Domů     Vzali jsme se všichni čtyři
Vzali jsme se všichni čtyři

S mojí sestrou Veronikou jsme dvojčata. Narodily jsme se před pětatřiceti lety a celý život jsme strávily v těsné blízkosti. Spaly jsme ve stejném pokojíčku, hrály si se stejnými hračkami, nosily stejné oblečení.

Když jsme nastoupily do základní školy, měli s námi učitelé malý problém. Jsme si se sestrou tak podobné, že nás od sebe zpočátku nerozeznávali.

Dělaly jsme si z toho se sestrou legraci a vymýšlely jsme různé lumpárny, kterými jsme pobavily nejen naše spolužáky, ale především samy sebe. Ještě zajímavější to bylo, když jsme začaly dospívat.

Začali se o nás zajímat kluci, ale my jsme měly jedna druhou a vlastně jsme nikoho jiného nepotřebovaly. Když byl některý z nich moc otravný, podrobily jsme ho malé zkoušce.

„Honza po mě jede!“ řekla jsem svojí sestře, Veronice, a ona se na mě významně podívala.

„A tobě se líbí?!“

„Ani ne,“ pokrčila jsem rameny.

„Proč ne?!“ nechápala, protože Honza patřil k nejhezčím klukům na škole.

„Vždyť je menší než já. Tedy mi obě,“ opravila jsem se, protože jsme opravdu byly úplně stejné.

„No jo,“ přikývla sestra, „a docela dost mu odstávají uši!“

„Všimla sis?!“ musela jsem s ní souhlasit. „Když se směje, trochu se bojím, abych do té jeho velké pusy nespadla!“ zhrozila jsem se a sestra se rozesmála.

„Kromě toho jsem slyšela, že to zkoušel taky na Viktorku,“ prozradila mi věc, o které jsem zatím nic nevěděla.

„Asi u ní neuspěl, tak to teď zkouší na mě,“ zakroutila jsem nechápavě hlavou nad tím, jak se takhle může kluk chovat. „Dokonce mi řekl, že když s ním nepůjdu na rande, dá mi do tašky žábu!“

„To že si dovolil?!“ vykřikla sestra.

„Jo!“ stvrdila jsem své prohlášení.

„Měl by dostat za vyučenou!“ rozhodla sestra.

„To tedy ano!“ plácly jsme si a Honzu za jeho neomalenost pořádně vytrestaly.

Druhý den jsme si vzaly do školy úplně to samé oblečení, udělaly stejný účes a vyrazily dát lekci našemu spolužákovi. Dívala jsem se z povzdálí, jak k němu Veronika přišla, a s napjatýma ušima poslouchala, co mu říká.

„Ty bys se mnou chtěl jít na rande?!“ lísala se k němu jako kočka.

„No jasně!“ Honza se celý rozzářil.

„A kam bys mě jako pozval?!“ zkoušela ho sestra.

„Třeba na zmrzlinu,“ Honza měl se schůzkami asi takové zkušenosti, jako my dvě.

„Nic lepšího nemáš?!“ Veronika dělala okolky.

„Můžeme zajít do kina,“ řekl po chvíli přemýšlení Honza.

„A budeš na to mít peníze?!“ sestra nenechávala nic náhodě.

„Nějaké si půjčím od táty, ten jich má hodně,“ usoudil Honza.

„Vážně? To se tedy můžeme domluvit třeba na páteční večer, co říkáš?!“ řekla mu sestra a konečně mi dala smluvený signál.

„A můžu ti dát pusu?!“ ptal se jí Honza celý nadšený a už culil své rtíky, když uviděl mě, sestřinu kopii, jak se k nim přibližuji. Zůstal stát jako opařený.

„A nechtěl jsi náhodou pozvat na rande mě?!“ přistoupila jsem k němu.

„Když já nevím, která jste která,“ díval se z Veroniky na mě a zase na Veroniku.

„To je ale hloupé!“ pokrčila rameny sestra.

„Když si nedokážeš vybrat, se kterou chceš do toho kina jít, asi nepůjdeš s žádnou!“ musela jsem ho zklamat.

