Moje snacha je na první pohled ztělesněná křehkost. S těmi plavými vlasy a útlou postavou vypadá jako anděl. Ale zdání klame!
Můj syn Šimon býval veselý kluk. Smál se tak nahlas, že se otřásaly tabulky v oknech. Dnes sedí u večeře, hledí do talíře a čeká na svolení, aby mohl promluvit. Změnila ho jeho žena Edita. S ní a Šimonem bydlím v jednom domě a Editě se to zjevně nelíbí.
A ani mně ne. „Šimone, tohle si opravdu myslíš ty? Nebo jen opakuješ, co ti celý život říkala maminka?“ pronese sladce Edita uprostřed jídla, když si dovolí Šimon něco říct. Jindy zase dodá: „A ten tvůj projekt v práci… není to na tebe moc? Neměl by to raději převzít někdo schopnější?“
Nemá zábrany
Dívám se, jak z mého syna mizí radost i sebevědomí. A nejhorší je, že on sám to nevidí. Když Šimon odjel na služební cestu, zůstaly jsme se snachou doma samy. Večer přišla do mého pokoje bez zaklepání.
Stála ve dveřích, usmívala se tím svým zvláštním úsměvem.„Víte, maminko,“ začala mile, až mi z toho běhal mráz po zádech, „já jsem přemýšlela, co by pro vás bylo nejlepší. Tenhle pokoj je malý a ty schody vám dávají zabrat, i když to nechcete přiznat.
Našla jsem krásné místo, kde se o vás postarají. Mají tam zahradu, lavičky a lidi, kteří se vám budou věnovat.“ Pak se odmlčela a dodala: „Šimon s tím souhlasí. Jen vám to neuměl říct, tak jsem to vzala na sebe.“
Lhala. Poznala jsem to hned. Šimon by mě nikdy jen tak neodložil. Jenže ona to uměla podat tak přesvědčivě, že člověk na chvíli zapochyboval i sám o sobě.
Chce se mě zbavit
„Šimon o ničem neví, Edito,“ řekla jsem co nejklidněji, i když se mi sevřelo hrdlo. Pomalu ke mně přišla a položila mi ruku na rameno. Její prsty byly studené jako led. „Šimon ví to, co mu řeknu,“ odpověděla tiše.
„Udělá, co chci. Vy jste pro něj minulost, která se do jeho nového života nehodí.“ Pak si mě přeměřila pohledem.
„Podívejte se na sebe. Pletete si jména, zapomínáte klíče… Kdo vám uvěří, že jste tady spokojená? Když mu řeknu, že jste v noci bloudila po domě a nevěděla, kde jste, podepíše všechno, co mu dám.“ Podívala jsem se jí do očí. Nebylo v nich nic než chlad.
Přiznala barvu
V tu chvíli mi všechno došlo. Chtěla dům. Chtěla Šimona jen pro sebe. Chtěla mě odstranit ze života, jako bych nikdy neexistovala. „Proč to děláš?“ zeptala jsem se potichu. Edita se zasmála.
„Protože můžu. Kdo je slabý, ten překáží. A vy překážíte.“ Ve dveřích se ještě otočila. „Mimochodem, trochu jsem vám srovnala léky. Ať se vám lépe spí. Zítra přijede člověk z toho domova. Buďte hodná.
Nechceme přece, aby si Šimon myslel, že jste nebezpečná sama sobě.“ Pak odešla a v pokoji zůstalo ticho. Jen mně bušilo srdce. Myslela si, že mě zlomila. Že stará učitelka češtiny v důchodu už nemá sílu bojovat. Jenže zapomněla na jednu drobnost. Kdo celý život učil děti přemýšlet, ten se nevzdá jen tak.
Já se nedám
Byla si tak jistá sama sebou, že si nevšimla telefonu na nočním stolku. A nevšimla si ani toho, že celou dobu nahrává. Šimon se vrátí už dnes večer.
A místo její verze si poslechne, jak jeho dokonalá žena mluví o tom, že překážím a že slabé je potřeba odstranit. Možná jsem stará a bolí mě kolena. Ale odepsaná rozhodně nejsem.
Marie T. (82), Zlín
