Chtěla jsem uhnat bohatého chlapa a ono se mi to povedlo. Po letech společného života se ale už neraduju, není to tak idylické, jak se zdá.

Vlastně už od školy jsem snila o princi na bílém koni. Důvod to mělo prostý, pocházela jsem z opravdu nuzných poměrů, a jestli jsem si něco přála, tak vymazat tuhle kapitolu života a začít znovu. Když jsem viděla film Pretty Woman, pochopila jsem, že to jde.

Umínila jsem si tehdy, že můj život bude také jako z pohádky. Navíc jsem nikdy nepotkala nikoho, kdo by mi ukradl srdce. A tak jsem se rozhodla vybrat si dle svých preferencí, což znamenalo najít si bohatého muže.

Ale to samozřejmě nebylo snadné, v mém okolí zase tolik movitých nápadníků nebylo, takže jsem byla dlouho sama. Když se pak v mém životě objevil Daniel, velmi bohatý podnikatel, bylo mi jasné, že to musí být osud.

Daniel se do mě zakoukal okamžitě a já si rychle zvykla na svět, který mi otevřel. Poprvé jsme se střetli, když přišel do zlatnictví, kde jsem pracovala, koupit náušnice pro svou maminku.

Tehdy mě ani nenapadlo, že právě tenhle muž převrátí můj život vzhůru nohama. Když mě pozval na schůzku, souhlasila jsem.

Byl velkorysý

Dodnes si pamatuji jeho potměšilý pohled i způsob, jakým mě oslovil. „Krásná neznámá, nešla byste se mnou na večeři? Moc by mě to potěšilo.“ Já si ještě rýpla, jestli na takové pozvání vůbec má, když se u nás tak rozšoupl. Jenom se usmál. „Myslím, že ano. Počkám na vás po práci.“

Úplně jiný svět

Nikdy předtím jsem nebyla v tak vyhlášené restauraci. Byla jsem nervózní už jen z množství příborů kolem talíře a Daniel se mými rozpaky očividně bavil.

Vyprávěl mi, že pracuje v rodinné firmě a bydlí v centru města. Až později jsem zjistila, že podnik po otci převzal a patří mu celý. Stejně jako byt v centru a vila za městem, kam jezdil na víkendy.

Ze začátku jsem to ale neřešila. Byla jsem zamilovaná, poprvé v životě, a největší cenu pro mě mělo jeho objetí, ne majetek.

Chtěl mít hospodyni

Postupně jsem si však zvykla, že si díky němu mohu dopřát věci, o kterých se mi dřív ani nesnilo. Po roce přišel s návrhem, abych dala výpověď a zůstala doma. Tvrdil, že se nehodí, aby jeho partnerka stála za pultem. Souhlasila jsem.

Chodila jsem do kaváren, do kina, na procházky a užívala si volný čas. Jenže po čase mu začal můj životní styl vadit. Jednou mi bez okolků řekl, že by po návratu domů rád našel teplou večeři a ženu, která na něj čeká.

O svatbě přitom stále mlčel. Když jsem neplánovaně otěhotněla a narodil se nám Daniel junior, byla jsem ráda, že máme jistotu a zázemí.

Rozmazlované dítě

Pro naše dítě jsme pořizovali jen to nejlepší. Soukromá školka, plavání, hokej, kroužky… Daniel měl jasno. „Jednou z něj může být slavný sportovec,“ prohlásil, když jsem namítala, že je na takový dril syn ještě malý.

Kvůli výchově mezi námi začaly první vážnější spory. Jenže můj hlas měl malou váhu. Daniel byl přesvědčen, že když za něco zaplatí nejvíc, musí to být automaticky to nejlepší. Dávat uměl velkoryse, ale stejně tak mnoho i vyžadoval.

Rozhodl třeba, že se syn začne už ve čtyřech letech učit francouzsky. Samozřejmě s tou nejdražší lektorkou. Toužil po zkrátka dokonalém synovi.

Ztratila jsem sebe

Brzy jsem pochopila, že stejně dokonalou představu má i o mně. Francouzštinu jsem se musela učit také. Začal mi určovat, co budu nosit, jak se nalíčím i kam půjdu. Peněz jsem měla dost, ale svobody minimum.

Obyčejné tričko, které by se líbilo mně, nepřipadalo v úvahu. Směla jsem nosit jen kostýmky, ve kterých jsem si připadala cizí. Na posezení s kamarádkami jsem mohla zapomenout. Postupně se stejně všechny vytratily.

Zůstala jsem sama s mužem, který si mě nechtěl vzít, a se synem, který měl tolik aktivit, že mámu znal jen jako šoféra, který ho vozí na kroužky.

Ocitla jsem se v pasti

Pak jsem zjistila, že má Daniel milenku. Když jsem se ho zeptala, ani se nesnažil zapírat. Jen suše prohlásil, že každý úspěšný muž přece milenku má a nemám si to brát osobně. V tu chvíli ve mně něco prasklo. Chtěla jsem odejít. Jenže kam?

Práci jsem dávno opustila, vlastní peníze neměla a roky mimo obor mi sebevědomí rozhodně nepřidaly. Všechno patřilo jemu. A protože jsme nebyli manželé, neměla jsem nárok téměř na nic.

Co se mnou bude?

Nejhorší je, že jsem si na pohodlný život zvykla. Není snadné vzdát se jistot, i když jsou vykoupené neštěstím. Náš syn dnes studuje vysokou školu a pochybuji, že by se otce vzdal. Má se vedle něj dobře a Daniel si jeho přízeň umí získat.

U obou jsem už dávno ztratila autoritu. Když jsem nedávno podědila po sestře nějaké peníze, odhodlala jsem se konečně k prvnímu kroku. Našla jsem si malý byt k pronájmu a začala tajně obcházet pracovní pohovory.

Muž o ničem neví. Pokud odejdu, začnu od nuly. Už mi to ostatně několikrát připomněl. Možná budu litovat, ale zůstat už nechci. Nebojím se. Strach mám jen z toho, že ztratím syna.

Nikola S. (54), Brno