Bylo mi šestadvacet let, žila jsem v poměrně klidném domě, kde jsem si pronajímala docela hezký byt za slušnou cenu. Byl tu klid, neboť mí sousedé byli již v důchodovém věku. Pustili si nahlas občas akorát televizi, a to se dalo snést.

Když jsem uslyšela první tóny té hudby, dost mě to překvapilo. Kdosi hrál v domě na klavír. Ale nebylo to jen takové brnkání. Ten člověk byl opravdový virtuos. Ztlumila jsem rádio a poslouchala, podél které zdi se melodie táhne nejhlasitěji.

Prošla jsem předsíň, kuchyni, obývací pokoj a nakonec zůstala v ložnici. Tady jsem ji slyšela nejvíce. Položila jsem se na postel, zavřela oči a vnímala pro mne neznámou melodii.

Byla tak uklidňující, i když v některých momentech zesílila, aby předvedla velmi náročný hudební obrat, a pak se znovu dostala do klidných tónů unášejících mě po vlnách zapomnění do země snů. Opravdu jsem usnula.

Ani nevím, jak dlouho jsem spala, ale zatímco jsem se procházela po druhém břehu svého bytí, stále jsem slyšela tu krásnou hudbu.

„Nevíte, kdo tady v domě hraje na klavír?!“ nedalo mi se nezeptat sousedky, kterou jsem druhý den potkala na chodbě.

„Asi ten nový, co se nastěhoval před čtrnácti dny!“ prozradila mi s významným pokývnutím hlavou.

„Ani nevím, že se sem někdo stěhoval?!“ pátrala jsem v paměti.

„Byla jste o víkendu pryč!“ sousedka měla větší přehled o tom, co dělám, než já.

„Že nehrál už dřív?!“ napadlo mě.

„Klavír mu přivezli teprve včera, tak ho asi zkoušel, jestli mu nepraskly při převozu struny,“ ironicky se pousmála a dodala:

„Doufám, že nebude hrát každý den! Kdo to má poslouchat?!“ zamračila se a zamkla ve svém bytě. Očividně nebyla fanynkou našeho nového souseda. Zato já ano.

„Kéž by hrál!“ vzdychla jsem.

Hudba se nesla od té doby podél zdi do mé ložnice každý den mezi pátou a šestou. Navykla jsem si nechat v té době všechnu práci a poslouchat.

Ležela jsem ve své posteli se zavřenýma očima a přestavovala si, jak ten člověk, který dokáže vykouzlit tak nádhernou hudbu, asi vypadá.

„Určitě budě také krásný,“ říkala jsem si sama pro sebe a zaháněla myšlenky na to, že by tomu tak nemělo být. Že to bude nějaký starý šedivý bručoun s velkým břichem smrdícím po pivu a cigaretách. Kdepak, tak můj virtuos ze spodního patra rozhodně vypadat nemohl.

A pak jsem ho jednou potkala. Byl to muž středního věku, měl tmavé vlasy, hnědé oči, které mi věnovaly svůj pohled a úsměv, jímž mě naprosto odzbrojil.

„Dobrý den,“ pozdravil mě na chodbě, když mi přidržel dveře. Zadívala jsem se na něj jako na svatý obrázek. Myslím, že jsem měla i lehce pootevřenou pusu. Prostě jsem musela vypadat opravdu přitažlivě.

„Vy jste tu nový?!“ položila jsem mu velmi inteligentní otázku.

„Ano, dá se to tak říct,“ usmál se a přikývl.

„Takže to vy hrajete na klavír?!“ byla jsem zvědavá víc než kdejaká domovnice.

„Jestli vás to ruší, moc se omlouvám!“ začervenal se.

„Ne, to určitě ne!“ snažila jsem se napravit vše, co jsem svými hloupými řečmi způsobila.

„Dávám si obvykle pedál na ztlumení, ale tady jsou tak slabé stěny, že se to po nich stejně nese,“ gestikuloval nervózně rukama. Sledovala jsem je jako kočka klubíčko.