„Zkus znovu pozvat Viktorku, třeba ji konečně přemluvíš!“ smála se Veronika. Vzala jsem ji za ruku a obě jsme utíkaly pryč.

„A dávej pozor, až budeš otevírat svou školní tašku!“ upozornila jsem ho.

„Proč?!“ nechápal.

„Aby na tebe nevyskočila žába!“ smály jsme se obě. Stačila jsem mu do ní totiž hodit rovnou dvě, když se s ním Veronika začala bavit. Aby si vybral alespoň mezi nimi.

Samozřejmě že jsme s každým klukem, který s jednou z nás chtěl začít chodit, nenaložily stejně jako s Honzou. Na rande jsme chodily každá za sebe, a pak jsme rozebíraly, jaký který kluk je a jestli stojí za to, abychom s ním ztrácely čas.

Moc jsme ho totiž neměly. Jen když byla některá z nás na pochybách, zda je ten či onen opravdu vhodný, poslala na rande s ním tu druhou, aby ho trochu oťukla. Ta ho pak nezávisle ohodnotila a předala své postřehy sestře.

„S tím bys neměla ztrácet čas. Říkal mi celý večer „vole“ a pak mi ani nechtěl zaplatit kafe!“ kroutila hlavou Veronika.

„Máš pravdu, minule jsem ho za něj musela zaplatit já!“

„A jak se ti zdál ten můj?!“ sestra chtěla moje hodnocení na kluka, se kterým chodila ona.

„Pořád se díval po jiných holkách, a když koupil do kina popcorn, ani mi nenabídl!“ ušklíbla jsem se.

„Jsou to paka!“ shodly jsem se svorně. „Asi zůstaneme navždy jedna druhé!“

Když jsme pak odjely jako au-pair do Anglie, bydlely jsme sice každá v jiném městě, ale nebylo dne, kdybychom si spolu nevolaly. Dá se říci, že vzdálenost, která mezi námi najednou byla, nás ještě daleko víc sblížila.

Kromě toho jsme nikomu neřekly, že máme dvojče, takže když jsme se pak jednoho dne sešly v mé rodině, byli z toho všichni pěkně překvapení.

A jelikož nám jejich reakce přišly se sestrou docela vtipné, rozhodně jsme si nenechaly ujít příležitost a to samé si zopakovaly v rodině její.

Probraly jsme opět úplně všechno včetně našeho šatníku. Každá jsme si nakoupila spoustu nových věcí a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že většinu z nich máme stejná.

„Ty máš taky tohle tričko?!“ nevěřícně kroutila hlavou Veronika

„No jo, koupila jsem si ho teprve v pátek,“ probírala jsem se jejím šatníkem. „A tuhle tvou sukni mám taky! Už asi půl roku!“ vytáhla jsem kousek ze známého oděvního řetězce.

„Myslela jsem, že se nějak odlišíme, když jsme teď každá zvlášť, ale jak to tak vidím, zase budeme chodit obě stejně oblékané!“ konstatovala sestra.

„To ano,“ musela jsem s ní jenom souhlasit. „Kromě toho se mi moc líbí tvůj nový účes, nevadilo by ti, kdybych si ho nechala udělat taky?!“ bylo slušné se sestry zeptat.

„No jasně!“ vykřikla nadšeně. „Aspoň uvidím, jak mi sluší!“ smála se. A já s ní.

Vlastně jsme si našly i stejné manžele. Možná mi nebudete věřit, ale byli to také dvojčata. Poznaly jsme je totiž na srazu dvojčat a oba nám padli hned do oka, stejně jako my jim. Bylo zvláštní, že jsme se ani jedna nehádala, jak si Miloše a Luboše rozdělíme.

Nevím, jak to měli kluci, ale prostě jsme se nějak spárovali a už to tak zůstalo. Vzali jsme se všichni čtyři, tedy já s Milošem a Veronika s Lubošem, za rok od našeho seznámení a byla to opravdu velká a krásná svatba.

