Vychovávaly mě maminka s babičkou. Otec mi zemřel v dětství, stejně jako děda i prastrýc. Když jsem jim byla zapálit na hrobě svíci, objevil se povědomý muž…
Tatínka jsem si moc jako dítě neužila, zemřel, když mi byly čtyři roky. Byla to tehdy tragédie, pracovní úraz. Maminka se po jeho smrti odstěhovala z rodné vísky a o otci moc nehovořila. Myslím, že ji to trápilo a nikdy se s jeho smrtí nevyrovnala.
I když jsem zkusila na toto téma občas zavést hovor, povídání o něm rychle zamluvila. A tak roky běžely, já se vdala, založila si rodinu, měla dvě děti, které po střední škole odešly z domova a žily svůj život.
Seděl na lavičce
A tak jsem se toho o svém otci nikdy moc nedozvěděla, jeho příbuzní už nežili. Byl jedináček a na hřbitově ležel pouze s rodiči, což byla moje babička a dědeček, a také tam byl pohřbený prastrýc Jan.
Toho jsem také nikdy nepotkala, znala jsem ho pouze z náhrobní desky, kde měl v rámečku malou, zašlou fotografii. Každý rok na Dušičky jsem se na hřbitov chodila zapalovat svíčku. Před třemi lety jsem se tam ale nedostala, protože jsem měla ošklivou virózu.
Vypravila jsem se tam o dva víkendy později. Na hřbitově bylo ticho a prázdno. Upravila jsem hrob, zapálila svíčky a ponořila se do tichého rozjímání. Když jsem se probrala z myšlenek a rozhlédla se, spatřila jsem na lavičce poblíž sedět muže.
Upřeně mě sledoval, až mě zamrazilo. Pozdravila jsem ho. Překvapeně se na mě podíval a pokýval též hlavou na pozdrav. Zarazila jsem se, protože jsem ho znala, jen jsem si nemohla vzpomenout, odkud.
„Já tě znám,“ řekl mi, když jsem procházela okolo něj. „Já taky, jen si nemohu vzpomenout, kde jsem vás potkala,“ přiznala jsem a posadila se vedle něj. Dívali jsme si vzájemně do očí, byly mi tak povědomé!
Znal mého tátu
Ten sympatický muž mi začal najednou sám od sebe vyprávět, že znal dobře mého tátu. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že na to, aby mého otce skutečně tak dobře znal, vypadá příliš mladě. Tomu muži nemohlo být rozhodně více, než mně. Přesto jsem ho poslouchala jako omámená.
Věděl takové detaily ze života nejen otce, ale i jeho rodičů, že mě to naprosto paralyzovalo. Slzy se mi začaly hrnout z očí a najednou jsem tomu muži brečela na rameni. Ani nevím, jak uběhly dvě hodiny, rozloučili jsme se a já spěchala na vlak.
Byl to duch?
Všechno mi to došlo až doma. Jak jsem si před spaním probírala to podivné setkání, konečně mi docvaklo, že není možné, aby ten člověk mého tátu znal osobně. Ale jak to, že věděl tak přesné informace?
Vrtalo mi to hlavou. A odkud jsem ho vůbec znala? Odpověď přišla za rok o Dušičkách, a byla šokující. Jen jsem stanula před hrobem a podívala se na náhrobek, kde byly malé fotografie těch, kdo v hrobě leží, došlo mi to!
Ten muž na lavičce, se kterým jsem si povídala, byl můj prastrýc Jan. Byl to prostě on! Díval se na mě i z toho náhrobku tak upřeně, až mi znovu šel mráz po zádech. Díky němu jsem ale víc poznala svého tátu.
Jana (61), Kladno