Přiznávám, dobrá kuchařka jsem nikdy nebyla. Vařit jsem vlastně nikdy neuměla. Nemusela jsem. Když jsem byla malá, naši kuchyni ovládala moje maminka. Mým úkolem bylo jen starat se sama o sebe.

Pamatuji se, že vždycky když jsem přišla za maminkou do kuchyně a chtěla jsem jí v něčem pomoci, odháněla mě, abych si šla hrát jinam.

„Jakmile vezmeš jednou vařečku do ruky, už ji nikdy nepustíš!“ říkala mi a připomněla mi tím pohádku o plaváčkovi, který se šel zeptat děda Vševěda, jak se má převozník zbavit svého věčného údělu převážet lidi od jednoho břehu ke druhému.

„Ale já bych si to taky ráda někdy vyzkoušela!“ nenechala jsem se jen tak odbýt. Maminka si však trvala na svém.

„Jdi si raději hezky učesat vlásky, ať jsi pěkná holčička!“ radila mi. „Ty nesmíš skončit jako hospodyňka! Jsi přece tak hezká, že si najdeš nějakého prince, který se o všechno postará!“ lichotila mi.

Vím, že tenkrát to myslela dobře, ale možná trochu pozapomněla, že princů se v dnešní době už moc nevyskytuje a po světě chodí jen muži, kteří si možná pořídí spanilé princezny jen jako milenky, zatímco doma chtějí mít právě ty hospodyňky, které jim uvaří jejich oblíbené jídlo.

Jenomže na to jsem taky přišla až v dospělosti. O nápadníky jsem sice neměla nouzi, ale každý z nich se chtěl jenom pobavit, ale ne vázat. Dokonce jsem s některými z nich i bydlela, ale když viděli, že neumím uvařit ani snídani, jejich láska vůči mně opadla.

Ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem. Chvíli se mnou sice měli trpělivost, ale jakmile jim začalo kručet v břiše a já jim zase přinesla jen přesmažená vajíčka a spálenou topinku, rozešli se se mnou.

Jediný, komu moje kulinářská neschopnost nevadila, byl můj kamarád, Jirka. Ten si totiž uměl skvěle uvařit sám. Jenomže nebyl právě z těch kluků, o které bych stála.

„Ty jsi tak krásná, Verunko,“ lichotil mi, „máš zlaté vlasy jako princezna!“ hladil mě jednou rukou mé dlouhé lokny a druhou pojídal své vlastnoručně upečené buchty.

„A ty zase hodný!“ usmívala jsem se na něj a neodolala, abych si od něj trochu nekousla.

„Kdo tě naučil tak skvěle péct a vařit?!“ ptala jsem se ho.

„Moje babička,“ svěřil se mi. „Když jsem u ní byl na prázdninách, z kuchyně mě prakticky nedostala. Pořád jsem jí stál za zástěrou,“ cpal si do pusy své koláče.

„No vidíš, a mě moje maminka od sporáku vždycky odháněla, takže teď vůbec nic neumím!“

„Já bych tě to i naučil, kdybys chtěla,“ nabízel mi Jiřík, ale já jeho pomoc odmítala stejně jako návrhy, abych s ním začala chodit. Jiřík byl sice moc hodný a uměl skvěle vařit, ale nikdy nebyl můj typ.

Jak bych taky mohla začít chodit s klukem, který vážil přes metrák, tváře se mu buclatěly, bříško přetékalo přes kalhoty a sotva chodil, jak měl tlustá stehna.

„Já vím, jsem hrozně tlustý!“ smutněl Jiřík a já vlastně taky, protože jsem nevěděla, jak bych ho potěšila.

A pak jsem potkala Filipa. Byl to opravdu moc hezký kluk, po kterém toužily všechny holky v mém okolí. Jenomže on, jak se zdálo, stál jenom o mě a já byla tou nejšťastnější dívkou na světě.

Zároveň jsem se ovšem bála, aby náš vztah nekrachnul právě na tom, že nejen že neumím uvařit, ale o domácnost se taky moc nepostarám. Stále jsem totiž ještě bydlela u své maminky, která všechno dělala za mě.

„Holka, ty se asi nikdy nevdáš!“ říkávala mi, protože jí asi konečně začalo docházet, že mě měla víc vést k práci, nežli jenom k tomu, abych se fintila. Copak o to, dokázala jsem se nalíčit a ustrojit tak, že jsem vypadala líp, než kdejaká modelka. Ale jak už jsem říkala, o takové muži moc nestáli.

