Po smrti manžela jsem se bála, že to nezvládnu. Přátelé mi dodávali odvahu, že to dám. Bohužel se mi to nepodařilo.
Sedím na hrobě a pláču. Mluvím s Mirkem a omlouvám se mu, že se mi nepodařilo udržet si náš domov. Tak lehce jsem o něj přišla. Nebyl tu, aby mi poradil, není tu, aby mě objal. On byl praktický a vždy si věděl rady. Já jsem bez něj jako tělo bez duše, mé srdce bije jen napůl…
Bylo to krásné království jen nás dvou
Ještě před rokem jsem měla svůj domov. Krásný byt, který jsme si koupili a zařídili s manželem. Byl v něm zkrátka celý náš život. Vzpomínky. Jen ty krásné, protože jsme se snad nikdy vážně nepohádali.
Měli jsme výměny názorů, samozřejmě, ale to bylo spíš jen takové špičkování. Měli jsme spolu nádherný život. I když byl bez dětí. Měla jsem jen jeho. A když Mirek zemřel, zůstal mi vlastně jen ten byt.
Zase jsem začínala žít
Na jednu stranu jsem po odchodu Mirka měla pocit, že v tom bytečku na mě vše padá. Že ho všude vidím, a jak jsem byla sama, nebylo lehké se rozptýlit. Mám sice přátele, ale ty nechcete obtěžovat příliš, když víte, jaké mají starosti.
Přesto mě kamarádka vytáhla na prodloužený víkend do lázní. A to mi dodalo odvahu chodit mezi lidi. Možná bohužel.
Byla jsem důvěřivá, o to víc jsem naletěla
Jak jsem na vše byla sama, měla jsem možná menší výdaje, ale když nechcete ztratit kontakt s lidmi, chodíte ven, na různé kurzy a to něco stojí. Nestála jsem ani tak o to naučit se vazbu květin, paličkování apod., ale bavilo mě bavit se s ostatními.
Z důchodu ale tyhle radosti sotva pokryjete. A tak jsem si začala půjčovat peníze. Víc a víc. Až jsem nemohla splácet dluhy. Až mi pomohla kamarádka. Její syn vydělával velké peníze a můj byt mohl koupit s tím, že tam dožiji.
Stejně by byt nikdo nezdědil, tak jsem si řekla, že jej dostane alespoň někdo mi blízký.
Už nepotřeboval svoji mámu ani mě
Doba plynula a kamarádka se rozkmotřila se synem. Řešily jsme to jednou u kafe. Tvrdila o něm, že mu úspěch stoupl do hlavy a že je to grázl. Asi jí nedošlo, že on mě může mít v šachu kvůli ní.
Přesně od doby, kdy se rozhádali, se synek začal chovat divně i ke mně. Měli jsme nějakou dohodu o věcném břemenu, takže jsem myslela, že dožití v bytě mám jisté. Syn kamarádky byl vždy slušný, usmíval se.
Ale pak prohodil, jestli to zvládám, jestli bych nechtěla do pečovateláku, že má kontakty. Nic mi okatě nenutil, přesto jsem ten tlak cítila. Takové to podprahové nucení, kdy vám druhý říká, že už nejste potřeba, nezáleží na vás a máte zmizet.
Vyhodil mne z domova ze dne na den
Opět jsem se dostávala do finanční tísně, takže jsem neplatila včas různé zálohy. A povedený synek kamarádky se to jako majitel bytu dozvěděl. Nakonec to uhrál na to, že nejsem soběstačná.
Naše dohoda o věcném břemenu byla neplatná, protože neměla potřebná razítka. Uměl se v tom pohybovat, měl dobré právníky. Ty ale ani nemusel použít. Já byla zlomená a bála jsem se, že mi bude dělat problémy, když bydlím v jeho bytě, od kterého měl i klíče.
A tak mne vystěhoval. Měl to snadné, nekladla jsem odpor. Sice našel pečovatelák, ale není to domov. Už zase pláču. Jak jsem ho mohla tak snadno ztratit?
Jarka L. (72), Kolín