Můj rodný dům mi přirostl k srdci. Tak moc jsem na něm lpěla, až mám pocit, jestli jsem tím nepřivolala ty šílené tragédie v mém životě.

Dívám se na to místo. Tam, kde jsem měla kotvu. Nedobytné zázemí. Najednou tu není. Jako by všechno sfoukl vítr spolu s prachem sutin domu, který jsem začala nenávidět.

Šlo o útulný domeček. Prvorepubliková stavba, která patřila prarodičům, vešli jsme se tam i já, brácha a rodiče. Když mi bylo 13 let, zemřel děda, po pár letech babička.

Prokletý dům?

Zůstali jsme tam bydlet a já neměla pocit, že by v tom domě bylo něco špatně. Jenže maminka měla jiný názor. Děda odešel tragicky. Jako bývalý dřevorubec pomáhal v lese a jednou ho zabil strom. Babička onemocněla rakovinou, její průběh byl velmi agresivní.

Přitom nikdo z rodiny touto nemocí netrpěl. Mamince jedna kamarádka řekla, že dům je v nějaké patogenní zóně, kdy nosí smůlu. Otec něco takového nechtěl ani slyšet, já si to ale pamatuji.

Vešla se i má rodina

Bratr odešel za láskou do jiného města, já spolu s manželem Zdeňkem zůstala. Generace v domě se prostřídaly. Narodily se nám dvě děti, Honzík a Eliška. Bohužel můj muž začal pít, jeho alkoholové eskapády se stupňovaly, a to ničilo mě i děti. Rozvedli jsme se.

Nepřemýšlela jsem, že by za něco mohl ten dům. Dnes si ale říkám, že možná… Nebylo mi ještě ani padesát, když maminka náhle zemřela na srdeční zástavu. Najednou tatínek začal chřadnout a odešel rok a půl po mamince. Bylo to rychlé, ale snad lepší, než aby se rodiče dožili toho, co se stalo dál.

Vymodlený vnouček

Babičkou jsem se stala před padesátkou. Elišce se narodil Honzíček. Po strýčkovi. Ten se stal skvělým strejdou a zastal mužskou roli v naší rodině, protože Elišku opustil partner záhy po porodu.

Honza měl i skvělou přítelkyni Lenku, která měla malého Jendu také ráda. Vždy oba říkali, že Jedna je příprava na jejich vlastní dítě. Bohužel se ho nedočkali. Honza s Lenkou měli autonehodu. Ona byla na místě mrtvá, Honza v nemocnici pár minut ještě žil. Nestihli jsme ani jeho.

Všichni odešli

Měsíc po pohřbu mi přišlo parte. Bývalý manžel neunesl ztrátu syna a spáchal sebevraždu. Zvláštní, tehdy jsem měla pocit, že mi zmizel další člověk. Jako bych si počítala ty ztráty. Zbývala bohužel ještě jedna. Eliška zemřela před 10 lety. Také rakovina.

Tehdy jsem si řekla, že ten dům nosí smůlu. Prodala jsem jej jedné společnosti, která chtěla na místě stavět bytový dům. Náš původní zbourala, majitel firmy však zemřel při autonehodě. Už dost, že? Dnes je na místě jen prázdné místo a snad bude lepší, když to tak zůstane.

Silvie M. (60), Náchod