Vyrůstat v rozvedené rodině je občas složité.  Mámě ani tátovi příliš nerozumíte, nevíte, na kterou stranu se postavit a občas máte pocit, že vám nikdo nepodá pomocnou ruku. Vím o čem mluvím, protože i já pocházím z rozvrácené rodiny. Až před půl rokem jsem však pochopila, že i tak negativní věc, jako je rozvod, má své výhody. Naši se hádali vždycky. Máma je submisivní povahy a tátovi raději vše

Přiznávám, dobrá kuchařka jsem nikdy nebyla. Vařit jsem vlastně nikdy neuměla. Nemusela jsem. Když jsem byla malá, naši kuchyni ovládala moje maminka. Mým úkolem bylo jen starat se sama o sebe. Pamatuji se, že vždycky když jsem přišla za maminkou do kuchyně a chtěla jsem jí v něčem pomoci, odháněla mě, abych si šla hrát jinam. „Jakmile vezmeš jednou vařečku do ruky, už ji nikdy nepustíš!“ říkal

Už jsem měla těch mladých floutků tak akorát dost. Chtěli se jen nezávazně pobavit a dál si jít vlastní cestou. Vidět se jen tehdy, když oni měli náladu, a pak se vrátit k mamince, která se o ně se vším všudy postarala. Proč by taky opouštěli svoje dobře zabydlené hnízdečko, když je z nich nikdo nevyhodil? To by byli sami proti sobě. Ano, většina kluků, které jsem za svých pětadvacet let potkala

S mojí sestrou Veronikou jsme dvojčata. Narodily jsme se před pětatřiceti lety a celý život jsme strávily v těsné blízkosti. Spaly jsme ve stejném pokojíčku, hrály si se stejnými hračkami, nosily stejné oblečení. Když jsme nastoupily do základní školy, měli s námi učitelé malý problém. Jsme si se sestrou tak podobné, že nás od sebe zpočátku nerozeznávali. Dělaly jsme si z toho se sestrou legraci

Nikdy jsem nechtěla chodit se třemi muži najednou. Vlastně to všechno přišlo úplnou náhodou. Rozešla jsem se po pěti letech se svou první láskou, Robertem, a najednou jsem zůstala úplně sama. Nejdříve jsem si svou znovu nabytou svobodu patřičně užívala. Vlastně jsem konečně byla nezávislá. Od rodičů jsem se totiž rovnou přestěhovala k Robertovi. Byl o osm let starší než já, takže měl své zázemí

Byla jsem městská holka. Sice jsem jezdila na vesnici za babičkou každé letní prázdniny, ale nikdy jsem si nedokázala představit, že bych tam žila. Město bylo pro mě nade vše. Milovala jsem kina a divadla stejně jako nákupní centra, které mi připomínaly chrámy. Když se mi narodila moje dcera, Amálka, bylo to nejkrásnější dítě na světě. Zamilovala jsem se do ní na první pohled. Zato můj přítel, A

Když jsem se rozvedla, byl to jeden z nejšťastnějších dní v mém životě. Konečně jsem se zbavila muže, tyrana, který mi dlouhá léta ztrpčoval život, a koupila si malý byteček, jenž jsem si zařídila přesně podle mých představ. Vůbec netuším, jak jsem to se svým mužem mohla tak dlouho vydržet. Možná to bylo tím, že se na začátku našeho vztahu takto nechoval. Nebo jsem jeho chování přehlížela? Už an

S prvním klukem jsem začala chodit v sedmnácti letech. Myslela jsem si, že Petr je ten pravý. Trochu mi ale vadilo, že občas s kamarády popíjí v hospodě. Mně alkohol sice nechutnal, chodila jsem ale s ním a pila také. Chtěla jsem, aby mě měl rád, a abych zapadla mezi jeho přátele. Problém byl v tom, že často pili panáky. Čím jich Petr vypil víc, tím byl agresivnější. Když byl opilý, často mi nad

Nikdy nezapomenu její úsměv, když mi předávala svůj dopis. Stydlivě mi ho vtiskla do dlaně a odcupitala pryč. Byl jsem trochu v rozpacích, tak jsem ho schoval do kapsy s tím, že si ho přečtu později. Zvědavost mě nakonec přemohla, takže jsem ho otevřel hned za prvním rohem. Dopis vypadal, jako by ho psalo malé dítě, nechyběla ani pastelkou nakreslená sluníčka. Teď už si nevzpomínám na každé slov

S Vladimírem, mým budoucím manželem, jsem se seznámila před osmi lety v jednom vyhlášeném pražském klubu. Kamarádka zrovna odešla na toaletu a já zůstala sama u našeho stolu. Ovšem ne na dlouho. Přisedl si ke mně úplně cizí muž a na rovinu se mně zeptal, jestli nechci jet k němu domů. Na první pohled bylo zřejmé, že má dotyčný velice vysoké sebevědomí. Já mu však dala důrazně na jevo, že o něj ne