Domů     Vzali jsme se všichni čtyři
Vzali jsme se všichni čtyři

S mojí sestrou Veronikou jsme dvojčata. Narodily jsme se před pětatřiceti lety a celý život jsme strávily v těsné blízkosti. Spaly jsme ve stejném pokojíčku, hrály si se stejnými hračkami, nosily stejné oblečení.

Když jsme nastoupily do základní školy, měli s námi učitelé malý problém. Jsme si se sestrou tak podobné, že nás od sebe zpočátku nerozeznávali.

Dělaly jsme si z toho se sestrou legraci a vymýšlely jsme různé lumpárny, kterými jsme pobavily nejen naše spolužáky, ale především samy sebe. Ještě zajímavější to bylo, když jsme začaly dospívat.

Začali se o nás zajímat kluci, ale my jsme měly jedna druhou a vlastně jsme nikoho jiného nepotřebovaly. Když byl některý z nich moc otravný, podrobily jsme ho malé zkoušce.

„Honza po mě jede!“ řekla jsem svojí sestře, Veronice, a ona se na mě významně podívala.

„A tobě se líbí?!“

„Ani ne,“ pokrčila jsem rameny.

„Proč ne?!“ nechápala, protože Honza patřil k nejhezčím klukům na škole.

„Vždyť je menší než já. Tedy mi obě,“ opravila jsem se, protože jsme opravdu byly úplně stejné.

„No jo,“ přikývla sestra, „a docela dost mu odstávají uši!“

„Všimla sis?!“ musela jsem s ní souhlasit. „Když se směje, trochu se bojím, abych do té jeho velké pusy nespadla!“ zhrozila jsem se a sestra se rozesmála.

„Kromě toho jsem slyšela, že to zkoušel taky na Viktorku,“ prozradila mi věc, o které jsem zatím nic nevěděla.

„Asi u ní neuspěl, tak to teď zkouší na mě,“ zakroutila jsem nechápavě hlavou nad tím, jak se takhle může kluk chovat. „Dokonce mi řekl, že když s ním nepůjdu na rande, dá mi do tašky žábu!“

„To že si dovolil?!“ vykřikla sestra.

„Jo!“ stvrdila jsem své prohlášení.

„Měl by dostat za vyučenou!“ rozhodla sestra.

„To tedy ano!“ plácly jsme si a Honzu za jeho neomalenost pořádně vytrestaly.

Druhý den jsme si vzaly do školy úplně to samé oblečení, udělaly stejný účes a vyrazily dát lekci našemu spolužákovi. Dívala jsem se z povzdálí, jak k němu Veronika přišla, a s napjatýma ušima poslouchala, co mu říká.

„Ty bys se mnou chtěl jít na rande?!“ lísala se k němu jako kočka.

„No jasně!“ Honza se celý rozzářil.

„A kam bys mě jako pozval?!“ zkoušela ho sestra.

„Třeba na zmrzlinu,“ Honza měl se schůzkami asi takové zkušenosti, jako my dvě.

„Nic lepšího nemáš?!“ Veronika dělala okolky.

„Můžeme zajít do kina,“ řekl po chvíli přemýšlení Honza.

„A budeš na to mít peníze?!“ sestra nenechávala nic náhodě.

„Nějaké si půjčím od táty, ten jich má hodně,“ usoudil Honza.

„Vážně? To se tedy můžeme domluvit třeba na páteční večer, co říkáš?!“ řekla mu sestra a konečně mi dala smluvený signál.

„A můžu ti dát pusu?!“ ptal se jí Honza celý nadšený a už culil své rtíky, když uviděl mě, sestřinu kopii, jak se k nim přibližuji. Zůstal stát jako opařený.

„A nechtěl jsi náhodou pozvat na rande mě?!“ přistoupila jsem k němu.

„Když já nevím, která jste která,“ díval se z Veroniky na mě a zase na Veroniku.

