Domů     Těžké rozhodování
Těžké rozhodování

Když mě Pavel požádal o ruku, nebylo to až tak romantické, jak jsem si vždycky představovala. Vlastně by se dalo říci, že mě o ruku vůbec nepožádal. Byli jsme tenkrát na nedělním obědě u mých rodičů.

„Kdy si tu mou holku konečně vezmeš, Pavle,“ zeptal se ho můj tatínek, zatímco maminka do něj významně strkala, aby toto téma raději nechal uzavřené.

„Chodíte spolu už pět let a pořád nic! Ani děti nemáte!“ pokračoval dál tatínek a maminky si vůbec nevšímal až do té doby, kdy ho tak šťouchla do žeber, až vyjekl bolestí.

„A ty do mě přestaň strkat, jednou si o tom promluvit musíme,“ usměrnil ji. Maminka byla červená od hlavy až k patě.

„Já si Barborku vezmu klidně hned!“ smál se Pavel a tím bylo rozhodnuto.

„Hlavně že jste se někdo zeptal i mě, jestli si chci Pavla vzít,“ byla jsem mrzutá, že má žádost o ruku proběhla, jako kdyby si ti dva domlouvali nějaký obchod.

„Jestli mě nechceš, neber!“ řekl napůl z legrace Pavel.

„Já si to ještě rozmyslím,“ nechtěla jsem, aby si byl se mnou tak jistý.

„Nepřemýšlej a ber!“ nadiktoval mi můj tatínek, jako ostatně vždycky všechno. „Vždyť je ti už skoro třicet, buď ráda, že si tě ještě vůbec někdo vezme!“ dodal.

„Ale tatínku!“ napomenula ho maminka tvrdě, a pak se otočila na Pavla: „On je náš tatínek ze staré školy!“

„Abych vám natruc nezůstala do smrti na krku!“ upozornila jsem oba.

„To by tak ještě scházelo!“ ohradil se tatínek. „Víš co? Už raději oba běžte! Za chvíli mi začíná můj oblíbený pořad, na svatbě jsme domluvení, už mě nechte v klidu!“ odešel do svého pokoje. A bylo hotovo. Jako vždycky.

„Kdy tu svatbu spácháme?“ ptal se mě Pavel cestou domů.

„Kamarádky říkaly, že termíny bývají obsazené na pět měsíců dopředu,“ řekla jsem mu, co jsem si pamatovala z našich holčičích sedánků.

„Takovou dobu?!“ podivil se Pavel. „Abych si to náhodou nerozmyslel?!“ stále jen žertoval.

„Myslím, že to bude stačit akorát aby se všechno dokonale zorganizovalo. Šaty, kytky, dorty, pozvánky, hostina…“ lehce jsem svému nastávajícímu nastínila, co nás příštích pět měsíců čeká.

„To nechám na tobě,“ dal od naší svatby ruce pryč.

„A kdo mi s tím pomůže?!“ nechápala jsem ho.

„Holky přece takové věci rády organizují, tak si k tomu přizvi nějaké své kamarádky!“ Pavel měl jasno. „Peníze ti na všechno samozřejmě dám,“ dodal.

„A co snubní prstýnek, ten mi dáš taky?!“ nechtěla jsem se vzdát kroužku s diamantem, který nosila už každá moje kamarádka. A který především symbolizoval, že to Pavel s tou svatbou myslí opravdu vážně.

„Nějaký se najde. Dám ti ho k vánocům, chceš?!“ navrhl mi. A mně nezbylo než souhlasit. Co jsem si taky jako skoro třicítka mohla přát víc.

Moje kamarádky mě s přípravami na svatbu pomohly akorát do té míry, že mi daly všechny možné informace, jak to chodí ve svatebních agenturách, za kolik se taková svatba dá pořídit a který fotograf či kameraman je nejlepší, abych měla na svůj velký den hezkou vzpomínku.

Také mi doporučily kadeřnice, vizážistky a salon se svatebními šaty. Měly už své rodiny, nemohla jsem od nich žádat víc. A tak všechno zůstalo opravdu na mě. Nakonec jsem si i ty šaty šla vyzkoušet sama. A když jsem z něj vycházela, potkal mě můj osud.

„Kam pak máte namířeno, krásná slečno?!“ zastavil mě na ulici, když jsem vyšla z půjčovny svatebních šatů. Neměla jsem ráda, když mě takto někdo obtěžoval, ale on byl úplně jiný, než všichni ti chlápci před ním.