Do jiného stavu jsem přišla jako první já. To už by opravdu bylo moc náhod, kdyby se nám podařilo počít se sestrou – dvojčetem současně. Veronika však nezůstala příliš dlouho pozadu. Otěhotněla hned druhý měsíc po mě.

„Aspoň nebudeme rodit obě současně!“ vzdychla jsem ulehčeně.

„Takhle ti nejdřív pomůžu s porodem já, a ty pak zase mně!“ správně pochopila moje sestra. A zase jsme byly ty nejlepší přítelkyně.

Chodily jsme spolu po obchodech, vybíraly oblečení pro miminka, postýlky, peřinky, kočárky, dudlíky a ostatní věci, které jsme potřebovaly pro náš příští život.

Všechno šlo skvěle až do chvíle, kdy mi moje sestra, Veronika, zavolala, aby mi oznámila tragickou zprávu. Zajíkala se pláčem tak silně, že jsem z ní zprvu nemohla dostat ani slovo.

„Co se stalo?!“ ptala jsem se.

„Luboš…“ vyhrkla ze sebe.

„Co je s ním?!“

„On měl nehodu,“ konečně dala dohromady celou větu.

„Je v pořádku?!“ byla jsem celá netrpělivá, co mi řekne, i když jsem se bála nejhoršího.

„Ne,“ hlas se jí zase sevřel v hrdle.

„Jak to?!“ polilo mě horko.

„On mi umřel,“ sestra se rozplakala naplno.

„Veroniko, to není možné!“ ani já jsem se neubránila slzám. „Jedu hned za tebou!“ oblékla jsem se co nejrychleji, jak jen jsem mohla, protože už jsem byla v devátém měsíci a co chvíli jsme měla rodit. Moje sestra byla v osmém a osud ji takhle krutě zasáhl. Stejně jako mého muže, Miloše, Lubošova bratra.

Nejvíc ze všeho, kromě toho, že moje těhotná sestra zůstala sama, mě mrzí, že jsem s ní nemohla být v okamžik, když pochovávala svého zesnulého muže, kterého zabil opilý řidič na přechodu pro chodce. Zatímco ona byla na pohřbu, já jsem rodila.

Osud nás rozdělil v tak kritický okamžik, při kterém jsme měly být spolu. Doteď mi to přijde velmi nespravedlivé, jak Lubošova smrt, tak že jsem nemohla v sestřinu těžkou chvíli být s ní a ona zase se mnou. Jak jsem se jen mohla radovat ze svého děťátka, když moje sestra plakala?!

„Musíme ji vzít k nám!“ rozhodl můj muž, Miloš, a já jsem samozřejmě souhlasila. Vždyť také sama neměla daleko do porodu a alespoň se nemusela sama doma utápět ve smutku ze smrti svého manžela. Jeho bratr, můj manžel, Miloš, se postaral o nás obě.

Bylo to pro něj také velmi těžké, přišel o bratra, dvojče, se kterým strávil celý dosavadní život. Žít se ale musí dál a žádný smutek nikdy netrvá věčně.

Veronice se narodil kluk, zatímco já měla holčičku. Staraly jsme se o naše děťátka, jako kdyby byly naše společné. Nedělala jsem rozdíly mezi mou dcerkou a sestřiným synem, stejně jako je nedělala ona.

Kojily jsme spolu, převlékaly, přebalovaly, koupaly, chodily ven. Když byly našim dětem dva roky, moje sestra, Veronika, potkala při jedné z našich procházek parkem svého nového muže.

Šly jsme tenkrát jako obvykle vedle sebe, stejné oblečení, stejné kočárky, prakticky k nerozeznání. On šel proti nám. Nejdřív se podíval na nás na obě, a pak už se díval jen na mou sestru, Veroniku. Jako kdyby věděl, že ona je ta, která potřebuje partnera.

„Ten po tobě jede!“ pošeptala jsem jí, když jsme od něj byly sotva pár kroků.

„Ale jdi!“ sestra se začervenala.

„Copak nevidíš, že z tebe nemůže spustit oči?!“ šťouchla jsem do ní nenápadně. Přibližovaly jsme se k němu a on zase k nám. Pak nastal ten osudový okamžik. Měl jedinou možnost nás oslovit, jinak bychom se minuli a každý šel dál svou vlastní cestou.

