Vždycky jsem chtěla mít dítě. A ne jedno. Můj přítel, Filip, zpočátku říkal, že je také pro velkou rodinu, ale když došlo na věc, ukázalo se, že to nemyslel vůbec vážně.

S Filipem jsem se potkala na výstavě obrazů Alfonse Muchy. Oba jsme jeho obdivovatelé, takže jsme měli hned na začátku společné téma našeho hovoru.

„Stejně je zvláštní, že se někdo může stát slavným díky jednomu jedinému plakátu, který namaluje,“ přemýšlela jsem nahlas a prohlížela si krásné díla svého oblíbeného malíře.

„Myslíte Gismondu?!“ přistoupil ke mně tenkrát Filip. Otočila jsem se na něj a musím říct, že mě zaujal víc, než Muchovy obrazy. Aby ne, jeho díla jsem měla neustálým prohlížením vrytá do paměti, zatímco Filipa jsem tehdy viděla poprvé v životě. A opravdu moc se mi líbil, to musím přiznat.

„Ano,“ jenom jsem zašpitala.

„Objednala si ho u něj pařížská herečka, Sarah Bernhardtová, ale to jistě víte,“ oslňoval mě svými znalostmi Filip.

„Ano, stejně jako to, že s ním později uzavřela smlouvu a on pro ni a Divadlo Renesance v Paříži vytvořil ještě několik dalších plakátů,“

„Vidím, že vám Mucha není neznámým malířem,“ mrknul na mě Filip.

„Miluji jeho Slovanskou epopej! Nejradši bych ji chtěla mít celou doma!“ vzdychla jsem z legrace.

„A koho ještě milujete?!“ Filip se na mě podíval svýma temnýma očima.

„Zatím nikoho, ale mohu vás, kdybyste měl zájem!“ zažertovala jsem.

„Jestli mě chcete mít taky celého doma, proč ne?!“ smál se Filip. A pozval mě na naši společnou první kávu.

Dozvěděla jsem se na ni, že Filip studuje pátým rokem lékařskou fakultu. Měl akorát před zkouškami, takže mě upozornil, že na mě nebude mít zatím moc času, ale jakmile udělá státnice, všechno mi vynahradí. Bylo mi jedenadvacet let, měla jsem dokončenou střední ekonomickou školu a už jsem pracovala v jedné malé firmě jako asistentka. Můj plat mi stačil akorát na to, abych si pronajímala malý byt, takže jsem Filipovi, který bydlel na studentské koleji, mohla nabídnout své zázemí. A také jsem to udělala.

„Nevím, jak to vypadá na koleji, ale kdybys potřeboval větší klid na učení, můžeš klidně přijít ke mně.“

„A nevadilo by ti, že pořád přecházím po pokoji a opakuji si nahlas?!“ zadíval se na mě omluvně Filip.

„Vůbec,“ zasmála jsem se, „aspoň se něco přiučím!“

A tak se Filip ještě ten víkend přestěhoval ke mně do bytu a já se v průběhu dalších dní a týdnu dozvěděla všechno o centrální nervové soustavě, plicních sklípcích, velikosti jater, složení vnitřního ucha stejně jako o všech dětských nemocech.

Filip se specializoval na pediatrii, a proto jsem si myslela, že má děti rád. Vůbec nikdy jsem ani trochu neuvažovala nad tím, že by je mohl léčit a přitom nechtěl mít svoje. Když dokončil školu a nastoupil na jednu dětskou polikliniku, vyprávěl mi o každém malém človíčkovi, který právě ten den navštívil jeho ordinaci.

„Ten kluk měl strašný platfus!“ kroutil hlavou Filip. „A jenom proto, že jeho maminka neměla dost peněz na to, aby mu koupila dobré boty. Otec je opustil ještě než se kluk narodil, alimenty na něj neposílá, takže to ta ženská táhne z jednoho platu prodavačky. Oblečení dostává z druhé ruky a boty bez atestace nakupují v levných krámech. Zakázal bych sem ty šmejdy vozit pod přísnými pokutami!“ rozčiloval se Filip a já byla ráda, že jsem si vybrala tak chytrého, hodného a starostlivého chlapa.