Za prvé mě zajímalo, jak vypadají ruce takového klavírist,y a za druhé zda má na některém prstu zlatý kroužek, který by naznačoval, že je pro mne navždy ztracený. Žádný prsten neměl, ale to ještě nemuselo nic znamenat.

„Promiňte, budu se snažit být tišší!“ neustále se mi omlouval, až náš hovor přerušila moje sousedka, která právě vešla do baráku. Rozešli jsme se všichni tři do svých bytů a já ten večer přišla o svůj pravidelný konzert.

„A viděla jsi ho s nějakou ženskou?!“ vyzvídala moje kamarádka, Iva, když jsem jí o svém novém sousedovi vše převyprávěla.

„Ne,“ kroutila jsem odmítavě hlavou.

„No to taky nic neznamená,“ usoudila. „Může být gay. Spousta umělců jsou homosexuálové,“ vyslovila to nejhorší, co by se mohlo stát.

„Proboha, snad ne!“ propadla jsem beznaději.

„Nebo prostě jen nenosí snubní prsten, protože mu vadí při hraní,“ dodala tomu korunu.

„Moc ti děkuji,“ ušklíbla jsem se. „A já myslela, že jsem konečně potkala chlapa, o kterého bych vážně stála.“

„Je fakt hezký?!“ nevěřila mi Iva.

„Ani nevíš!“ vzdychla jsem.

„A proč ho tedy nezkusíš sbalit?!“ řekla, jako kdyby to byla nejjednodušší věc na světě.

„Jak to mám asi udělat?!“ rozčílila jsem se.

„Třeba by tě mohl začít učit hrát na klavír?!“ navrhla mi Iva.

„Mně?!“ zhrozila jsem se. „Nikdy jsem na žádný nástroj nehrála! Neumím ani zpívat!“

„Začneš!“ Iva měla ve všem jasno.

„Na to už je pozdě! Je mi skoro třicet!“ vymlouvala jsem se.

„Nikdy není pozdě! Na nic!“ trvala na svém. A mně se její nápad začal docela zamlouvat.

Když jsem znovu ležela ve své ložnici a poslouchala hudbu přicházející ke mně z bytu pode mnou, kde bydlel můj nový soused, přemlouvala jsem sebe samu, abych to přeci jen zkusila.

„Za zeptání nic nedáš!“ přesvědčovala jsem se, „Když tak ti prostě jen řekne, že soukromé hodiny nedává, a aspoň budeš vědět, na čem jsi!“ říkala jsem si.

„Třeba se mu ale taky zalíbíš a pozve tě na večeři!“ mluvilo ze mě mé druhé já.

„To tak!“ odpovídala jsem mu. „A rovnou mě požádá o ruku!“ vymlouvala jsem se sama sobě.

„Můžeš ho pozvat ty! Na kafe.“ Moje alterego bylo neoblomné. „Dělej! Vstávej! Ustroj se, namaluj si pusu, prohrábni vlasy hřebenem a utíkej se ho zeptat! Nebo odejde a sbalí ho nějaká jiná! Jestli tedy už dávno nějakou nemá. Nebo jiného!“

Mé druhé Já bylo tak otravné, že už jsem ho déle nemohla poslouchat. Vstala jsem a tak, jak jsem byla, seběhla o patro níž a zazvonila na zvonek u dveří mého nového souseda.

Hrál tak hlasitě, že mé první zvonění ani neslyšel. Musela jsem zvonek podržet o něco déle, než si jeho zvuku vůbec všiml. Melodie ustala a zavládlo podivné ticho, které přerušilo až rachocení klíče v jeho zámku. Soused otevřel dveře a omluvně se na mě zadíval.

„Moc se vám omlouvám,“ mnula jsem si ruce jako školačka před tabulí.

„Chcete mít klid, že?!“ vzdychl sklesle.