Můj vztah s Filipem se odvíjel velmi dobře. Byla jsem do něj opravdu zamilovaná a vypadalo to, že i on do mě. Zval mě nejen do kin a divadel, ale i do restaurací na obědy a večeře.

Přitom netušil, jak se mi svírá žaludek, když jsem ho viděla debužírovat nad řadou skvělých pokrmů.

„To je ale dobré!“ mlaskal nad každým soustem a já pochopila, že je opravdový gurmán. Jenomže já neuměla vařit a jak se mi Filip svěřil, neuměl to ani on. Proto znal všechny vyhlášené restaurace ve městě a jeho okolí, neboť si doma neuvařil pomalu ani čaj.

Byli jsme na tom, co se týkalo vaření, vlastně stejně. I když já jsem moc nejedla, protože jsem si chtěla udržet svou štíhlou postavu.

„Jela bys se mnou na dovolenou?!“ nabídl mi těsně před létem Filip a já s radostí souhlasila. Byla to ta nejlepší dovča u moře, jakou jsem kdy zažila a Filip mi na ni nabídl, zda bych se k němu nepřestěhovala, až se vrátíme domů.

„Ano, moc ráda!“ skočila jsem mu tenkrát kolem krku. Měla jsem velkou radost, kterou mi kazil jen nepříjemný pocit z toho, že určitě zase neobstojím.

Že Filip po mně bude, stejně jako všichni ostatní muži, vyžadovat, abych uklízela, prala, žehlila a především mu vařila, což jsem samozřejmě vůbec neuměla. Zahnala jsem své obavy a snažila si užít poslední dny dovolené naplno. Třeba byly poslední, které jsem se svým miláčkem strávila.

Pár dní poté, co jsem se vrátila z dovolené, jsem si doma u maminky zabalila všechny své věci a přestěhovala se ke své lásce, Filipovi. Ten večer nechal přivést ze své oblíbené restaurace skvělé jídlo, na kterém jsme si oba pochutnali.

„To jsi vařil sám?!“ ptala jsem se ho naivně, když jsem usedla k velkému kuchyňskému stolu, který byl bohatě prostřen.

„Kdepak, já přece nejsem ženská, abych uměl vařit!“ smál se mi a mně se zase stáhnul žaludek. Všichni muži jaksi předpokládali, že všechny ženy umí skvěle vařit. Jako jejich maminky.

„A už se moc těším, až mi zítra něco dobrého uvaříš ty, Verunko!“ chytil mě za ruku, aby dal svým slovům větší váhu.

„Já také,“ hlesla jsem, i když se mi hlas zajíkl. Chtělo se mi brečet, protože jsem se bála, že až Filip zjistí, že nejsem vůbec žádná kuchařka, rozejde se se mnou.

Byla jsem tak šťastná, že jsem s ním, že s ním konečně mohu žít, trávit veškerý jeho i můj volný čas, ale mé štěstí mělo trvat sotva čtyřiadvacet hodin. Protože jakmile Filipovi připálím první hrnec, jistě mě vyhodí jako všichni ti před ním.

„Jiříku, musíš mi pomoct!“ volala jsem druhý den, když můj Filip odešel do práce, svému nejlepšímu kamarádovi, Jirkovi. On jediný mi totiž mohl helfnout.

„O co jde, krásná zlatovlásko?!“ byl na mě milý jako vždycky.

„Mám nového přítele,“ ještě jsem ani nedořekla a už mi skočil do řeči.

„Tak to jsi šťastné děvče! Mnohem šťastnější než já!“ jeho hlas zněl velmi smutně, ale to ten můj nakonec taky.

„Jenomže o něj asi večer přijdu!“ hlesla jsem.

„Proč bys to dělala?!“ ptal se Jirka.

„Protože neumím uvařit ani špagety!“ prozradila jsem mu své tajemství, které nakonec znal už dávno.

„Co bych pro tebe, Verunko, mohl udělat?!“ nabídl mi svou pomoc.

„Musíš přijít a něco uvařit za mě! Já ti za to něco dám!“ slibovala jsem hory doly.

„Třeba pusu?!“ smál se Jirka.

„Třeba i tu!“ byla jsem ochotná slíbit cokoli, jen aby mi Jirka pomohl zachránit Filipovu lásku.