Byl vysoký, atletické postavy, měl krásné vlasy, hluboké oči a velmi přátelský úsměv.

„Domů,“ usmála jsem se na něj.

„A nemohl bych vás předtím na něco dobrého pozvat?!“ nabídl mi a dodal: „Chtěl bych se ještě chvíli dívat do vašich krásných očí!“

Takové nabídce jsem prostě nemohla odolat, i když jsem si byla vědoma, že tím vlastně konám první krok k případné nevěře. A já jsem se měla přece za pár měsíců vdávat.

„A co mi chcete nabídnout?!“ řekla jsem přesto.

„Všechno, co budete chtít!“ kleknul přede mnou přímo na ulici a já ztratila hlavu. To mi ještě žádný muž neudělal. Ani Pavel mě takto nepožádal o ruku.

„Chtěla bych souhvězdí Orionu a k tomu pár Sluncí,“ řekla jsem.

„Jste skromná, to jsem poznal hned, jak jsem vás viděl,“ vzal mě za ruku a políbil ji.

„Vím, všichni to říkají,“ smála jsem se.

„Jste krásná a ještě k tomu máte smysl pro humor! To je pro muže, jako jsem já, vražedná kombinace!“ chytil se za srdce. „Řekněte, že nejste zadaná!“ upřel na mě pohled plný očekávání.

„Jsem!“ nemohla jsem mu lhát. „A brzy se budu vdávat!“

„Ještě řekněte, že jste si byla v tom salonu vybrat svatební šaty!“ vzdychl.

„Bohužel,“ přikývla jsem.

„Tak to jsem ztracen!“ sklopil oči. „Tedy pokud si nevezmete mě!“ nabídl mi.

„Když hezky poprosíte, možná ano,“ žertovala jsem. A pak se od něj nechala odvést do nejbližší kavárny.

Představil se mi jako Michal. Povídali jsme si tak dlouho, až jsem málem přišla domů později, než můj nastávající, Pavel. Byla jsem moc ráda, že jsem stihla dorazit dřív, protože jsem mu nechtěla lhát, kde jsem byla. Stačilo, že jsem mu zatajila jisté věci, které se mi přes den staly.

„Co jsi dělala celý den?!“ ptal se mě jako obvykle Pavel.

„Byla jsem v práci a pak jsem si šla zkusit nějaké svatební šaty,“ odpověděla jsem mu podle pravdy.

„Uvařila jsi něco k večeři?!“ bylo vidět, že ho víc nezajímá.

„Ano,“ ulehčeně jsem si oddechla. „V míse máš své oblíbené kuřecí řízečky. A když budeš chtít, udělám ti k nim hranolky,“ zašněrovala jsem si zástěru jako správná hospodyňka.

„To je dobrý, dám si chleba,“ sedl si před televizi a já jsem pro něj přestala existovat. Co bych také chtěla po pěti letech vztahu chtěla.

Ano, náš vztah s Pavlem byl vyčerpán. Znali jsme se už tak dlouho, že jsme byli spíš jako dva přátelé, bratr a sestra nežli muž a žena. A já si ho teď měla vzít a prožít s ním zbytek svého života.

Před pár dny bych nad tím vůbec nepřemýšlela, ale co jsem potkala Michala, najednou jsem viděla, jak by naše láska měla vypadat a co všechno mi Pavel není schopen dát. Byl spíše realista nežli romantický snílek.

Mnoho věcí dokázal zařídit, věřím, že by se postaral o mě i o naše dítě, kdybychom konečně nějaké měli, ale nedokázal mi dát to, co jsem od něj potřebovala ze všechno nejvíc. Lásku. Té měl Michal na rozdávání.

Setkávali jsme se spolu s Michalem na našich tajných schůzkách. Vždycky, když jsme se měli vidět, uvolnila jsem se s nějakou výmluvou z práce a utekla k němu.

„Dnes jsi jako nejkrásnější květinka!“ lichotil mi Michal. Nikdy mi nezapomněl přinést nějakou malou pozornost. Ať už to byla květina, čokoládový bonbon, šperk nebo hračka.

„Tak jsem se na tebe těšila!“ skočila jsem mu kolem krku. Byla jsem do něj bláznivě zamilovaná. Připadala jsem si jako puberťačka a vůbec mi nedocházelo, že se za pár týdnů mám vdát za úplně někoho jiného.

