Prožili jsme spolu celý život, vadilo mi na něm všechno. Teď jsem pět let sama, a můj Standa mi najednou chybí. Na hřbitov chodím denně. Hlavu jsem měla plnou snů a plánů, co všechno v životě musím dokázat. Na rozdíl od jiných žen jsem netoužila příliš po rodině a dětech. Standu jsem vlastně nikdy nemilovala. Byl to skvělý kamarád – a tak trochu můj sluha, který dělal, co mi na očích viděl. A j

Matka pro své dítě udělá mnoho. Svého syna jsem stále omlouvala, i když mi třeba bral peníze. Nakonec mě ale začal i bít. Naštěstí zasáhl soused. Už na základní škole začaly s Honzou potíže. Pral se, často ubližoval hlavně mladším a slabším dětem. Doufala jsem, že se to časem změní. Snila jsem o tom, jaký to bude jednou sportovec, inženýr nebo umělec. Trpělivě jsem ho hlásila do různých kroužků

Měla neuctivou přezdívku, sama si ji vykoledovala, chovala se nepřátelsky. Ve skutečnosti však nebyla zlá, jen osamělá a nešťastná. Celá vesnice jí přezdívala Štěkna. Bydlela úplně na konci vsi, vlastně vedle nás, jen s malým odstupem. Všichni se jí báli jako moru, byla věčně zamračená, pro ostré slovo nešla daleko, nasupená, jedovatá. Máma říkala, že je to prostě nešťastná ženská, které se nes

Maminčino telefonní číslo jsem měla v mobilu šest let po její smrti. Věděla jsem, že už nikdy nezazvoní. Přesto jsem ho nedokázala vymazat. Kdykoli jsem procházela kontakty a narazila na její jméno, na chvíli jsem se zastavila. Bylo to hloupé, možná trochu dětinské, ale připadalo mi, že kdybych číslo smazala, udělala bych její odchod skutečnější. Maminka mi volávala skoro každý den. Někdy je

Dlouho jsem si myslela, že člověk pozná, kdy je třeba pozdě něco změnit. Dnes vím, že to není pravda. Já to nestihla a přišla jsem o nohu. Seděla jsem na kraji postele a dívala se na prázdné místo pod kolenem. Ještě před několika týdny jsem měla obě nohy. Teď jsem se musela učit úplně obyčejné věci znovu. Jak se postavit, jak se přesunout na vozík nebo jak se osprchovat. A jak si připravit jídl

Byla jsem přesvědčená, že je stále čas. Na návštěvu, telefonát, na obyčejné „mám tě ráda“. Není to tak. Když mi bylo třicet, připadalo mi, že mám před sebou celý život. Ve čtyřiceti jsem si říkala, že až se trochu uklidní práce, začnu víc myslet na rodinu. V padesáti jsem plánovala, že konečně zpomalím. Dnes je mi 68 let a v zásuvce schovávám malý notýsek, který patřil mojí mamince. Na jeho pos

Autonehoda upoutala mého muže na delší dobu na lůžko. Docházely peníze, dům chátral. Netušila jsem, co si s tím vším počnu. David byl vymodlené dítě. Toužila jsem po velké a šťastné rodině, ale delší dobu to vypadalo, že mi zůstane jen prázdná náruč. Naštěstí se mi vydařilo manželství, můj muž byl téměř anděl, s jeho podporou jsem přestála roky marného čekání na miminko. Vypadalo to beznadějně,

Staří si stěžují na mladé, co svět světem stojí. Sama však takový škarohlíd nejsem, dobře vím, že mnozí mladí lidé jsou báječní. Mnozí lidé tvrdí, že je dnešní mládež bezohledná, zahleděná jen do sebe a do svých mobilních telefonů, že jim jde jen o peníze a výhody. Mám jinou zkušenost a ráda bych se mladých lidí zastala. Mám báječnou vnučku, napřesrok bude maturovat. Rozhodně není taková, že

Našla jsem ho úplnou náhodou. Starý zápisník s mými sny. A zabolelo mě, jak jsem je nenaplnila. Dnes bych to udělala jinak. Ale je pozdě. Držela jsem ho v rukou a najednou jsem měla pocit, že nedržím obyčejný notes, ale kousek sebe. Blok, který jsem před lety někam odložila a už se k němu nikdy nevrátila. Na první stránce bylo moje písmo ještě zamlada. Kulaté, trochu dětské, plné naděje. Musela

Na Petra nikdy nezapomenu, byl to úžasný kluk, plánovali jsme svatbu a společný život. Seznámili jsme se, když nám bylo šestnáct. Dodnes, když si na něj vzpomenu, píchne mě u srdce. To byla láska! Taková snad není ani v románech. Přísahal, že jsem a navždy budu největší láska jeho života. Tak hezky se to poslouchalo. Byli jsme však příliš mladí, bylo nám šestnáct. Petr se učil zedníkem, zatí