Moji rodiče mě pořád hlídali, ale neuhlídali. První dítě jsem porodila v patnácti a druhé v sedmnácti. Naši byli silně věřící lidé a pravidelné návštěvy kostela byly víc než povinné. Mysleli to dobře, ale nás děti to hodně štvalo. Měla jsem šest starších sourozenců, ale maminka o mě vždycky říkala, že dám víc práce, než oni všichni dohromady. Asi nepřeháněla, protože jsem opravdu hodně zlobila.

Nemám ráda zpoždění vlaků, znáte to, že stačí deset minut a cesta se prodlužuje, protože navazující spoj nečeká. Takhle jsem se jednou zasekla na nádraží v Pardubicích. Bloumala jsem halou, prohlížela si model města. Napadlo mě, že bych mohla do města zajít, když už mě náhoda přiměla tady pobýt snad dvě hodiny. Prohlédnout si náměstí. Nakouknout do výloh, když už marnit čas.Usmívala jsem se při m

Naše manželství s Davidem, stejně jako rozvod, byla itálie. Doprovázely ho hádky, křik, urážky. Když bylo po všem, ulevilo se mi. Zároveň na mě ale doléhal strach ze samoty. S Davidem jsme se znali ani ne rok, když jsme do toho praštili. Poznali jsme se na diskotéce u Máchova jezera, kde jsme byli každý se svou partou přátel na letních prázdninách, a okamžitě to mezi námi zajiskřilo. Byl velice p

Moje máma jako šestiletá zažila tuhou zimu, takovou, že když mi o ní vyprávěla, mrzly mi uši. Vždycky jsem se k ní přitulila. Já takové vyprávění pro své děti nemám. Ale vždycky se pobavily, když jsem vypustila větu: „Mráz kopřivu nespálí.“ Tohle rčení používala moje máma a já si jako dítě myslela nejdřív, že mluví o panu Kopřivovi z naší ulice. A bylo mi divné, že to máma občas řekla i v létě. O

S manželem jsem žila třicet let. Myslela jsem si, že vím, jak chutná láska. Skutečnou vášeň a zamilovanost jsem však poznala až dlouho po rozvodu. Byla jsem v šoku, když mi manžel oznámil, že ode mě odchází. „Proč? Po tolika letech…,“ nechápala jsem. Nemohla jsem uvěřit, že to, co se právě děje, je skutečně pravda. „Promiň, ale prostě jsem se zamiloval,“ odpověděl mi a v jeho hlase přitom nebyla

Dědečka Kamila jsem měla moc ráda. Dodnes ho vidím, jak sedí v obýváku ve svém houpacím křesle s dýmkou v ruce. S mladší sestrou Nelou jsme jako malé holky u prarodičů z tátovy strany trávily hodně času. Jezdily jsme tam na prázdniny a někdy také na celé víkendy. Zatímco Nela vždycky tíhla spíše k babičce, která ji učila vyšívat a plést, já jsem byla věčně s dědou. Chodili jsme spolu na dlouhé pr

Od své sestry Líby jsem často slýchávala, že jsem ujetá. A říká mi to dodnes. Já jsem ale jen společenská, veselá a ráda poznávám nové lidi. Pro mě je to běžné. Líba je můj opak. A když oslavila šedesátku, rozhodla se, že je čas už přebývat hlavně doma nebo na zahradě. Já si naopak ráda vyrazím s kamarádkami do divadla, na výstavu nebo na skleničku. S manželem zase rádi cestujeme po Česku i po E

Bylo mi necelých třicet. Měla jsem skvělou práci, po jaké jsem vždy toužila, a pronajala jsem si hezký malý byt. Jenže jsem v něm nebyla tak docela sama… Každé dítě má svoji vysněnou profesi. Já jsem vždycky toužila po tom, stát se právničkou. Po gymplu jsem se přihlásila na právnickou fakultu. Poprvé to nevyšlo. Já jsem to ale nevzdala. Rok jsem chodila na brigády a šprtala jsem se, a přihlášku

Dcerám bylo dvanáct a osm let, když jsme se s jejich otcem rozešli. Nebyla v tom nevěra, ani nenávist, ale vyprchalo z naší lásky úplně všechno. Žili jsme vedle sebe jako sourozenci a oba jsme cítili, že jsme na to ještě mladí. Bylo mi třicet. Věk, ve kterém si v dnešní době mladí lidé teprve zakládají rodiny. Když jsme se rozvedli, oběma se nám ulevilo. Opustili jsme to, co kdysi bylo pěkné, al

Když jsem onemocněla rakovinou prsu, už jsem věděla, co mě čeká. Stejnou nemocí si prošla před necelými dvaceti lety i moje sestra Naďa. Taky naše maminka, po které jsme dispozice k nemoci zdědily. Já jsem se tenkrát snažila být Nadě co největší oporou, protože měla šestiletou dceru a vychovávala ji sama. Její manžel je opustil kvůli jiné a ségra zůstala na všechno sama. Diagnóza přišla v nejnevh