Jednoduše jsem to vypustila z hlavy a užívala si své zamilování. A jak se zdálo, Michal také.

„Kam dneska půjdeme?!“ dal mi volný prostor, abych si sama vybrala, kde s ním chci strávit těch pár minut, které nám byly vyhrazeny.

„Chci si s tebou lehnout pod rozkvetlou třešeň a nechat se od tebe celá zlíbat!“

„To můžu udělat hned teď!“ vrhnul se na mě, i když jsme stáli na peróně a všichni lidi kolem se na nás dívali. Když jsme pak došli do parku a našli si tu svou rozkvetlou třešeň, vzal mě na ramena a vyzvedl mě přímo do její koruny.

Zatřepala jsem větví a na nás oba se snesl sníh bílých poupat, které tak opojně voněly, až jsme celí omámení spadli do trávy a líbali se do setmění.

Tak jsem trávila své dny před svatbou s Michalem, úplně jiným mužem, než jsem si měla brát. Bylo to tak opojně krásné, že jsem vůbec nechtěla myslet na to, co bude. Realita přišla až s telefonátem jedné z mých kamarádek.

„Ahoj Barboro, jak se máš?!“ náš rozhovor začal úplně nevinně.

„Mám hodně práce, to víš, před svatbou,“ snažila jsem se vymluvit už dopředu, kdyby se jí náhodou chtělo se mnou sejít.

„Myslela jsem, že jsi tu svatbu zrušila?!“ zaskočila mě svou větou.

„Proč myslíš?!“

„Viděla jsem tě s úplně jiným mužem?!“ řekla a já najednou nevěděla, co jí mám na to odpovědět.

„To byl můj bratranec,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.

„Ty se líbáš se svým bratrancem?!“ zaskočila mě ještě víc.

„Aha, tak to byl možná můj kamarád ze školy!“ napadla mě spásná myšlenka.

„Tak jo,“ nechala mě při mé lži. „Víš, kdyby sis chtěla se mnou o něčem promluvit, klidně mi zavolej,“ nabídla mi a tím náš rozhovor skončil. Vzpamatovávala jsem se z něj docela dlouho.

Na naší příští schůzce s Michalem jsem už nebyla tak veselá a odvázaná jako vždycky.

„Copak se ti stalo, kopretino?!“ líbal mě na líčka.

„Chtěla bych si s tebou o něčem promluvit,“ naznačila jsem, že téma našeho rozhovoru bude vážně.

„To jsem tedy zvědavý o čem!“ vyzvídal.

„Chtěla bych vědět, jak to mezi námi vlastně je.“

„Mezi námi to je krásné!“ řekl Michal a cvrnknul mě do nosu.

„A jak to vidíš dál?!“ zeptala jsem se ho přímo.

„Nač přemýšlet o budoucnosti, když si spolu můžeme užívat přítomnost?!“ odpověděl mi. Nic jiného bych od něj vlastně ani nečekala.

„Mně bude ale třicet a už bych se ráda usadila, měla děti,“ postavila jsem ho před svou životní realitu.

„Na co děti, když jsme sami ještě nedospělí?!“ zasmál se.

„Ty možná ne, ale já ano,“ řekla jsem a teprve nyní jsem pochopila, jak moc rozdílní s Michalem jsme. On byl dítko štěstí a rozhodně ho za to nechci odsuzovat. Chtěl si užívat bezstarostného života, svého mládí a volnosti.

Nikdy by se mnou dítě neměl a já už nemohla čekat. Pavel rodinu chtěl a já věděla, že se na něj ve všem můžu spolehnout. A tak i když jsem Michala moc milovala, nakonec jsem mu musela dát sbohem.

„Kdy se uvidíme příště?!“ ptal se mě na závěr naší poslední schůzky, o které jsem věděla, že je poslední, jen já.

„Ozvu se ti,“ políbila jsem ho na jeho sladké rty a měla jsem co dělat, abych před ním skryla slzy. Z jeho pohledu jsem vyčetla, že mu je jasné, že to neudělám. Zamával mi na rozloučenou a tím se naše cesty rozešly.

Nekontaktovala jsem Michala ani já, ani on mě. Hodně dní a nocí jsem po našem rozchodu proplakala, ale dodnes si myslím, že jsem udělala správně. Vsadila jsem na jistotu a vzala si Pavla.