„To je ale hloupé!“ pokrčila rameny sestra.

„Když si nedokážeš vybrat, se kterou chceš do toho kina jít, asi nepůjdeš s žádnou!“ musela jsem ho zklamat.

„Zkus znovu pozvat Viktorku, třeba ji konečně přemluvíš!“ smála se Veronika. Vzala jsem ji za ruku a obě jsme utíkaly pryč.

„A dávej pozor, až budeš otevírat svou školní tašku!“ upozornila jsem ho.

„Proč?!“ nechápal.

„Aby na tebe nevyskočila žába!“ smály jsme se obě. Stačila jsem mu do ní totiž hodit rovnou dvě, když se s ním Veronika začala bavit. Aby si vybral alespoň mezi nimi.

Samozřejmě že jsme s každým klukem, který s jednou z nás chtěl začít chodit, nenaložily stejně jako s Honzou. Na rande jsme chodily každá za sebe, a pak jsme rozebíraly, jaký který kluk je a jestli stojí za to, abychom s ním ztrácely čas.

Moc jsme ho totiž neměly. Jen když byla některá z nás na pochybách, zda je ten či onen opravdu vhodný, poslala na rande s ním tu druhou, aby ho trochu oťukla. Ta ho pak nezávisle ohodnotila a předala své postřehy sestře.

„S tím bys neměla ztrácet čas. Říkal mi celý večer „vole“ a pak mi ani nechtěl zaplatit kafe!“ kroutila hlavou Veronika.

„Máš pravdu, minule jsem ho za něj musela zaplatit já!“

„A jak se ti zdál ten můj?!“ sestra chtěla moje hodnocení na kluka, se kterým chodila ona.

„Pořád se díval po jiných holkách, a když koupil do kina popcorn, ani mi nenabídl!“ ušklíbla jsem se.

„Jsou to paka!“ shodly jsem se svorně. „Asi zůstaneme navždy jedna druhé!“

Když jsme pak odjely jako au-pair do Anglie, bydlely jsme sice každá v jiném městě, ale nebylo dne, kdybychom si spolu nevolaly. Dá se říci, že vzdálenost, která mezi námi najednou byla, nás ještě daleko víc sblížila.

Kromě toho jsme nikomu neřekly, že máme dvojče, takže když jsme se pak jednoho dne sešly v mé rodině, byli z toho všichni pěkně překvapení.

A jelikož nám jejich reakce přišly se sestrou docela vtipné, rozhodně jsme si nenechaly ujít příležitost a to samé si zopakovaly v rodině její.

Probraly jsme opět úplně všechno včetně našeho šatníku. Každá jsme si nakoupila spoustu nových věcí a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že většinu z nich máme stejná.

„Ty máš taky tohle tričko?!“ nevěřícně kroutila hlavou Veronika

„No jo, koupila jsem si ho teprve v pátek,“ probírala jsem se jejím šatníkem. „A tuhle tvou sukni mám taky! Už asi půl roku!“ vytáhla jsem kousek ze známého oděvního řetězce.

„Myslela jsem, že se nějak odlišíme, když jsme teď každá zvlášť, ale jak to tak vidím, zase budeme chodit obě stejně oblékané!“ konstatovala sestra.

„To ano,“ musela jsem s ní jenom souhlasit. „Kromě toho se mi moc líbí tvůj nový účes, nevadilo by ti, kdybych si ho nechala udělat taky?!“ bylo slušné se sestry zeptat.

„No jasně!“ vykřikla nadšeně. „Aspoň uvidím, jak mi sluší!“ smála se. A já s ní.

Vlastně jsme si našly i stejné manžele. Možná mi nebudete věřit, ale byli to také dvojčata. Poznaly jsme je totiž na srazu dvojčat a oba nám padli hned do oka, stejně jako my jim. Bylo zvláštní, že jsme se ani jedna nehádala, jak si Miloše a Luboše rozdělíme.