„A kdy si pořídíme nějakýho malýho rošťáka my?!“ nadnesla jsem nevinnou otázku, která však Filipa rozčílila tak, až jsem se lekla.

„Ty bys chtěla porodit dítě do týhle strašný doby?! Jsi normální?“ napadl mě Filip a já překvapením nevěděla, co bych mu na to měla odpovědět.

„Každá doba byla něčím těžká a děti se rodit nepřestaly!“ namítla jsem.

„Děkuji pěkně, mám dětí za celý den dost,“ mávnul rukou Filip. „Jestli chceš dítě, tak ne se mnou!“ ukončil náš hovor. Bylo mi, jako kdyby mi vrazil do břicha nůž. Doslova se mi udělalo špatně. Nechtěla jsem se s Filipem rozejít, na to jsem ho až příliš milovala, ale zároveň jsem nechtěla zůstat bezdětná, ani čekat na to, jestli si to Filip časem nerozmyslí. To už by taky mohlo být pozdě.

Od té doby jsem se v noci budila většinou kolem čtvrté, páté ranní, a celé hodiny přemýšlela nad tím, co mám dělat. Jak svou situaci co nejlépe vyřešit. Abych nepřišla ani o Filipa, ani o dítě.

„Jestli chceš mít dítě, tak ne se mnou!“ vracela se mi jeho slova a v tu chvíli mi většinou oči zalily slzy. S kým jiným bych tedy měla mít dítě?! Vždycky jsem doufala a věřila v to, že si najdu muže, kterého budu milovat a on bude milovat mě, takže naše dítě zplodíme z čisté lásky. Já Filipa milovala, ale jak se zdálo, on víc než mě miloval sám sebe. Měla jsem se s ním tedy rozejít? Ale já o něj přijít nechtěla! Vždyť jsem si ho vybrala jako svého životního partnera! A on mě přece také! Jenomže byla jsem schopná takové oběti? Vzdala bych se kvůli němu práva, která má každá žena, stát se matkou?

„Musíš si sama říct, co je pro tebe důležitější,“ říkala mi moje kamarádka, Linda. „Jestli chceš víc Filipa, nebo dítě.“

„Chci oboje!“ byla jsem naprosto nerozhodná. „Vím, že tak skvělého chlapa už nikdy nepotkám, ale zároveň chci mít děti!“ zoufala jsem si.

„Třeba jsou ještě lepší chlapi,“ zpochybňovala mé tvrzení Linda. „Ale jak myslíš, jsi do něj zamilovaná a on je pro tebe ten nejlepší. I když pro mne by chlap, který chce zůstat bezdětný, ten nejlepší rozhodně nebyl.“

„To máš pravdu,“ musela jsem uznat.

„Jestli ho tedy nechceš opustit, budeš si muset pořídit dítě s jiným,“ navrhla mi Linda.

„To jako že bych zůstala s Filipem a přitom měla dítě s cizím chlapem?!“ vytřeštila jsem na ni oči.

„Vždyť ti to tak řekl sám! Jestli chceš dítě, tak ne se mnou!“ zopakovala mi Filipova slova a dodala: „Pro mě je to jen velký sobec, kterému záleží jen na jeho pohodlí. Vůbec se na něj neohlížej. Pořiď si dítě s prvních mužem, co ti přijde do cesty, a když se ten tvůj Filip bude chtít odstěhovat, ať jde.“

„A můžeš mi říct, který chlap by se mnou chtěl mít dítě, aniž by ho chtěl vychovávat?!“ položila jsem Lindě nezanedbatelnou otázku.

„Třeba takový, který o tom nebude vědět,“ moje kamarádka měla vždycky na všechno odpověď. „A nebo takový, který sice dítě chce mít, ale nikdy by se ženou nežil.“

„Myslíš homosexuál?!“ zeptala jsem přímo.