I když kdo ví, jestli i on někdy nepotká dívku, do které se bezhlavě zamiluje, jako já do Michala, a nakonec jí nedá přede mnou přednost. Já jsem to neudělala. Vzala jsem si ho a teď s ním čekám druhé dítě.

Cítím, že mě miluje, i když mi to každý den neříká, jako to dělal Michal. Za Pavla hovoří činy. Díky nim vím, že mé rozhodnutí bylo správné.

Barbora, 32 let

Předchozí článek
Další článek
Související články
19.6.2024
Dnes už se neohlížím. Chodím klidně domů. Nemám strach. Není to však tak dávno, kdy jsem se bála. Byla jsem tehdy rok vdovou. Neuměla jsem si představit, že bych si našla jiného muže. Jenže pak se objevil Radek. Můj nový soused. Potkali jsme se na chodbě. Rychle ta láska zhořkla Představil se mi, byl sympatický. Občas jsme se potkávali, prohodili jsme pár slov. Jednou zazvonil u mých dveř
19.6.2024
Nechápala jsem, jak někdo může zkoušet štěstí v lásce přes seznamku. Pak ale došlo i na mne. Mám kamarádku, která si prošla láskami přes seznamky nesčetněkrát. Přesto ji to nikdy neomrzelo. Zajímalo mne, co na tom tedy vidí. Nebyla nijak ošklivá, přesto jinde muže nenašla. Tajemství seznamky Lenka, má kamarádka, pracovala, chodila do společnosti, byla vždy komunikativní, zkrátka žila spol
17.6.2024
Už od dětství jsem od mámy slyšela, jen jak jsem hloupá a tlustá. Přitom jsem ze školy nosila jedničky a nadváhu jsem nikdy neměla. Asi bych měla začít seznámením mých rodičů. To totiž o mnohém vypovídá. Táta pracoval jako strojírenský odborník v zahraničním obchodě. Máma tam nastoupila po maturitě jako sekretářka. Během pár let dokázala tátu rozvést, zakázat mu stýkat se s dospělými dětmi z pr
17.6.2024
Byla moc milá a sympatická. Vždycky jsme se společně hodně nasmály. Jenže smích mě pomalu přešel. To, když jsem poznala pravý důvod jejích návštěv. Byla jsem ráda, když se do bytu vedle mě nastěhovala usměvavá paní asi tak v mém věku. Hned pozdravila, představila se a utrousila nějakou vtipnou poznámku. Ulevilo se mi. Obávala jsem se nějaké rodiny s malými dětmi, co budou křičet od rána do veče
16.6.2024
Měla jsem pochybnosti. Přišlo mi, že říká samé nesmysly. Ale měla pravdu. V dobrém i zlém se všechny kartářčiny předpovědi vyplnily do puntíku přesně! Ke kartářce jsem chodila pravidelně už několik let a byla s její předpovědí vždy spokojená. Znala jsem i její dceru, která převzala živnost po matce. Vlastně se ty dvě střídaly, a tak si mě přehodily. Prý potřebuji jiný přístup než předtím.Moc sy
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
6 nejbizarnějších vozidel
epochaplus.cz
6 nejbizarnějších vozidel
Kabina, sedačky, volant a nejčastěji 4 kola. Auta či vozidla však nemusejí vypadat vždy takto! Jaké nejbláznivější nápady vznikly v hlavách designérů a techniků, ale nakonec se neujaly? 1/ Přidat kola! OctoAuto (1911) Na počátku 20. století jsou silnice samá díra. Auto se špatně ovládá a kola dostávají zabrat! „Čtyři jsou málo,“ domnívá se americký
Přinese Lutovské rozvod konečně klid?
nasehvezdy.cz
Přinese Lutovské rozvod konečně klid?
Moderátorka Iveta Lutovská (41) si může konečně oddychnout. Rozvodové řízení s podnikatelem Jaroslavem Vítem (47), které se táhlo několik měsíců a bylo pro ni velmi bolestivé, je u konce a ona je opět
Města zaplavily gangy malých kolportérů
epochalnisvet.cz
Města zaplavily gangy malých kolportérů
„Mnoho mužů může najít zaměstnání prodejem novin.“ Těmito slovy začíná Benjamin Day, vydavatel deníku New York Sun, v roce 1833 inzerát, v němž hledá kolportéry pro své noviny…K jeho překvapení se však nepřihlásí žádný dospělý, ale desetiletý chlapec!   Za prvního kolportéra, pouličního prodavače novin, lze považovat irského imigranta Bernarda Flahertyho (1824–1876), jenž zareagoval na
