Zdi našeho rodného domu pamatují děsivé události, které vyhánějí nájemníky. I mně trvalo dlouho, než jsem si na duchy zvykla.

Bydlím ve vile, která je už sto let stará. Babička mi vždycky vyprávěla, kdo tu všechno bydlel a jak byla válka. Vychovávala mě, dá se říct, ona. Matka bydlela v prvním poschodí nejprve s otcem, který nás opustil, a pak s přítelem. Tam se děly zvláštní věci často, a proto jsem tam jako malá nerada chodila.

Kroky na půdě

Když mi bylo osmnáct let, matka se s přítelem odstěhovala a já se chodila nahoru do jejího bytu občas dívat na televizi. Dál jsem bydlela v přízemí se starou babičkou, o kterou jsem se starala. Nahoru jsem se stěhovat nechtěla, necítila jsem se tam dobře.

Maminka mi totiž vyprávěla, že se jí v noci často zdálo, jak někdo nad nimi chodí. Jednou večer mě navštívil přítel a dívali jsme se spolu v patře na televizi, abychom měli soukromí. A televize se zničehonic sama vypnula.

V tu chvíli nastala tma a oba jsme slyšeli kroky. Přítel škrtl zapalovačem a v mihotavém plameni nahmatal a rozsvítil světlo. V pokoji nikdo nebyl, dveře na malou půdu byly ale otevřené.

Každý chtěl hned pryč

Pár let po tomto zážitku si patro domu zrekonstruovali sestra se švagrem. Udělali velké změny, které bytu hodně pomohly. Co vím, tak v patře, kde jsem se nikdy necítila dobře, za války přenocovalo několik vojáků. Hodně pili a prý tam jednoho z nich zastřelili.

Později tam byli ubytovaní studenti, ale žádný z nich tam dlouho nevydržel, každý se snažil rychle najít jiné ubytování. Zkrátka žádný z nájemníků neměl v bytě stání a v noci slýchával divné zvuky.

Živý sen

Mám pokoj směrem do dvora a jednou jsem měla zvláštní sen. Byla zima, tak jsem si zavřela staré dřevěné okenice. Zdál se mi sen o dvou mladých lidech kolem dvaceti, byli to chlapec a děvče.

Stáli u mé postele a říkali mi, že mě dobře znají a že mě babička, která už byla po smrti, pozdravuje. V tu chvíli jsem se probudila.

Zářivé světlo

Otevřela jsem oči a oslnilo mě jasné světlo. Bylo to, jako by někdo svítil baterkou ze dvora do okna směrem na postel, kde jsme s přítelem leželi. Po chvilce mi došlo, že mám zavřené okenice.

Vyděšeně jsem se snažila potichu dýchat a neměla jsem odvahu se ani pohnout, abych nevzbudila přítele. Celá jsem z toho strachu ztuhla. Po chvilce to zářivé světlo zmizelo.

Přízraky z fotky

Druhý den jsem přemýšlela, kdo ti lidé ve snu mohli být. A myslím si, že jsem na to přišla. Když totiž babička ovdověla, vzala si pána, kterému zemřela manželka i jeho děti. Byli to chlapec a děvče a zemřeli, když jim bylo kolem dvaceti let.

Chodívala jsem s babičkou na náš hřbitov na jejich hrob zapalovat svíčky a mají tam i fotky. Ta podoba ze snu byla neuvěřitelná.

Anna M. (77), Opava