Když jsem se rozvedla, byl to jeden z nejšťastnějších dní v mém životě. Konečně jsem se zbavila muže, tyrana, který mi dlouhá léta ztrpčoval život, a koupila si malý byteček, jenž jsem si zařídila přesně podle mých představ.
Vůbec netuším, jak jsem to se svým mužem mohla tak dlouho vydržet. Možná to bylo tím, že se na začátku našeho vztahu takto nechoval. Nebo jsem jeho chování přehlížela? Už ani sama nevím. Ano, opravdu jsem ho milovala. Jestli on mne, o tom nyní nejsem vůbec přesvědčená. I když mi to velmi často říkal. Jenomže jeho chování se stále zhoršovalo a ke konci už se vůbec neopanoval. Nadával mi za maličkosti, byl na mne sprostý a často jsem se bála, že mě v afektu, do kterého se dostal, uhodí. Nejdřív se jeho výstupy odehrávaly jednou za čas. Vždycky mě potom odprosil a vyznal mi lásku.
„Vždyť já tě přece tak miluji!“ říkal mi a svíral mě ve svém velkém náručí, až jsem nemohla dýchat. Přesně tak jsem se v našem vztahu cítila. Nemohla jsem v něm dýchat. Když jsem ho požádala, aby se odstěhoval, začal mi vyhrožovat. Nejdřív se soustředil se svými výhrůžkami na sebe.
„Jestli mě opustíš, něco si udělám!“ držel v ruce nůž a obracel ho proti sobě. Později změnil taktiku a nastavil ho proti mně. To už jsem se ho opravdu bála.
Prosila jsem ho, aby se odstěhoval, celé měsíce, ale neudělal to. Naopak mi začal dělat naschvály. Moc dobře věděl, jak nesnáším nepořádek, a proto ho začal kolem sebe nadmíru vytvářet. Náš byt vypadal za chvíli jako skladiště. Všude se válely jeho prázdné pet lahve, shromažďoval reklamní letáky, krabičky od všeho možného a jiné papíry, které dával do igelitových pytlíků, jež se válely po zemi. Když jsem mu je uklidila, abych mohla aspoň vyluxovat, protože jsem byla silně alergická na prach, nadával mi, že sahám na jeho věci. Taky jsem nesměla nic vyhodit. Bál se, abych spolu s odpadky nevyhodila něco pro něj životně důležitého. Kontroloval každý pytel a ptal se mě na každou drobnost, od čeho to je, ke jsem to vzala a proč to vyhazuji.
„Ty se nikdy nenaučíš žehlit mi košile!“ nadával mi, když jsem nevyžehlila límeček podle jeho představ.
„Fuj, to se nedá žrát!“ plival kolem sebe jídlo, které jsem uvařila. Přitom mi nedal peníze ani na nákup.
„Nebudu tě přece živit!“ říkal. A když jsem mu neuvařila, byl oheň na střeše.
„Chceš, abych chcípnul hlady?!“ řval na mě. „To bys chtěla mít děti? Ani bys jim nedala nažrat! Jak bys je taky chtěla vychovávat v tomhle bordelu?!“ nebral si servítky. Děti jsme spolu neměly a to bylo také jediné štěstí. Dokáži si živě představit, jak by mě skrze ně citově vydíral. Takhle svou zlobu a nenávist směřoval jen proti mně.
„Máš povislý zadek, krávo tlustá!“ lichotil mi po svém. „Co ta prsa? Prázdné pytlíky! Pěkně jsi zestárla!“ říkal a já jen mlčela. Nemělo cenu se s ním pouštět do sporu. Akorát bych vše jenom zhoršovala.
Nakonec jsem se ho zbavila tak, že jsem si našla nový malý byt a jednoho dne, když byl v práci, se do něj odstěhovala, aniž bych mu cokoli řekla.
„Kam jsi zmizela?!“ volal mi večer, když se vrátil do našeho prázdného bytu.
„Do toho ti vůbec nic není!“ vmetla jsem mu a srdce se mi chvělo strachem, že nějakým způsobem zjistí, kde jsem a přijde mi ublížit.