„Ne, to vůbec ne,“ nevěděla jsem, jak mu svou žádost nejlépe přednést. „Ale, chtěla jsem se vás zeptat…“

„Jestli bych nemohl hrát, až budete v práci?!“ doplnil mě.

„To také ne,“ nenacházela jsem slov. „Prostě, víte, já jsem nikdy na klavír nehrála a strašně bych to chtěla zkusit,“ konečně jsem ze sebe vysypala. Zůstal na mě koukat, jako kdybych právě přiletěla z Venuše.

„Prosím?!“ nevěřil vlastním uším. Byla jsem rudá hanbou od hlavy až k patě.

„Přišla jsem se vás zeptat, jestli byste mi nemohl dávat soukromé hodiny klavíru,“ konečně jsem zformulovala svůj požadavek.

„Já?!“ vykulil na mě oči.

„Ano,“ vzdychla jsem. „Tak krásně hrajete a já bych chtěla taky, i když si myslím, že je to prakticky nemožné, protože jsem už strašně stará,“ skoro jsem se rozbrečela. A on se začal smát.

„Pojďte dál,“ ustoupil ode dveří a já vplula do jeho bytu jako ve snách.

„Vy byste se chtěla učit hrát na klavír?!“ zeptal se mě ještě jednou, když jsme spolu stáli v chodbě, kde bylo ještě spoustu nevybalených krabic.

„Ano,“ polkla jsem nasucho, protože jsem měla úplně vyschlo v puse.

„Tak to spolu zkusíme,“ odvedl mě do obývacího pokoje, kde měl svůj klavír. Všude kolem měl naskládáno spoustu not, které začal kvapem rovnat, aby měl aspoň jednu volnou židli.

Myslela jsem si, že ji nabídne mě, ale přitáhnul si ji ke klavíru a posadil se na ni sám.

„Posaďte se,“ pokynul mi.

„Ale kam?!“ rozhlížela jsem se kolem sebe. Žádná další volná židle kromě té u klavíru nebyla volná.

„Sem, na tu otáčecí,“ ukázal právě na ni a já opatrně usedla, jako kdyby se pode mnou měla zhroutit. Seděla jsem u pianina a už to mne naplňovalo naprosto zvláštním pocitem.

Přišlo mi, že stačí položit ruce na klávesy a piano začne hrát tu nádhernou melodii, která mi stále zněla v uších, samo. Zmáčkla jsem jednu bílou klávesu a nástroj vydal tichý nejistý tón. Stejný jako jsem se právě cítila já. A já pochopila, o čem hudba je. O vyjádření pocitů, které v sobě nosíme.

Začala jsem ke svému soukromému učiteli, který se mi představil jako Jirka, chodit každý druhý den. Nechtěl po mě žádné peníze, prý že jsem jeho první žák a tudíž i on sám se na mě učí, jak učit. Jako první jsem zahrála písničku Ovčáci, čtveráci.

Pak přišla na řadu Když jsem husy pásala a Vyletěla holubička ze skály. Musela jsem si koupit domů elektronické klávesy, abych mohla cvičit stupnice. Bavilo mě to čím dál tím víc.

Jirka mi sehnal sbírku prostonárodních písní, takže jsem si ke své hře mohla i zazpívat, a když jsem začala hrát první skladby ze Školičky pro hraní, cítila jsem se jako opravdová klavíristka.

Písničky vystřídaly menuety a největší radost mi Jirka udělal, když pro nás dva sehnal album Čtyři ruce zmohou více. Kromě toho, že jsme spolu hráli na klavír, povídali jsme si. Poznala jsem Jirku stejně jako on poznal mě. A oba jsme se do sebe zamilovali.

Teď už jsme spolu přes rok. Sestěhovali jsme se do jednoho bytu a máme jeden klavír. Hrajeme si pro radost, ale ze všeho nejraději našemu miminku, které zatím nosím v bříšku. Podle toho, jak mě kope, to bude asi opravdový virtuos.

Hanka, 27 let