„Řekni mi, kde teď bydlíš, já tam do pěti dorazím,“ slíbil můj opravdový kamarád, Jirka.

„A nakoupíš po cestě?! Já ti to pak zaplatím!“ moje drzost prakticky neznala mezí.

„Ale jo, vždyť ani nevíš, co všechno budu potřebovat. Ale jestli chceš, můžeš jít na ten nákup se mnou,“ nabídl mi.

„Já mám ale ve čtyři kosmetiku!“ omluvila jsem se mu. Měl pro mě pochopení.

„No jo, tvá krásná tvářička!“ zvolal Jirka a já věděla, že mám vyhráno.

Plán vycházel dokonale. Kosmetička byla naprosto úžasná a já dorazila domů právě ve chvíli, kdy ke vstupním dveřím dusal Jiřík ověšený nákupními taškami.

„To jsem rád, že jsem to stihnul!“ funěl přes svá kila a celý se potil.

„U pokladny byla taková fronta, že mi málem zvadla všechna zelenina!“ vyndával na kuchyňský stůl cibuli, cuketu, lilek, také nějaká rajčata a spoustu bylinek, o kterých jsem pomalu ani nevěděla, jak se jmenují.

Stejně jako koření, které s sebou můj nejlepší kamarád a taky kuchař, Jirka, přinesl.

„Co to je?!“ vzala jsem jeden z nich a přečetla si odpověď na obalu.

„Muškátový oříšek, neznáš?!“ mrknul na mě Jirka.

„Ani ne,“ kroutila jsem odmítavě hlavou.

„Podporuje trávení a působí proti nadýmání, takže bych ho mohl jíst celá kvanta!“ Jirka se chytil za své faldíky na břichu a trochu je provětral.

„A jíš?!“ smála jsem se mu a vlasy mi vlály ve větru, který tím způsobil.

„Ne, protože je to silné narkotikum!“ naklonil se ke mně a pošeptal mi do ucha.

„Vážně?!“ tato informace pro mě byla opravdu překvapující.

„Ale jen když ho jíš moc,“ pokýval hlavou Jiřík. „V Anglii ho dokonce kouřili jako hašiš, když měli nedostatek.“

„A to jim nebylo špatně?!“

„Určitě ano,“ přikývl. „Při předávkování se totiž můžeš klidně i otrávit! Takže až tě ten tvůj Filip přestane bavit, víš, jak se ho můžeš zbavit!“ zažertoval Jirka.

„Netušila jsem, že má koření takové účinky!“ divila jsem se.

„A to ještě nevíš, z kolika z nich můžeš uvařit lektvar lásky!“ významně se na mě podíval Jiřík a já na něj zůstala koukat s otevřenou pusou.

„Nápoj lásky? To jakože když ho někdo vypije, nadosmrti se do mě zamiluje?!“

„Jestli nadosmrti, to nevím, ale než odezní afrodiziakální účinky, určitě!“

„Jiříku, že mě to všechno naučíš!“ prosila jsem svého kamaráda, který ve mně vzbudil o vaření neskutečný zájem.

„Vždyť už jsem ti to nabízel dávno, Verunko!“ kroutil hlavou nechápavě Jirka.

„Jenomže to jsi mi ještě neřekl, že se dá pomocí jídla čarovat!“ oponovala jsem mu.

„Copak ti to tvoje maminka neřekla?!“ divil se.

„Ta mi řekla, že muže okouzlím jen svou krásou!“ odpověděla jsem po pravdě.

„No a když k tomu budeš znát ještě taje vaření, tak i jídlem!“

Povídalo se mi s Jirkou tak dobře, že jsem ani nesledovala, jak rychle nám utíká čas. Seděla jsem si v kuchyni naproti němu a dívala se, jak nádherně kouzlí svá jídla.

Jako kdybych se v ten moment propadla do dětství a konečně mi bylo umožněno sledovat svou matku při jejím vaření.

„Ty jsi úžasný, Jiříku!“ nešetřila jsem chválou do doby, než se bytem rozdrnčel zvonek a já pochopila, co se stalo. Můj přítel, Filip, se vrátil dřív, než měl.

„Musíš se rychle schovat!“ chytila jsem Jirku za ruce od mouky a táhla ho do první místnosti, která se namanula. Že to byla právě ložnice, už bylo řízeno osudem.

