, že mě miluje, i když mi to každý den neříká, jako to dělal Michal. Za Pavla hovoří činy. Díky nim vím, že mé rozhodnutí bylo správné.

Barbora, 32 let

Také se vám může líbit