Nevím, jak to měli kluci, ale prostě jsme se nějak spárovali a už to tak zůstalo. Vzali jsme se všichni čtyři, tedy já s Milošem a Veronika s Lubošem, za rok od našeho seznámení a byla to opravdu velká a krásná svatba.

Do jiného stavu jsem přišla jako první já. To už by opravdu bylo moc náhod, kdyby se nám podařilo počít se sestrou – dvojčetem současně. Veronika však nezůstala příliš dlouho pozadu. Otěhotněla hned druhý měsíc po mě.

„Aspoň nebudeme rodit obě současně!“ vzdychla jsem ulehčeně.

„Takhle ti nejdřív pomůžu s porodem já, a ty pak zase mně!“ správně pochopila moje sestra. A zase jsme byly ty nejlepší přítelkyně.

Chodily jsme spolu po obchodech, vybíraly oblečení pro miminka, postýlky, peřinky, kočárky, dudlíky a ostatní věci, které jsme potřebovaly pro náš příští život.

Všechno šlo skvěle až do chvíle, kdy mi moje sestra, Veronika, zavolala, aby mi oznámila tragickou zprávu. Zajíkala se pláčem tak silně, že jsem z ní zprvu nemohla dostat ani slovo.

„Co se stalo?!“ ptala jsem se.

„Luboš…“ vyhrkla ze sebe.

„Co je s ním?!“

„On měl nehodu,“ konečně dala dohromady celou větu.

„Je v pořádku?!“ byla jsem celá netrpělivá, co mi řekne, i když jsem se bála nejhoršího.

„Ne,“ hlas se jí zase sevřel v hrdle.

„Jak to?!“ polilo mě horko.

„On mi umřel,“ sestra se rozplakala naplno.

„Veroniko, to není možné!“ ani já jsem se neubránila slzám. „Jedu hned za tebou!“ oblékla jsem se co nejrychleji, jak jen jsem mohla, protože už jsem byla v devátém měsíci a co chvíli jsme měla rodit. Moje sestra byla v osmém a osud ji takhle krutě zasáhl. Stejně jako mého muže, Miloše, Lubošova bratra.

Nejvíc ze všeho, kromě toho, že moje těhotná sestra zůstala sama, mě mrzí, že jsem s ní nemohla být v okamžik, když pochovávala svého zesnulého muže, kterého zabil opilý řidič na přechodu pro chodce. Zatímco ona byla na pohřbu, já jsem rodila.

Osud nás rozdělil v tak kritický okamžik, při kterém jsme měly být spolu. Doteď mi to přijde velmi nespravedlivé, jak Lubošova smrt, tak že jsem nemohla v sestřinu těžkou chvíli být s ní a ona zase se mnou. Jak jsem se jen mohla radovat ze svého děťátka, když moje sestra plakala?!

„Musíme ji vzít k nám!“ rozhodl můj muž, Miloš, a já jsem samozřejmě souhlasila. Vždyť také sama neměla daleko do porodu a alespoň se nemusela sama doma utápět ve smutku ze smrti svého manžela. Jeho bratr, můj manžel, Miloš, se postaral o nás obě.

Bylo to pro něj také velmi těžké, přišel o bratra, dvojče, se kterým strávil celý dosavadní život. Žít se ale musí dál a žádný smutek nikdy netrvá věčně.

Veronice se narodil kluk, zatímco já měla holčičku. Staraly jsme se o naše děťátka, jako kdyby byly naše společné. Nedělala jsem rozdíly mezi mou dcerkou a sestřiným synem, stejně jako je nedělala ona.

Kojily jsme spolu, převlékaly, přebalovaly, koupaly, chodily ven. Když byly našim dětem dva roky, moje sestra, Veronika, potkala při jedné z našich procházek parkem svého nového muže.