„Koukej se vrátit a to okamžitě!“ řval na mě do telefonu. Tenkrát jsem mu poprvé položila telefon. Ale až poté, co jsem mu oznámila, že jsem požádala o rozvod.
Dlouho jsem ve svém novém bytě nic nezařizovala. Bála jsem se totiž, že mě můj stále ještě manžel vystopuje a já se budu muset zase stěhovat jinam. Se dvěma kufry s oblečením to šlo snáz než s novým nábytkem. Dokonce jsem začala chodit k psycholožce. V noci jsem se totiž budila strachy, že stojí u mé postele a chce mi něco udělat. Nebylo to k vydržení a já za těch několik měsíců, než nás rozvedli, zestárla aspoň o pět let. Nehledě na to, kolik jsem zhubla.
Když nastal den prvního soudního stání, klepala jsem se strachy. Už jsem ho v životě nechtěla vidět. Bála jsem se, že se na mě vrhne a ubije mě k smrti. Musel být plný vzteku, že jsem od něj takhle utekla. Ale vzala jsem si přece jen svoje věci, všechno ostatní, co jsem spolu s ním nakoupila, jsem mu nechala. Vlastně jsem to nakoupila já, protože on do vybavení domácnosti nikdy nechtěl investovat. Šetřil si peníze sám pro sebe, aby jimi mohl financovat své koníčky a drahé auto. Byla jsem rozhodnutá, že pokud podepíše rozvodové papíry, nebudu si na nic dělat nárok. Svoboda pro mne znamenala víc než starý nábytek či elektrospotřebiče. Nejvíc pro mne znamenal klid, a toho jsem mohla dojít jen tehdy, pokud on zmizí z mého života.
Sešli jsme se na chodbě soudní síně. Měla jsem s sebou advokátku, která byla ještě drobnější než já, takže by mi rozhodně nepomohla, kdyby mě napadl. Viděla jsem ho už z dálky, jak stojí u okna s nějakou mladou blondýnou. Nejdřív jsem si myslela, že je to také jeho právní zástupkyně, ale když ji přede mnou objal a políbil, pochopila jsem, že je to jen další chudinka, kterou se mu podařilo ulovit možná na své nové auto. Nejraději bych si ji vzala stranou a řekla jí, ať uteče dřív, než se k ní můj stále ještě manžel začne chovat stejně jako ke mně, ale když jsem viděla, jak si mě prohlíží, od svého záměru jsem upustila. Dívala se na mě opovržlivým pohledem hezky z vrchu a dávala mi výrazem ve tváři najevo své pohrdání. Asi jí o mně musel navykládat strašné věci. Proto jsem se na ni jen mile usmála. Tu zkušenost musela udělat sama. Vůbec jsem jí to ale nepřála. Ovšem kdo ví, třeba se do ní můj muž zamiloval natolik, že by si k ní nikdy nedovolil to, co ke mně. Jenomže on miloval jen sám sebe. To byl jeho největší problém. Můj už ne.
V jednací síni mě můj muž označil za psychopatku.
„Vůbec doma neuklízela!“ obvinil mě. „Kdybyste viděla, paní soudkyně, ten bordel, ve kterém jsem musel žít!“
„Proč jste ho tedy neuklidil sám?!“ divila se soudkyně, která nás rozváděla, čímž mu vzala do jisté míry vítr z plachet.
„To je přece ženská práce!“ ohradil se.
„A co je podle vás mužská práce?!“ ptala se ho.
„Třeba šroubování poliček!“ ironicky se pousmál.
„Mohu se vás tedy zeptat, kolik poliček jste za dobu, co jste spolu se svou manželkou žili, přišrouboval?!“ namítla soudkyně a všichni přítomní se začali smát. Rozvedli nás téměř okamžitě. Také proto, že nová přítelkyně mého dnes již bývalého muže byla v jiném stavu.
„Chudinko, nevíš, co tě s ním čeká!“ chtělo se mi ji politovat, ale udělala jsem to jen v duchu. Byla jsem tak šťastná, že jsem volná a mé štěstí ještě umocnily poslední exmanželova slova:
„Už tě nechci nikdy v životě vidět, bábo!“ syknul na mě, když jsme vycházeli ze soudní síně.
