Nemám ráda zpoždění vlaků, znáte to, že stačí deset minut a cesta se prodlužuje, protože navazující spoj nečeká. Takhle jsem se jednou zasekla na nádraží v Pardubicích. Bloumala jsem halou, prohlížela si model města.
Napadlo mě, že bych mohla do města zajít, když už mě náhoda přiměla tady pobýt snad dvě hodiny. Prohlédnout si náměstí. Nakouknout do výloh, když už marnit čas.Usmívala jsem se při myšlence, že si něco koupím a účet pošlu ministrovi dopravy.
Zabloudila jsem
Rozhlížím se po městě, kde se měla odehrávat ta středověká drbárna počestných paní. Pletu si film o počestných paních pardubických a cechem panen kutnohorských. Jak tak přemýšlím, najednou jsem stála u nějakého stadionu. Tudy asi cesta nevede. A teď kudy kam? ptala jsem se v duchu.
Průvodce
Moc v duchu to asi nebylo, protože se u mě zastavil pán. „Vy asi nejste zdejší,“ usmál se. „Chtěla jsem se podívat na to náměstí, které jsem viděla na modelu na nádraží, ale asi jsem odhadla špatně cestu,“ odpověděla jsem. „To musíte Sukovou k Bartoloměji, pak už jste skoro tam,“ ukázal mi směr. Představil se jako Arnošt. „Když vám to nebude vadit, doprovodím vás. Máme skoro společnou cestu.“
Poseděli jsme
Míjeli jsme kavárnu a Arnošt mě pozval na kávu. Kývla jsem. Vždyť do odjezdu vlaku mám ještě skoro dvě hodiny. Je to milé, jen tak posedět a povídat si s příjemným člověkem. Věděl toho tolik o místních rodácích a vůbec. „V kostele Bartoloměje se děly prý věci. Víte, tedy asi nevíte, že je v něm hrobkahrobka Vojtěcha z Pernštejna. Ten pán byl snad třikrát bohatší než všichni Rožmberkové. Byl také nejvyšším hofmistrem a tak se objevil u soudu s českou čachtickou paní, Kateřinou. A ta ho prý proklela, že si ho vezme s sebou do hrobu. A on pak skutečně za dva dny zemřel. Městem šla pověst, že kdo vstoupí do jeho hrobky, zaplatí vlastním životem. Jeden z kostelníků tomu nevěřil a odsunul náhrobní kámen. A když se chystal vstoupit dovnitř, zaslechnul varování: „Do roka a do dne se sejdeme!“ A tak se také stalo. Ale je to jenom pověst,“ usmál se Arnošt.
Musela jsem na vlak
Na prohlídku náměstí ani na Bartoloměje už nedošlo, musela jsem na vlak. Zvláštní je, že já se vlastně moc do hovorů s neznámými muži nedávám. A v neznámém městě tuplem ne. Ale tohle setkání bylo tak kouzelně pohodové. Najednou mi to připadalo normální, že si povídáte u kávy s člověkem, kterého vidíte jednou v životě. Arnošt mě doprovodil až zpátky na nádraží. Prý, abych se cítila v cizím městě dobře a on si byl jistý, že zase nezabloudím.
Došlo mi to pozdě
Až ve spěšném vlaku jsem si uvědomila, jak mi ten čas příjemně uběhl. Krajina kolem oken ubíhala a moje myšlenky se vracely k Arnoštovi. Kdybych to bývala věděla, zeptala bych se ho na adresu, nebo si řekla o telefon. Tak jsem si řekla, že si o některém víkendu zajedu do Pardubic a pořádně si to město projdu. Třeba se tam zase potkám s Arnoštem.
Helena P. (67), Havlíčkův Brod
