S každým dalším rokem to bylo horší, a navíc se počet vnoučat zvyšoval. Museli jsme se spolčit s dalšími prarodiči, abychom se z hlídání nezbláznili.

Na vnoučata jsme se s manželem těšili. Jak si jich budeme užívat, brát si je na prázdniny. Když se narodil první vnuk, byli jsme štěstím bez sebe, nemohli jsme se nabažit hlídání.

Pak přišla vnučka a po ní dvojčátka. Najednou jsme měli doma čtyři hyperaktivní tvorečky, na které naše síly už bohužel nestačily.

Prosili jsme dceru a syna, aby nám dávali vnoučata na hlídání postupně, vždy maximálně dvě. Jenže jak čas šel, mladí nám je dávali čím dál častěji, protože to už taky nezvládali.

Plán na léto

Po naprosto vyčerpávajících prázdninách jsme se s manželem vypravili do místní hospůdky, abychom se tam při dobře vychlazeném pivu vzpamatovali. A tam jsme najednou slyšeli, jak si u vedlejšího stolu líže rány jiný starší pár.

Přisedli jsme a začali to probírat společně. Ten večer jsme seděli v hospodě do zavíračky, a byl to velmi plodný hovor.

Došli jsme k  názoru, že je potřeba se na ty malé „teroristy“ dobře připravit, vymyslet jim dokonalý plán na léto, aby se ta jejich energie vybila.

Chce to spolupráci

Až se budou blížit příští prázdniny, sejdeme se a vymyslíme program, naši dobrovolní hasiči se určitě přidají a v nedaleké farmě si děti užijí zvířat, že se jim o tom bude celý školní rok zdát.

Zrodilo se tolik nápadů, až nám bylo líto, že jsme na něco takového nepřišli dávno. Jak se říká, nejtěžší je vždycky udělat první krok. A my, s podporou ještě několika dalších zoufalých prarodičů z okolí, jsme se toho nebáli.

Následující prázdniny proběhly nad naše očekávání. Náš program má úspěch dodnes, jen zjišťujeme, že nám ty děti o prázdninách nějak přibývají. Vozí nám je totiž na akce a hry, které pořádáme, i prarodiče z okolních vesnic.

Kamila (65), Jihlavsko