Šly jsme tenkrát jako obvykle vedle sebe, stejné oblečení, stejné kočárky, prakticky k nerozeznání. On šel proti nám. Nejdřív se podíval na nás na obě, a pak už se díval jen na mou sestru, Veroniku. Jako kdyby věděl, že ona je ta, která potřebuje partnera.

„Ten po tobě jede!“ pošeptala jsem jí, když jsme od něj byly sotva pár kroků.

„Ale jdi!“ sestra se začervenala.

„Copak nevidíš, že z tebe nemůže spustit oči?!“ šťouchla jsem do ní nenápadně. Přibližovaly jsme se k němu a on zase k nám. Pak nastal ten osudový okamžik. Měl jedinou možnost nás oslovit, jinak bychom se minuli a každý šel dál svou vlastní cestou.

„Nepromarni tu chvíli!“ křičela jsem na neznámého muže v duchu a vysílala k němu telepaticky svoje myšlenky.

„Dobrý den, dámy,“ zastavil se u nás. „Kam máte namířeno?!“

„Do parku,“ řekla jsem rychle, abych navázala kontakt.

„Nepotřebujete doprovodit?!“ nabídl se.

„To je dobré, vystačíme si samy!“ řekla sestra a já do ní šťouchla.

„Jste trucovitá, jako vždycky, Veroniko,“ usmál se na ni neznámý muž. Sestra i já jsme na něj zůstaly hledět jako zkoprnělé.

„Jak znáte jméno mojí sestry?!“ zeptala jsem se ho.

„Znám i vaše, Bereniko,“ řekl nahlas moje jméno a já ho začala podezírat, že ovládá nějaká kouzla a čáry.

„Vy nás znáte?!“ položila mu logickou otázku moje sestra.

„Ano,“ souhlasil.

„A odkud?!“ vyzvídala jsem já.

„Jednou jste mi daly možnost vybrat si mezi vámi a já nevěděl, kterou. Teď už bych nezaváhal,“ podíval se na mou sestru.

„Snad nejste…?!“ jen jsem vydechla.

„Ano,“ usmál se.

„Honza?!“ nevěřila moje sestra, Veronika. Zadívaly jsme se na něj obě dvě ještě víc pozorně. Odstáté uši byly fuč a jeho velká pusa už taky nevypadala, že bychom do ní mohly spadnou obě najednou.

„To snad není možné!“ vykřikla jsem. „Kde se tady bereš, ty kluku ušatá!“ chtělo se mi dodat, ale nechala jsem si to raději pro sebe.

„Mohu vás tedy doprovodit?!“ nabídl nám znovu.

„No jasně! Máme si přece co povídat! Neviděli jsme se takovou dobu!“ obklíčila jsem ho se svým kočárkem, takže teď byl mezi námi a rozhodně neměl šanci utéct. Nevypadalo to, že bych to chtěl udělat. I když jsem na něj mluvila, nespouštěl oči z mojí sestry.

Sedli jsme si společně do parku a probrali v kostce celé naše životy. Řekly jsme mu na sebe vše a Honza nám na oplátku prozradil, že žil dlouhou dobu v zahraničí, ale teď se vrátil, protože už ho to tam nebavilo, a strašně rád by se usadil.

„Mohl bych tě, Veroniko, pozvat někdy na zmrzlinu?!“ nabídl nakonec mojí sestře rande.

„Jestli ti nevadí, že na něj vezmu i malého,“ upravila peřinku svému synkovi v kočárku.

„No jasně, když mi prozradíš, jakou má nejradši, koupím mu celý kyblík!“ smál se. A já taky. Moje sestra totiž vypadala šťastná, jak už dlouho nebyla.

A tak spolu moje sestra, Veronika, a Honza začali chodit. Honza byl jedináček a soužití v tak sepjatých vztazích, jako jsme měli mezi sebou já, moje sestra, mu zpočátku dělaly trochu problémy.

Pak ale zjistil, že život v rozvětvené a především dobře fungující rodině mu přináší mnohé plus, stejně jako nám. Moje sestra se znovu vdala. Rovnováha byla obnovena. Jsme šťastné obě. A doufám, že to tak zůstane napořád.

