Byla jsem přesvědčená, že je stále čas. Na návštěvu, telefonát, na obyčejné „mám tě ráda“. Není to tak. Když mi bylo třicet, připadalo mi, že mám před sebou celý život. Ve čtyřiceti jsem si říkala, že až se trochu uklidní práce, začnu víc myslet na rodinu. V padesáti jsem plánovala, že konečně zpomalím. Dnes je mi 68 let a v zásuvce schovávám malý notýsek, který patřil mojí mamince. Na jeho pos

Autonehoda upoutala mého muže na delší dobu na lůžko. Docházely peníze, dům chátral. Netušila jsem, co si s tím vším počnu. David byl vymodlené dítě. Toužila jsem po velké a šťastné rodině, ale delší dobu to vypadalo, že mi zůstane jen prázdná náruč. Naštěstí se mi vydařilo manželství, můj muž byl téměř anděl, s jeho podporou jsem přestála roky marného čekání na miminko. Vypadalo to beznadějně,

Staří si stěžují na mladé, co svět světem stojí. Sama však takový škarohlíd nejsem, dobře vím, že mnozí mladí lidé jsou báječní. Mnozí lidé tvrdí, že je dnešní mládež bezohledná, zahleděná jen do sebe a do svých mobilních telefonů, že jim jde jen o peníze a výhody. Mám jinou zkušenost a ráda bych se mladých lidí zastala. Mám báječnou vnučku, napřesrok bude maturovat. Rozhodně není taková, že

Našla jsem ho úplnou náhodou. Starý zápisník s mými sny. A zabolelo mě, jak jsem je nenaplnila. Dnes bych to udělala jinak. Ale je pozdě. Držela jsem ho v rukou a najednou jsem měla pocit, že nedržím obyčejný notes, ale kousek sebe. Blok, který jsem před lety někam odložila a už se k němu nikdy nevrátila. Na první stránce bylo moje písmo ještě zamlada. Kulaté, trochu dětské, plné naděje. Musela

Na Petra nikdy nezapomenu, byl to úžasný kluk, plánovali jsme svatbu a společný život. Seznámili jsme se, když nám bylo šestnáct. Dodnes, když si na něj vzpomenu, píchne mě u srdce. To byla láska! Taková snad není ani v románech. Přísahal, že jsem a navždy budu největší láska jeho života. Tak hezky se to poslouchalo. Byli jsme však příliš mladí, bylo nám šestnáct. Petr se učil zedníkem, zatí

Už jako mladá jsem snila o tom, že budu létat. Pomyslná křídla mi ale přistřihl manžel. Fascinovala mě letiště, cizí jazyky i představa, že budu poznávat svět. Když mě přijali na výběrové řízení k letecké společnosti, byla jsem štěstím bez sebe. Připadala jsem si, jako by se mi konečně otevřely dveře k životu, o kterém jsem snila. Jenže právě tehdy jsem poznala svého budoucího manžela. Nejdřív

Odešel a já na to nebyla připravená. On byl ten, kdo se staral o účty a o praktickou stránku života. Bez něj jsem ztracená, a hlavně bez koruny. Když Hubert zemřel, bylo to nečekané. Zastihlo mě to zcela nepřipravenou, i když poslední dobou vypadal unaveně. Žádné dlouhé loučení, žádná poslední slova. Jednoho rána prostě odešel a nechal mě tu samotnou. Naše poslední chvíle byly obyčejné, téměř b

S Petrem jsme spolu žili hromadu let a já si myslela, že máme dobré a stabilní manželství, jaké lidé, kteří se pomalu chystají na důchod, mívají. Pravda byla ale jiná. Divoké city prvních let už dávno vystřídalo hluboké přátelství, jistota a vědomí, že se jeden o druhého můžeme opřít. S Petrem jsme spolu byli přes dvacet let a já měla pocit, že ho znám lépe než kohokoli jiného. Naším největším

Když se mě lidé ptají, proč si nenechám pomoct a proč manžela neumístím do LDN, většinou jen sklopím oči. Ulevilo by se mi. Ale copak mohu? Vím, že to nemyslí zle. Mnozí mi říkají, že bych si konečně odpočinula, že bych se vyspala, že bych zase mohla chvíli žít i svůj život. Možná mají pravdu. Jenže oni nevidí to, co vidím já pokaždé, když se podívám na svého muže. Jiní by zradili, já se roz

Nečekala jsem, že jednou budu myslet na syna s tím, že ho vlastně nenávidím. Za to, co udělal sobě i nám, si mou lásku ani soucit rozhodně nezaslouží. Když se narodil Martin, byl to nejkrásnější den mého života. Byl veselý, chytrý a vnímavý. Ve škole nosil samé jedničky, hrál skvěle fotbal. S manželem jsme byli pyšní. První příznaky Na střední si Martin našel partu kamarádů. Začal chodit