„Nepromarni tu chvíli!“ křičela jsem na neznámého muže v duchu a vysílala k němu telepaticky svoje myšlenky.

„Dobrý den, dámy,“ zastavil se u nás. „Kam máte namířeno?!“

„Do parku,“ řekla jsem rychle, abych navázala kontakt.

„Nepotřebujete doprovodit?!“ nabídl se.

„To je dobré, vystačíme si samy!“ řekla sestra a já do ní šťouchla.

„Jste trucovitá, jako vždycky, Veroniko,“ usmál se na ni neznámý muž. Sestra i já jsme na něj zůstaly hledět jako zkoprnělé.

„Jak znáte jméno mojí sestry?!“ zeptala jsem se ho.

„Znám i vaše, Bereniko,“ řekl nahlas moje jméno a já ho začala podezírat, že ovládá nějaká kouzla a čáry.

„Vy nás znáte?!“ položila mu logickou otázku moje sestra.

„Ano,“ souhlasil.

„A odkud?!“ vyzvídala jsem já.

„Jednou jste mi daly možnost vybrat si mezi vámi a já nevěděl, kterou. Teď už bych nezaváhal,“ podíval se na mou sestru.

„Snad nejste…?!“ jen jsem vydechla.

„Ano,“ usmál se.

„Honza?!“ nevěřila moje sestra, Veronika. Zadívaly jsme se na něj obě dvě ještě víc pozorně. Odstáté uši byly fuč a jeho velká pusa už taky nevypadala, že bychom do ní mohly spadnou obě najednou.

„To snad není možné!“ vykřikla jsem. „Kde se tady bereš, ty kluku ušatá!“ chtělo se mi dodat, ale nechala jsem si to raději pro sebe.

„Mohu vás tedy doprovodit?!“ nabídl nám znovu.

„No jasně! Máme si přece co povídat! Neviděli jsme se takovou dobu!“ obklíčila jsem ho se svým kočárkem, takže teď byl mezi námi a rozhodně neměl šanci utéct. Nevypadalo to, že bych to chtěl udělat. I když jsem na něj mluvila, nespouštěl oči z mojí sestry.

Sedli jsme si společně do parku a probrali v kostce celé naše životy. Řekly jsme mu na sebe vše a Honza nám na oplátku prozradil, že žil dlouhou dobu v zahraničí, ale teď se vrátil, protože už ho to tam nebavilo, a strašně rád by se usadil.

„Mohl bych tě, Veroniko, pozvat někdy na zmrzlinu?!“ nabídl nakonec mojí sestře rande.

„Jestli ti nevadí, že na něj vezmu i malého,“ upravila peřinku svému synkovi v kočárku.

„No jasně, když mi prozradíš, jakou má nejradši, koupím mu celý kyblík!“ smál se. A já taky. Moje sestra totiž vypadala šťastná, jak už dlouho nebyla.

A tak spolu moje sestra, Veronika, a Honza začali chodit. Honza byl jedináček a soužití v tak sepjatých vztazích, jako jsme měli mezi sebou já, moje sestra, mu zpočátku dělaly trochu problémy.

Pak ale zjistil, že život v rozvětvené a především dobře fungující rodině mu přináší mnohé plus, stejně jako nám. Moje sestra se znovu vdala. Rovnováha byla obnovena. Jsme šťastné obě. A doufám, že to tak zůstane napořád.

