Netoužila jsem po muži, ovšem kamarád mi nevadil. Dnes se bojím věřit komukoli.

Zbyněk byl muž, který se do naší čtvrti přistěhoval. Byli jsme tam starousedlíci, znali jsme se, takže jsme mezi sebe jen tak někoho nepustili. Ale Zbyněk byl šarmantní vdovec, všechny si nás získal.

Bavil všechny, byl pozorný, ovšem vycítil, že všichni mají své blízké, rodiny. Až na jednu osobu. Na mě. Takže se na mě tzv. pověsil.

Bylo to hezké

Zbyněk nebyl ale vtíravý. Uměl to. Vždy se zeptal, ale vzápětí se omlouval, že obtěžuje, což ve mně vyvolalo soucit. Ujišťovala jsem jej, že rozhodně neobtěžuje, naopak jsem ho vyzvala, aby se ptal dál. Takže jsme byli více a více v kontaktu.

On mne na oplátku zval na kávu, naše schůzky se staly pravidelné. Z běžné společenské konverzace jsme přešli na důvěrnější tón, bylo mi s ním dobře, ovšem nikdy mezi námi nebyl intimnější kontakt.

Jen mi s ním bylo dobře, tak jsem se mu svěřovala víc, než jsem měla. Přestala jsem se cítit tak osaměle a na naše setkání jsem se těšila víc a víc. Hýčkala jsem ho dobrotami, on mne výlety.

Nevšimla jsem si, že ty procházky ho ale nic nestojí, zatímco mne to pohoštění ano. Když mi dcera říkala, ať si na něj dám raději pozor, nevnímala jsem. Co ona věděla? A měla svůj život. Měla jsem zůstat sama? To určitě!

Bláhově jsem si myslela, že jsem ve vztahu, ale tak tomu nikdy nebylo. Zbyněk uměl nějaké city ke mně jen dokonale zahrát.

Byli jsme jako pár

Stále jsme byli vlastně kamarádi, nežili jsme intimně, došlo maximálně na polibek na tvář. Jenže okolí nás bralo jako pár a já se na tom obláčku nechala unášet. Náš vztah plynul tak nějak přirozeně a samozřejmě. Dnes už vím, že to nebyla láska, ale jen touha po někom blízkém.

Stáhl mne do potíží

Zbyněk se najednou změnil. Chodil celý podmračený a vyhýbal se mi. Chtěla jsem vědět, co se děje, Chvíli dělal drahoty, pak se svěřil, že ho dohnal nějaký dluh z dřívější doby. Zahrál to na mě dokonale. Půjčila jsem mu prakticky všechny své životní úspory.

Jen tak, bez potvrzení, bez jakéhokoli důkazu. Z lásky. Zbyněk jednoho dne zmizel. Odstěhoval se. Nic neřekl. I když jsme ho vypátrali, tvrdil, že si ode mne nic nepůjčil.

Olga V. (70), Zlín