To podivné koťátko jsem našla nedaleko vyhlídky. I veterinář byl překvapený, v životě prý takovou kočku neviděl. Ujala jsem se jí a dala jí domov. Jednoho dne ale zmizela. Patřili jsme tehdy mezi první obyvatele nového sídliště v Ústí nad Labem, které stojí pod Erbenovou vyhlídkou. Bylo to tehdy nejvýše situované místo města, nad námi se nacházela pouze vesnice Kočkov, známá svou meteorologicko

Nikdy bych nevěřila, že člověk může být tak strašně rád za obyčejné zazvonění u dveří. Jenže mě dostalo do pasti. Stále přemýšlím, proč se to mělo stát. Jednoho dne u mě zazvonila nová sousedka. Přistěhovala se do bytu o patro níž a přišla se představit. Byla milá, usměvavá a hned si všimla, že se při chůzi opírám o hůl. Zeptala se, jestli nepotřebuji s něčím pomoct. Uvítala jsem to. Žiju sa

Je mi dvaašedesát a poslední měsíce se mé zdraví zhoršuje. Nebudu moct chodit. Proto jsem vyjela na místo, kde jsem chtěla naposledy vzpomínat. Nejdříve jsem přestala chodit na delší procházky, potom jsem nezvládala dobře schody. Lékaři mi opatrně sdělují, že pravděpodobně skončím na vozíku. Najednou jsem si uvědomila, že plány, které jsem odkládala, se musí rychle naplnit. Vím, co znamená věta

Prožili jsme spolu celý život, vadilo mi na něm všechno. Teď jsem pět let sama, a můj Standa mi najednou chybí. Na hřbitov chodím denně. Hlavu jsem měla plnou snů a plánů, co všechno v životě musím dokázat. Na rozdíl od jiných žen jsem netoužila příliš po rodině a dětech. Standu jsem vlastně nikdy nemilovala. Byl to skvělý kamarád – a tak trochu můj sluha, který dělal, co mi na očích viděl. A j

Matka pro své dítě udělá mnoho. Svého syna jsem stále omlouvala, i když mi třeba bral peníze. Nakonec mě ale začal i bít. Naštěstí zasáhl soused. Už na základní škole začaly s Honzou potíže. Pral se, často ubližoval hlavně mladším a slabším dětem. Doufala jsem, že se to časem změní. Snila jsem o tom, jaký to bude jednou sportovec, inženýr nebo umělec. Trpělivě jsem ho hlásila do různých kroužků

Měla neuctivou přezdívku, sama si ji vykoledovala, chovala se nepřátelsky. Ve skutečnosti však nebyla zlá, jen osamělá a nešťastná. Celá vesnice jí přezdívala Štěkna. Bydlela úplně na konci vsi, vlastně vedle nás, jen s malým odstupem. Všichni se jí báli jako moru, byla věčně zamračená, pro ostré slovo nešla daleko, nasupená, jedovatá. Máma říkala, že je to prostě nešťastná ženská, které se nes

Maminčino telefonní číslo jsem měla v mobilu šest let po její smrti. Věděla jsem, že už nikdy nezazvoní. Přesto jsem ho nedokázala vymazat. Kdykoli jsem procházela kontakty a narazila na její jméno, na chvíli jsem se zastavila. Bylo to hloupé, možná trochu dětinské, ale připadalo mi, že kdybych číslo smazala, udělala bych její odchod skutečnější. Maminka mi volávala skoro každý den. Někdy je

Dlouho jsem si myslela, že člověk pozná, kdy je třeba pozdě něco změnit. Dnes vím, že to není pravda. Já to nestihla a přišla jsem o nohu. Seděla jsem na kraji postele a dívala se na prázdné místo pod kolenem. Ještě před několika týdny jsem měla obě nohy. Teď jsem se musela učit úplně obyčejné věci znovu. Jak se postavit, jak se přesunout na vozík nebo jak se osprchovat. A jak si připravit jídl

Byla jsem přesvědčená, že je stále čas. Na návštěvu, telefonát, na obyčejné „mám tě ráda“. Není to tak. Když mi bylo třicet, připadalo mi, že mám před sebou celý život. Ve čtyřiceti jsem si říkala, že až se trochu uklidní práce, začnu víc myslet na rodinu. V padesáti jsem plánovala, že konečně zpomalím. Dnes je mi 68 let a v zásuvce schovávám malý notýsek, který patřil mojí mamince. Na jeho pos

Autonehoda upoutala mého muže na delší dobu na lůžko. Docházely peníze, dům chátral. Netušila jsem, co si s tím vším počnu. David byl vymodlené dítě. Toužila jsem po velké a šťastné rodině, ale delší dobu to vypadalo, že mi zůstane jen prázdná náruč. Naštěstí se mi vydařilo manželství, můj muž byl téměř anděl, s jeho podporou jsem přestála roky marného čekání na miminko. Vypadalo to beznadějně,