Kdysi jsem měla úplně obyčejný život, na který dnes vzpomínám jako na něco, co patřilo někomu jinému. Srazilo mě auto a já přišla o vše.
Pracovala jsem jako květinářka a každý den jsem vázala květiny. Byla to práce, kterou jsem milovala. Každá kytice měla svůj příběh, každá kombinace barev mi dávala smysl. Lidé si ode mě odnášeli radost a já měla pocit, že dělám něco krásného a užitečného.
Vedle toho jsem měla i jeho. Karla, se kterým jsem plánovala budoucnost. Nebylo to nic přehnaného, jen obyčejné sny o společném bydlení, možná jednou rodině. Stačilo mi, že jsme byli spolu a že jsme si rozuměli.
Ten den se to stalo
Byl to naprosto běžný den. Šla jsem z práce, v hlavě jsem měla seznam květin, které musím druhý den objednat. Pamatuji si, že jsem spěchala, protože jsme se měli sejít. Už jsem ho skoro viděla na druhé straně ulice. Pak už si pamatuji jen útržky.
Zvuk, prudký náraz a pocit, že jsem najednou mimo všechno. Probrala jsem se až v nemocnici. Nejdřív jsem nechápala, co se stalo. Pak mi to začalo docházet. Auto mě srazilo přímo na přechodu. Dlouho mi nikdo neřekl všechno najednou.
Informace přicházely postupně. Moje zranění byla vážná. Bolest v zádech, pochroumané ruce. Jemná práce už nepřipadala v úvahu. Když mi lékař vysvětloval, že už nikdy nebudu schopná vázat květiny, měla jsem pocit, že se mi rozpadá kus identity.
Nejhorší zpráva ale teprve přišla. Můj Karel se mi začal vzdalovat. A já pochopila proč. Našel si někoho jiného. Prostě to se mnou nezvládal. Ona byla zdravá. Najednou jsem zůstala sama. Bez práce, kterou jsem milovala, bez člověka, se kterým jsem chtěla žít.
Už jsem neměla sílu
Lidé mi říkali, že čas pomůže. Že si zvyknu, najdu něco nového a někoho nového. Snažila jsem se tomu věřit, ale nikdy to nepřišlo. Naučila jsem se fungovat, ale ne žít. Každý den byl jen pokračováním toho předchozího.
Květiny jsem už nikdy nevázala, občas jsem šla kolem výlohy květinářství a dívala se na ruce jiných žen, jak dělají něco, co pro mě bylo kdysi samozřejmé. V těch chvílích jsem cítila prázdno, které nešlo zaplnit.
Nový vztah už nepřišel. Ne proto, že by nebyla možnost, ale protože jsem už nedokázala někoho pustit k sobě tak blízko. Někdy se život rozdělí na dvě části. Před a po.
Tak rozdílné ty momenty mohou být, což si neuvědomíte, pokud to nezažijete. Nezůstaly mi ani ty malé sny, které jsem tehdy měla. Jen vzpomínky, které bolí.
Pořád dokola se vracím do doby, kdy jsem ještě měla všechno. I dnes, ve svém věku. Tak krásné to bylo. I tolik let může trvat bolest, kterou si nezpůsobíte, ale osud se k vám zachoval krutě.
Helena D. (68), Vysoké Mýto