Hodila jsem ho na postel s takovou vervou, že ze mě strhnul hedvábné šaty, takže jsem se před ním ocitla jen ve spodním prádle. Než jsem se stačila znovu obléci, do místnosti vtrhnul Filip a dílo zkázy bylo dokonáno.

„Co to tu děláte?!“ zazněl hřmotný hlas mého přítele, Filipa.

„Vaříme,“ zněla má odpověď, která v té chvíli nevyzněla právě věrohodně. I když to vlastně byla tak trochu pravda. Tak trochu.

Jakékoli zapírání bylo zbytečné. Musela jsem s pravdou ven.

„Takže ty jsi mi nebyla nevěrná?!“ vyslýchal mě můj přítel, Filip, přímo před Jiříkem, který byl tak vystrašený, že se ani nepokusil vstát z naší postele.

„Nikdy ani trochu, Filípku, víš, že miluji jen tebe!“ snažila jsem se ho přesvědčit, ale vše se zdálo být marné.

„Proč se potom válí v naší posteli tenhle chlap?!“ ukázal na Jirku. „A to hned první den, co si tě nastěhuji do svého bytu a nechám tě v něm samotnou, protože jdu pro nás vydělávat peníze?!“

„On mi přišel pomoct s večeří!“ vysvětlovala jsem Filipovi a chtělo se mi opravdu plakat. Slzy se mi draly do očí a já je jen stěží potlačovala, protože jsem se bála, abych si nerozmazala řasenku.

„To by měl být spíš v kuchyni, nemyslíš?!“ stále mi nevěřil můj přítel.

„Jen jsem nechtěla, abys ho viděl! Já jsem ti totiž ještě neřekla, že neumím vůbec vařit!“ nevěděla jsem, jak Filipovi dokázat, že nejsem žádná kuchařka a taky se ze mě asi nikdy nestane.

„Takže jsi s ním něco měla?!“ trval si na svém Filip.

„Copak bych s někým takovým mohla něco mít?!“ ukázala jsem na Jirku, který rozhodně nebyl idolem ženských srdcí natož mého. Samozřejmě jsem ho tím nechtěně velmi urazila.

„Raději půjdu!“ Jirka se začal zvedat z postele. „Tohle nemám zapotřebí poslouchat!“

„Nikam!“ Filip mu zatarasil cestu. „Teď mi předvedeš, že ty vařit umíš, protože jinak tě tu rozkrájím na kousky!“ pohrozil mu.

„Jak je libo!“ nezdráhal se Jirka, zvedl své velké tělo z Filipovy a teď i mojí postele a nasměroval si to svým pomalým rozvážným krokem tlouštíka do kuchyně.

Faldíky se mu přitom vlnily na těle a on vypadal jako mocný hroch, který se hrne za svou denní dávkou jídla.

Napadlo mě, jestli Jirka musí sníst taky čtyřicet tun potravy denně, aby se zasytil, ale pak jsem své hloupé úvahy zahnala a raději šla Jirkovi fandit, aby uvařil tu nejlepší večeři v životě. Na ní totiž stál osud mé lásky s Filipem.

Jiřík nezklamal. Udělal nám všem takovou večeři, že jsme se olizovali až za ušima.

„Chlape, ty bys mohl mít svou vlastní restauraci!“ plácal ho po rameni Filip. „Vydělal bys na ni majlant!“

„Kdepak bych na ni vzal?!“ mávnul rukou Jirka a zasmál se svým hurónským smíchem, až se mu zatřásly faldíky.

„Víš co?! Já ti na ni půjčím!“ navrhnul mu můj přítel a dodal:

„Jen mi musíš slíbit, že v ní naučíš vařit i Veroniku!“ uzavřel s Jirkou dohodu, aniž by se mě zeptal, jestli s ní vůbec souhlasím. Nic jiného mi však nezbývalo. Zjistila jsem totiž, že mám Filipa tak ráda, že bych o něj nikdy nechtěla přijít.

Udělal ze mě jinou ženu a nepotřeboval k tomu ani líčidla, která jsem požívala celé roky. Láska je mocná čarodějka a někdy dokáže vykouzlit hotové divy. Dokonce i Jirka si našel svou dívku, která ho okouzlila tak moc, že se kvůli ní změnil.

Zhubnul skoro padesát kilo a stal se z něj kluk se super postavou. Ale to už je úplně jiný příběh.

Veronika, 26 let