Berenika, 35 let

Předchozí článek
Další článek
reklama
Související články
26.3.2024
Za svůj život si babička pořídila pouze dva psy. Z obou se ale vyklubaly naprosto výjimečné psí osobnosti, na které dodnes s láskou vzpomínám. Měla jsem tu čest je poznat a dodnes, když si na ty dva psy vzpomenu, zalesknou se mi v očích slzy. První byl Rick. Byl to obyčejný „voříšek“, jak se říká podvraťákům. Jako by se v něm ale nashromáždily ty nejúžasnější vlastnosti nejrůznějších ras. Co
25.3.2024
Žena musí bránit svoji rodinu za každou cenu. Objeví-li se sokyně, je třeba sebrat veškerou odvahu a bojovat jako statečná lvice. Jenom tak si své štěstí dokonale pojistíte. Byla jsem holka, jak se říká, od rány. S ničím jsem se nemazala, všechno řešila tady a teď a kolikrát i pořádně nahlas. Manžel Jindřich se naopak choval tišeji a decentněji. Občas mi ale ti plaší a noblesní lidé lezou na ne
25.3.2024
Když jsem jela domů večerním a zároveň posledním vlakem z návštěvy od tety, potkala mě láska a štěstí. Jela jsem z návštěvy od tety. Od ní jsem odcházela na poslední chvíli a jak jsem pospíchala, aby mi poslední spoj domů neujel, nastoupila jsem omylem do jiného vlaku. Změna nástupiště S tetičkou jsme se zapovídaly, a než jsem se nadála, byl čas jít na nádraží. Měla jsem koupenou zpáteční
24.3.2024
Moje šťastně vdaná kamarádka si usmyslela, že svede mého ženatého bratra. Vůbec se tím netajila a on posléze taky ne. Byl to nejapný vrtoch. Znali jsme se všichni už dlouho, a dokonce jsme byli společně na dovolené u rybníka Svět. Vůbec by mě nenapadlo, že po tolika letech může přeskočit mezi těmi dvěma nějaká jiskra. Bylo to vůbec možné? Nebo se prostě jen kamarádka nudila a zkoušela, co si mů
23.3.2024
Poté, co jsme si pořídili nové plovoucí podlahy a na ně položili nové kusové koberce, se začala řinout ze stropu voda. Sousedku to vůbec nezajímalo. Ono s ní bylo odjakživa špatné pořízení. Nad vším a všemi ohrnovala nos. A když u nás tekla ze stropu voda, bylo jí to jedno, třebaže byla celou dobu doma. Snad to udělala schválně. Ze závisti. Z pomsty, že máme něco, co ona ještě ne. A to měla vše
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
DŮM A ZAHRADA
epochanacestach.cz
DŮM A ZAHRADA
Výstava Dům a zahrada, která se koná od 18. do 21. dubna 2024 na Výstavišti Diamant Expo v Lounech představí více než 300 prodejců okrasných rostlin, bylinek, keřů, zeleniny, cibulovin, zahradního nářadí, zahradní techniky, zahradního nábytku, hnojiv, postřiků, potravin, přírodních léčiv, ale i stavebního materiálů, topných systémů, tepelných čerpadel, fotovoltaiky, koupacích sudů, bazénů, saun a
Plněná vejce
nejsemsama.cz
Plněná vejce
Základním a tradičním symbolem Velikonoc jsou vajíčka. Váš sváteční stůl ozdobí a výborně chutnají třeba vejce plněná. Potřebujete: ✿ 5 vajec ✿ 50 g lučiny ✿ 1 lžíci majonézy ✿ 1 lžíce plnotučné hořčice ✿ 1 lžičku citronové šťávy ✿ sůl, bílý pepř ✿ špetku mleté sladké papriky ✿ hrst zelené petrželky nebo jiných bylinek 1. Vejce uvařte natvrdo, zchlaďte je a oloupejte.
Láska na konci sluchátka
skutecnepribehy.cz
Láska na konci sluchátka
S novým chytrým telefonem jsem to vůbec neuměla. Dvakrát jsem vyťukala špatné číslo. Místo švadleny to zvedl nějaký muž… Před dvěma lety jsem dostala nový moderní mobil. Jako žena nepolíbená moderními technologiemi jsem z toho nebyla moc nadšená. Vůbec jsem s ním neuměla pracovat. Jednou jsem dokonce popletla při přepisování kontaktu dvě čísla. Právě to mi