„Já tebe také ne,“ vydechla jsem a odešla vstříc svému novému životu.
Konečně jsem byla volná! Když jsem přišla do svého nového bytu, mého malého království. křičela jsem a plakala radostí. Spadl mi tak velký kámen ze srdce, že kdyby byl skutečný, jistě by se propadl z druhého patra, kde jsem bydlela, až do přízemí. Začala jsem zařizovat. Chodila jsem po obchodech s nábytkem, kupovala květiny, prohlížela katalogy, šila záclony, polštářky a závěsy. Všechno jsem chtěla mít barevné, neboť můj exmanžel měl rád jen tmavé barvy. Náš byt vypadal jako šedočerná kobka, ve které jsem byla doslova pohřbená. Černá kuchyně, hnědá sedačka, šedé metalové zdi a jak jinak než tmavý nábytek. Můj nový byt hýřil barvami, až oči přecházely. A ještě něco jsem si pořídila, abych v něm nebyla sama. Malého mourovatého kocourka, kterému jsem dala jméno Mikeš. Byl tak přítulný. Neustále za mnou chodil, lehal si mi do klína a já hladila jeho jemnou srst, která jemně jiskřila statickou elektřinou. Předl a moje duše jásala, že mám konečně klid a božího tvorečka, který mě má rád. Aspoň on.
Když jsem jednou přišla domů, Mikeš mi skočil do náruče hned v předsíni.
„Copak se ti stalo?!“ divila jsem se, když mi zatnul mokré drápky přímo do ruky. Kdyby mohl mluvit, jistě by mi vše řekl. Takhle jsem to spatřila až na vlastní oči sama.
„Pro boha!“ vykřikla jsem, když jsem vstoupila do svého krásně zařízeného pokoje, kde ovšem všechno plavalo ve vodě. Koberce, nábytek, křesla.
„Copak těm katastrofám nebude nikdy konec?!“
Z obrovské mokré skvrny na stropě stále ještě kapala voda. Na nic jsem nečekala a utíkala do horního patra, abych zazvonila na souseda bydlícího nade mnou a zeptala se, co se stalo.
Otevřel mi s hadrem v ruce ve tváři celý rudý.
„Omluvám se, moc se vám omlouvám!“ říkal ještě dřív, než jsem se ho na něco stačila zeptat. „Prasklo mi topení a takhle to dopadlo,“ pozval mě dál a já viděla, že voda v jeho bytě způsobila stejný masakr jako v tom mém.
„Jsem pojištěný, všechnu škodu vám uhradím třeba i ze svého, slibuji!“ vytíral vodu tím hadříkem, což se ovšem k rozsahu katastrofy zdálo velmi groteskní.
„Už jsem volal pojišťováky. Připlavou, pardon, přijedou prý do hodiny!“ koktal ze sebe můj soused a já se rozesmála. Řehotala jsem se na celé kolo a nemohla jsem přestat. Chvíli se na mě díval a pak se začal smát taky.
„Nebojte, to zvládneme! Vlastně se nic hrozného nestalo!“ ujišťovala jsem ho. Nakonec co byla taková malá potopa oproti rokům tyranie mého exmanžela, které jsem s ním prožila?! Nic.
Se sousedem, Mirkem, jsme si pomohli navzájem. Poznala jsem v něm velmi hodného muže, který mi hodně pomáhá. Zatím zůstávám ve svém bytě, i když mi dávno nabídl, jestli nechci žít s ním. Nejdřív se ale musím vyléčit ze svého bývalého vztahu. Nevím, jak dlouho mi to bude trvat, ale snad v sobě jednou zlomím strach, který se usídlil v mé duši z každodenní tyranie, jíž se na mě dopouštěl můj bývalý manžel. Doufám, že jednou najdu klid. A doufám, že ho najde i můj ex. Když je takový, musí ve svém nitru prožívat opravdové peklo, které bych nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli.
Iveta, 36 let