„Jasně!“ přitakala mi Linda.

„A ty nějakého znáš?!“ vyvalila jsem na ni oči.

„Spoustu!“ přikývla.

Linda mě tedy seznámila se svými kamarády, Tomášem a Lukášem, kteří pro ni byli a vždy mohli být jen kamarády. Stejně jako pro mě. I když se jeden z nich nakonec stal otcem mého dítěte. Když jsem šla na naši první seznamovací schůzku, byla jsem z toho velmi nervosní. Přišlo mi to jako kdybych si šla koupit základní surovinu na dítě do supermarketu. Oba kluci, kteří spolu žili, ale byli tak milí a pohodoví, že můj ostych opadl hned, jak jsem si s nimi podala ruce.

„Do ničeho ti nebudeme mluvit,“ ujišťovali mě.

„A především tě finančně podpoříme. Nemusíš se bát, že bys někdy zůstala na všechno sama!“ mluvil jeden přes druhého. Drželi mě každý za jednu ruku a hladili, jako kdybych pro ně měla udělat bůh ví jakou službu. A přitom ji dělali oni mně.

„Strašně moc totiž chceme mít dítě!“ podívali se na sebe a dali si pusu. Bylo opravdu velmi zvláštní dívat se na dva líbající se chlapi. Ale nepřišlo mi to tak divné, jako když zdravý heterosexuál jako Filip, se kterým jsem žila, děti mít nechce.

„A kdybys chtěla mít děti dvě, klidně se zase zastav!“ navrhli mi.

„Nejdřív zkusím jenom jedno,“ smála jsem se. Dohodli jsme všechno, co bylo třeba a rozešli se jako největší přátelé. Když jsem od nich odcházela, cítila jsem obrovskou úlevu. Jako kdyby mi ze srdce spadnul velký kámen.

Filipovi jsem nic neřekla. Nakonec to jako doktor poznal po několika měsících sám. Jeho překvapení neznalo mezí.

„Ty jsi snad těhotná?!“ prohlížel si mě a lapal po dechu.

„Ano,“ přiznala jsem bez zapírání.

„Jak jsi mi to mohla udělat?!“ kroutil hlavou.

„Sám jsi řekl, že jestli chci mít dítě, tak bez tebe!“ vrátila jsem mu jeho slova plnou dávkou.

„Copak ty máš nějakého jiného chlapa?!“ žárlivě na mě vystartoval.

„Kdyby jednoho! Rovnou dva!“ smála jsem se.

„A to se mám jako odstěhovat?!“ nemohl se v té nové situaci zorientovat.

„To záleží na tobě. Jestli chceš, klidně u mě zůstaň, ale připrav se na to, že tu za pár měsíců bude ještě někdo další. Jestli kluk nebo holka, zatím nevím. A je mi to vlastně jedno!“ cítila jsem se tak šťastná a silná, jak se asi v tu chvíli cítil Filip nešťastný a slabý.

Narodila se mi krásná holčička, které jsem dala jméno Maruška. U porodu byli hned dva tatínkové, a nakonec za mnou přišel na pokoj i Filip. Přinesl mi velkou kytici a přisedl si ke mně na postel. Zrovna jsem kojila.

„Já tě mám rád a nechci tě opustit!“ díval se na mě smutně a přitom si prohlížel Marušku.

„Jestli se mnou chceš zůstat, budeš muset mít rád i Marušku,“ dala jsem mu ji do náruče. Byl najednou tak roztomile rozpačitý. A myslím, že se tenkrát do Marušky opravdu zamiloval. Jak jinak bych si mohla vysvětlit, že se nám do dvou let narodil syn, Daniel?! Filip totiž nakonec poznal, jak je to krásné, když mu malé dítě poprvé řekne „táto“. A i když má Maruška jiné dva tatínky, které by ji snesli modré z nebe, Filip ji nakonec přijal za svou. Jsme taková jedna velká rodina, ve které se všichni milují.

Miriam, 26 let

Také se vám může líbit