Bil se kardinál Harrach za církevní restituce?
historyplus.cz
Bil se kardinál Harrach za církevní restituce?
Hlavou se kardinálovi honí temné myšlenky. Nejraději by všechno vzdal a užíval si klidu. Neustálé lavírování mezi snahou utužit v zemi katolickou víru a nezpronevěřit se svému svědomí ho ničí. Nakonec se ale rozhodne znovu bojovat.   „Násilím se ničeho dosáhnout nedá,“ povzdechne si v tichu své pracovny kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598‒1667). Ještě že arcibiskupství získalo
Tajuplná Šumava: Hrůzu nahánějící umrlčí prkna
epochanacestach.cz
Tajuplná Šumava: Hrůzu nahánějící umrlčí prkna
Úcta k zemřelým se projevuje v každém koutě světa i naší republiky trochu jinak. Šumavští si osvojili velmi svérázný zvyk – stavění umrlčích prken, ze kterých se stalo podivné memento smrti a prostředek, jakým mrtvé uctívat a často i s nimi promlouvat. Mohla v sobě lože nebožtíků soustřeďovat negativní energii zemřelých a prostupovat i do
Nenašel snad duch zavražděného prezidenta až do dnešních dnů klid?
enigmaplus.cz
Nenašel snad duch zavražděného prezidenta až do dnešních dnů klid?
Duch bývalého 16. amerického prezidenta Abrahama Lincolna prý bývá poměrně často spatřován, jak bloudí ve washingtonském Bílém domě… [gallery ids="141907,141906,141908"] Věštecký sen Paní Lincolnov
Bohémský interiér s pařížským šarmem
rezidenceonline.cz
Bohémský interiér s pařížským šarmem
Zcela nový projekt, vybavený odborníky na design z LUXXU, byl promyšlen do nejmenších detailů a evokuje francouzskou klasiku s dotekem historie. Exkluzivní realizace je tak ztělesněním pronikavého kouzla a elegance půvabné metropole země galského kohouta a jejího životního stylu. Hned po vstupu do nitra charismatického bytu je téměř hmatatelně cítit vůni panujícího avantgardního stylu –
Krásné nohy? Žádný problém!
nejsemsama.cz
Krásné nohy? Žádný problém!
Nohy vás nosí celý den, a tak byste jim měla věnovat náležitou pozornost. Jenom tak se vyhnete nejrůznějším problémům. Následující návod platí pro všechny nehty na nohou, ale pro palce především, zde je riziko zarůstání největší. Nejdříve dopřejte prstu teplou koupel a do vody přijdete hodně soli. Horká voda změkčí kůži kolem nehtu a sůl pomůže s dezinfekcí
Pečená jehněčí kýta na česneku
tisicereceptu.cz
Pečená jehněčí kýta na česneku
Francouzi nadají dopustit na pečené jehně na česneku s rozmarýnovými bramborami. Ingredience 1 jehněčí kýta s kostí 5 stroužků česneku olivový olej sůl, pepř 5 snítek rozmarýnu 1 kg malých
Původ známých pohádek: Znásilnění, mučení a smrt ve velkém
21stoleti.cz
Původ známých pohádek: Znásilnění, mučení a smrt ve velkém
Pohádky, které dnes známe a milujeme, jsou oproti svým původním verzím jen slabými odvary. Jádra mrazivých nebo lechtivých příběhů, z nichž kdysi povstaly, v nich nicméně přetrvávají dodnes.  
Její smrt nikdy nepřebolí
skutecnepribehy.cz
Její smrt nikdy nepřebolí
Nikdy to nevymažu z hlavy. Ten den, kdy jsem se šla rozloučit s mojí dcerou. Neskutečná bolest, když víte, že je to poslední rozloučení. Monika byla zdravá, chytrá a krásná holčička. Nebyly s ní velké problémy v pubertě, když dospěla, byla úspěšná. Měla život před sebou Měla své plány. Vystudovala, našla si dobré místo a potkala Honzu, s nímž se chtěli vzít.
Výstava Na led! představuje hokej a bruslení  v obrazech
iluxus.cz
Výstava Na led! představuje hokej a bruslení v obrazech
Fenoménu hokeje a bruslení ve výtvarném umění se věnuje výstava Národní galerie Praha (NGP), která pro návštěvníky znovu otevírá Palác Kinských na Staroměstském náměstí. Výstava představí téměř sto pr