Berenika, 35 let

Předchozí článek
Další článek
reklama
Související články
8.12.2023
Moje kamarádka ze školy to uměla vždy roztočit, což jsem jí vždy trochu záviděla. Ve společnosti na sebe strhne veškerou pozornost. Už od školy jsem s ní vždy ráda chodila na pařby a později už jen na fajn večery, kolikrát jen ve dvou. Sice na sebe strhávala vždy pozornost všech mužů okolo, ale příliš mi to nevadilo. Sama jsem po obdivu tolik netoužila, zvlášť poté, co jsem se vdala. A nakonec
7.12.2023
Už několik let se jen velmi obtížně pohybuji i s hůlkou. Snažím se proto být maximálně opatrná. Abych se nedostala do situace jako před třemi lety. S krátícím se dnem si chodím nakupovat raději už dopoledne. Také provoz v ulicích je bezpečnější. To jsem si aspoň myslela ještě před třemi lety, než mne z mého omylu vyvedla nadmíru nepříjemná událost. Vypnutá světla Stejně jako jindy jsem se
6.12.2023
Bylo mi pětadvacet a moje máma se proměnila v dohazovačku. Naháněla mi ženichy ze všech stran. Její intriky mi ale přinesly jen samou ostudu. Když jsem byla mladá, nebylo zvykem, aby byla holka na vesnici ještě v pětadvaceti svobodná. A přesně to jsem byla já, neprovdaná, a navíc nezadaná. Pro moji mámu katastrofa. Propadla panice, že zůstanu na ocet, a došla k názoru, že mě provdá za každou
4.12.2023
Manželovi se přihlásil jeho dávný povedený kamarád, který mu nikdy nic dobrého nepřinesl. Vždy mu nosil smůlu, a teď ho přemluvil a zase zatáhl do karbanu. Rozjařená nálada nic dobrého nevěstila. A když jsem zjistila, z čeho pramení, stala se z podezření jistota. Manžel mi totiž radostně oznámil, s kým se náhodou potkal. Se svým dávným spolužákem. Hned jsem věděla, že z toho nekouká nic dobrého
1.12.2023
Naše veselka se nepovedla, je to vidět i z fotografií, které se bohužel neztratily. Bála jsem se, jak bude po tak zpackané svatbě vypadat náš budoucí život. Myslela jsem, že nemáme šanci. Byla to svatba narychlo, protože jsem se vdávat musela. Zároveň to ale byl jeden z nejhorších dní v mém životě, veselka se vůbec nepovedla. Hrozně jsem pak brečela mámě v náručí a ona mě ujišťovala, že zpackan
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Přišla Forejtovi na milenku?
nasehvezdy.cz
Přišla Forejtovi na milenku?
Bojuje se syndromem vyhoření, to ale asi není nejhorší. Eva Burešová (30) se trápí, podle mnoha informací za to může její partner Přemek Forejt (36). Našel si jinou ženu? Je slavná, má peníze a spous
Silný vývar z hovězí oháňky
tisicereceptu.cz
Silný vývar z hovězí oháňky
Chcete si udělat skutečně silný vývar? Použijte hovězí oháňku a spoustu petržele. Suroviny 1 kg hovězí oháňky 1 velká cibule 2 velké mrkve ½ menšího celeru 5 kuliček nového koření 6 kuliček
Vědci objevili fosili dinosaura i s dochovaným obsahem žaludku
21stoleti.cz
Vědci objevili fosili dinosaura i s dochovaným obsahem žaludku
Je tomu zhruba 75 milionů let, co si jistý dinonosaurus dal k obědu stehno z předka dnešního krocana. Asi netušil, že je to poslední jídlo v jeho životě, protože pár dní poté jej dostihla smrt v koryt
