Nikdy jsem si nestěžovala. Aspoň ne nahlas. Byla jsem ten typ ženy, který vždy pomůže. A teď vím, že mně nepomůže nikdo. Upekla jsem na oslavy, hlídala vnoučata, pomáhala dětem s rekonstrukcí, jezdila přes půl města, když někdo potřeboval pohlídat psa nebo vyzvednout nemocné dítě ze školy. Když se dcera rozváděla, seděla jsem s ní dlouhé večery a uklidňovala ji. Když syn přišel o práci, půjčila

Za tu zbytečnou, hloupou hádku se nikdy nepřestanu stydět. Ale stalo se a napravit se to nedá, protože čas zpátky nevrátíte, i kdybyste se třeba rozkrájeli. Naše babička už polehávala, nebyla na tom zdravotně dobře, ale pořád se držela. Dokonce i vařila a pekla. A tak nás jednou s manželem pozvala na oběd. Byli jsme spolu krátce, byli jsme zamilovaní, ale pořád jsme se jaksi nedokázali sžít, tr

Často se říká, že rodiče si člověk nevybírá, ale děti si může dobře vychovat. Kéž by to tak bylo. Dnes už vím, že život umí člověka překvapit i tam, kde si myslí, že nic nepodcenil. Někdy přemýšlím, jestli jsme jako rodiče něco nepřehlédli. Možná jsme byli až příliš shovívaví, možná jsme některé věci nechtěli vidět. S manželem jsme měli hezké manželství a jediné dceři Kláře jsme se snažili dopř

Poslední měsíce jsem byla často unavená. Lékaři mluví opatrně, ale člověk pozná, když se něco v životě pomalu uzavírá. A tak jsem začala myslet na místa, která ve mně zůstala celý život. Na věci, které člověk nosí hluboko v sobě, i když o nich desítky let nemluví. Jedním z těch míst byla stará roubenka v Českém ráji. Když jsem byla malá, jezdili jsme tam s rodiči skoro každé léto. Patřila paní

Žila jsem tak jako řada žen mého věku, kterým už osud vzal partnera. Sama, ale s dobrou kamarádkou po boku. Byla jako moje sestra... Pětačtyřicet let jsme spolu sdílely recepty na koláče, radost z prvních krůčků dětí i slzy po odchodech našich manželů. Dana pro mě byla jistotou v nejistém běhu života. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona mi jednou zničí úplně všechno. Síla přátelství? Všec

Moji drahou maminku měl každý rád. S velkou láskou se starala i o květiny. Když zemřela, všechny rostliny uvadly, i když jsem se snažila. Byl to poklad v lidské podobě, moje maminka se vůbec neuměla mračit nebo se na někoho zlobit. Bylo to takové sluníčko, a to nejen pro naši rodinu, ale pro celé okolí. Milovali ji mladí i staří. Někteří v ní viděli babičku od Boženy Němcové, chlapi ze sídliště

Když jsem byla ještě v pubertě, věřila jsem, že láska si člověka najde sama. Nenapadlo by mě, že mě přehlédne. Jak je to možné? Vždyť každý zažije lásku. Je to přece to nejpřirozenější, co lidé cítí. Já se odmala dívala na starší ženy v našem městě, jak vedou za ruku své muže, jak spolu nakupují nebo sedí večer na lavičce před domem. Byla jsem přesvědčená, že jednou budu mít něco podobného také

Od malička jsem si představovala život plný smíchu, dětské radosti a rodinných večeří. Krátce jsem to měla. Toužila jsem po domově, kde bude vždycky někdo čekat. Kde bude vonět čerstvě upečený koláč a kde se lidé obejmou pokaždé, když přijdou z práce nebo ze školy. Nikdy jsem nesnila o kariéře ani o velkém bohatství, chtěla jsem jen obyčejné štěstí. Muže, kterého budu milovat, děti, které budu

Když se mi narodil první syn Martin, měla jsem pocit, že mi život konečně začíná dávat smysl. Ten se však ztratil, když přišlo tolik tragédií. Martin byl zdravý a nádherný. Pamatuji si, jak jsem ho poprvé držela v náručí a měla pocit, že už nemůžu být šťastnější. S manželem jsme tehdy plánovali budoucnost, mluvili o domě, zahradě a dalších dětech. Byli jsme obyčejná rodina, která chtěla žít nor

Vždycky jsem si myslela, že my ženy držíme spolu, protože rozumíme nuancím života, které muži nikdy nedokážou pochopit. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že kamarádce může člověk bezmezně důvěřovat. S Alenou jsme se znaly už od gymnázia. Prošly jsme spolu prvními láskami, porody, krizemi v manželství i odchodem dětí z domova. Říkala jsem jí úplně všechno. Byla to moje vrba, moje druhé