Zničí lásku Žilkové a Holomáče kladný vztah k hazardu?
nasehvezdy.cz
Zničí lásku Žilkové a Holomáče kladný vztah k hazardu?
Zdá se, že herečka Veronika Žilková (62), kterou známe například ze seriálu Sedm schodů k moci, má zase hlavu plnou starostí. Když totiž sundala růžové brýle, začaly jí na partnerovi, rockerovi Jose
Prokletý les sebevrahů na Smolné: Straší v něm duše mrtvých nešťastníků?
enigmaplus.cz
Prokletý les sebevrahů na Smolné: Straší v něm duše mrtvých nešťastníků?
Přibližně 20 kilometrů východně od Olomouce stojí zdánlivě obyčejný kopec Smolná, nazývaný dříve též Smolno. Říká se, že tato část Oderských vrchů je prokletá. Může na tom být něco pravdy?  
Nechte se okouzlit krásou orchidejí
epochalnisvet.cz
Nechte se okouzlit krásou orchidejí
Mezi nejčastěji prodávané patří orchideje rodu Phalaenopsis, Oncidium a Dendrobium. Aby se jim opravdu dařilo, musíte jim věnovat tu správnou péči.   Nejdůležitější je světlo Orchidejím se nejlépe daří na parapetech oken obrácených na jih. Roztáhněte i záclony a závěsy, nepoužívejte žaluzie. Pokud i přesto začnou zasychat poupata a žloutnout listy, mají světla málo. Větrejte
Velikonoce ve Francii: Jehněčí Gigot d’agneau
tisicereceptu.cz
Velikonoce ve Francii: Jehněčí Gigot d’agneau
Jehněčí maso nechybí na velikonočním stole ani ve Francii. Nejčastěji jde o Gigot d‘agneau (čti žigo daňó), pečená jehněčí stehna plněná česnekem. Potřebujete 200 ml kuřecího nebo zeleninového v
Moderní rezidence u rovníku
rezidenceonline.cz
Moderní rezidence u rovníku
Rezidence vznikla v rovníkovém Ekvádoru. Betonová stavba rozvržená do tvaru písmene T působí přes svou masivní konstrukci příjemně svěžím, elegantním a odlehčeným dojmem. Tři podlaží, tři obytná kř
Ponorka Triton na palubě zážitkové discovery jachty Scenic Eclipse
iluxus.cz
Ponorka Triton na palubě zážitkové discovery jachty Scenic Eclipse
V srdci nekonečných oceánů, kde tajemství a divy čekají na své odhalení, přichází Scenic Eclipse s novinkou, která překreslí mapu luxusního průzkumu podmořského světa. Triton 660/9 AVA, nejnovější pří
Tragédie na South Forku: Smrtící kilometry ostnatého drátu
epochaplus.cz
Tragédie na South Forku: Smrtící kilometry ostnatého drátu
Skupina mužů s krumpáči a lopatami neúnavně uvolňuje zanesený odtok pensylvánské přehrady South Fork na řece Little Conemaugh. Intenzivní deště ani po několika dnech neustávají. Další početná skupinka se snaží upustit vodu z přeplněné hráze vykopáním dalšího odtoku. Dílo ale nedokončí.   „Nechte toho! Přehrada už nevydrží, musíme pryč!“ křičí jeden z pracantů. Je 31.
Napadli britskou flotilu žabí muži?
historyplus.cz
Napadli britskou flotilu žabí muži?
Řekli mu, že na jeho lodi dojde za půl hodiny k výbuchu. Podrobnosti však ze zadržených Italů nedostane. Kapitán britského bitevníku Valiant je na vážkách. Nakonec vydá rozkaz evakuovat alespoň spodní paluby…   Druhá světová válka ve Středomoří zuří naplno. Italové doposud schytali od Britů několik ponižujících porážek a touží po pomstě. Zaměří se na egyptskou
Klíšťata v městských parcích jsou infikovaná víc než ta v přírodě
21stoleti.cz
Klíšťata v městských parcích jsou infikovaná víc než ta v přírodě
V každém krajském městě sbírali vědci klíšťata v parcích a zjišťovali, nakolik jsou pro člověka nebezpečná. Nyní vyhodnotili výsledky za loňskou sezonu a vyplynulo z nich, že klíšťata v městských parc