Když jsem poprvé vešla do pokoje číslo 114, chtělo se mi brečet. Ani ne z toho, že bych byla sentimentální, spíš mi došlo, že tohle je konečná. Uvědomila jsem si, že už jsem „klientka“, jak tu říkají důchodcům, a že moje postel má svoje číslo a na nočním stolku bude jen kelímek na zubní protézu a stoh kapesníků. A že odtud živá nevyváznu. Doma jsem škaredě upadla a lékař mě po rehabilitaci rovn

Když se s někým kamarádíte tolik let, máte pocit, že už ho znáte a berete ho jako rodinu. Připustit si, že by vám někdo takový chtěl ublížit, je těžké. Můj život byl jako dobře udržovaná zahrada, vše mělo své místo, své hranice a svůj řád. Jenže jsem si do té zahrady dobrovolně nasadila jedovatý břečťan. Jmenovala se Marta. S Martou jsme se znaly od střední školy. Byly jsme ta nerozlučná dvojic

Když mi bylo asi deset let, zakoukala jsem se do hezkého kluka ze sousedství. Dospělí se nad dětskými láskami většinou usmívají, pro mě to však tehdy byla vážná věc. Zamilovala jsem se do stejně starého kluka, který bydlel v naší ulici. Vzpomínám si, jak jsem ho zasněně pozorovala skrze záclonu, když mašíroval po chodníku s merunou anebo šlapal po silnici na kole. Líbil se mi, měl hezké oči i m

Dlouho jsem si nebyla jistá, jestli o tom někdy dokážu promluvit. Některé věci si člověk raději nechává pro sebe a nevrací se k nim. Některé vzpomínky už tolik nebolí, i když umí občas udeřit se stejnou silou jako dřív. Dnes je mi osmdesát, a přesto mě někdy zaplaví stejný smutek jako tehdy, když mi bylo dvanáct. Bylo jaro, slunce konečně hřálo, tráva se zelenala a ve vzduchu bylo cítit něco no

Jeho výraz mám před očima dodnes. Takový čistý, dětský, beze slov říkal: „Vezmete si mě k sobě?“ S manželem Petrem jsme dlouhé roky toužili po dítěti. Neúspěšně. Lékaři nám moc nadějí nedávali, a tak jsme začali uvažovat o adopci. Tušili jsme, že to nebude rychlé ani jednoduché, a nechtěli jsme nic odkládat, chtěli jsme být ještě dost mladí na to, abychom dítěti dali všechno, co potřebuje. Jenž

Zmizel jednoho letního rána. Vstal, nasnídal se, pohladil mě a odešel. Můj bratr. A návrat byl bolestivý. Nikdo mi nic nevysvětlil. Rodiče jen neurčitě řekli, že „potřeboval prostor a čas“. Čekala jsem týdny, pak měsíce a nakonec roky. Psala jsem mu dopisy, ale nikdy nepřišla žádná odpověď. Doma se jeho jméno postupně přestalo vyslovovat, jako by ho chtěli vymazat. Já ale věděla, že někde je. Ž

Nemohu se léta vyrovnat s tím, že odešel můj chytrý a úspěšný syn. Dlouho jsem se proto chovala ke své dceři nemožně a trápila jí. Najdeme k sobě někdy cestu? Mému Honzíkovi bylo sedmnáct. Než onemocněl, byl to kluk plný energie, který vnášel dobrou náladu, kamkoli přišel. Pak začal být unavený a občas i hodně vyčerpaný, ale přičítali jsme to jeho sportovním aktivitám a taky škole. První ročník g

Kdysi jsem měla úplně obyčejný život, na který dnes vzpomínám jako na něco, co patřilo někomu jinému. Srazilo mě auto a já přišla o vše. Pracovala jsem jako květinářka a každý den jsem vázala květiny. Byla to práce, kterou jsem milovala. Každá kytice měla svůj příběh, každá kombinace barev mi dávala smysl. Lidé si ode mě odnášeli radost a já měla pocit, že dělám něco krásného a užitečného. Vedl

Věřila jsem, že po letech samoty jsem konečně našla štěstí v náruči nového muže. Jenže můj desetiletý syn to nesl těžce. Myslela jsem si, že život samoživitelky bude jen nekonečným kolotočem povinností a osamělých večerů. Když jsem potkala Tomáše, měla jsem pocit, jako by se na mě po dlouhé zimě konečně usmálo slunce. Nevšimla jsem si však, že stín, který náš vztah vrhal, dopadal přímo na to ne

Netoužila jsem po muži, ovšem kamarád mi nevadil. Dnes se bojím věřit komukoli. Zbyněk byl muž, který se do naší čtvrti přistěhoval. Byli jsme tam starousedlíci, znali jsme se, takže jsme mezi sebe jen tak někoho nepustili. Ale Zbyněk byl šarmantní vdovec, všechny si nás získal. Bavil všechny, byl pozorný, ovšem vycítil, že všichni mají své blízké, rodiny. Až na jednu osobu. Na mě. Takže se na