Potit se, či nepotit? Po stopách deodorantu!
epochaplus.cz
Potit se, či nepotit? Po stopách deodorantu!
Ráno přijdete do koupelny, vyčistíte si zuby a sáhnete na poličku pro svůj deodorant… , ale žádný tam není! Co teď? Pojďte s námi hledat jiný. Ovšem ne do obchodu, ale do historie! Proboha, co je to za hrozné zvíře, které si na vás brousí zuby? Ocitli jste se v pravěku a během odpočinku v
Moderní rezidence u rovníku
rezidenceonline.cz
Moderní rezidence u rovníku
Rezidence vznikla v rovníkovém Ekvádoru. Betonová stavba rozvržená do tvaru písmene T působí přes svou masivní konstrukci příjemně svěžím, elegantním a odlehčeným dojmem. Tři podlaží, tři obytná kř
DS Automobiles je zvěčněna do mramoru pod pyramidou v Louvru
iluxus.cz
DS Automobiles je zvěčněna do mramoru pod pyramidou v Louvru
Společnost DS Automobiles představila od svého vzniku velké množství nových modelů v Muzeu Louvre a jeho okolí, pod jeho pyramidou a v Tuilerijských zahradách. Exkluzivní prezentace a výjimečné výstav
Nenávist trvala i po jejich smrti
skutecnepribehy.cz
Nenávist trvala i po jejich smrti
Stála jsem u hrobu a vzpomínala na svého strýce, když se zničehonic začaly dít neuvěřitelné věci, které se rozumem vysvětlit nedají. Negativní emoce si mohou lidé přenést až do záhrobí! Nenávist mých příbuzných se přenesla až na onen svět! Na vlastní oči jsem viděla, jak zuřivý boj mezi dvěma lidmi probíhal ještě po jejich smrti. Do oka
Ořechy s krémem
tisicereceptu.cz
Ořechy s krémem
Plněné ořechy nesmí chybět. Potřebujete 100 g mletých vlašských ořechů 250 g hladké mouky 150 g másla 70 g cukru moučky lžičku kakaa 1 vejce 1/2 lžičky kypřicího prášku olej a mouku na vy
Proč se krtkům v zimě zmenšuje hlava?
epochalnisvet.cz
Proč se krtkům v zimě zmenšuje hlava?
„Zmenši tělo, budeš míň hladovět!“ Pod tímto heslem se snaží přečkat zimu krtci. Zimní spánek si totiž nemohou dovolit, brání tomu jejich metabolismus, který patří mezi vůbec nejaktivnější mezi savci.
VRATISLAVSKÉ VÁNOČNÍ TRHY
epochanacestach.cz
VRATISLAVSKÉ VÁNOČNÍ TRHY
V letošním roce trh potrvá až do 7. ledna 2024 včetně Silvestra a Tří králů. Veletrh bude otevřen každý den kromě: • 24. prosince 2023 (Štědrý den) – v tento den bude veletrh uzavřen • 25. prosince 2023 (1. svátek vánoční) – v tento den bude veletrh uzavřen • 26. prosince , 2023 (2. svátek vánoční) – v tento den Jarmark
Tajemní strážci našich pohoří: Kdo je duch Muhu?
enigmaplus.cz
Tajemní strážci našich pohoří: Kdo je duch Muhu?
Na skutečnost, že naše pohoří mají své patrony-strážce, můžeme být patřičně hrdí. Krakonoš v Krkonoších, Praděd pečující o Jeseníky, Rampušák hospodařící v Orlických horách. Záhadou ale zůstává duch M
Nenávidí Suchánka! Jsou důvodem peníze?
nasehvezdy.cz
Nenávidí Suchánka! Jsou důvodem peníze?
Když herec, režisér a moderátor Ondřej Sokol (52) opustil komediální pořad Partička, diváci byli velmi zklamaní. A ihned se začaly rojit spekulace, co za tím stálo. To teď rozsekl přímo Sokol, kte