Někdy vám i ti nejbližší neřeknou vše. A zjištění některých pravd pak moc bolí. Tchán nikdy nepřiznal, že má dalšího potomka. Nebyl důvod lhát.

Když jsem poznala svého muže Mirka, měla jsem štěstí i na jeho rodinu. Přijali mě mezi sebe překvapivě dobře.

Pravda, tchyně si mě nejprve držela trochu od těla a potřebovala čas, aby mi začala věřit. Postupně ale roztála. Zato můj tchán Karel si mě získal skoro okamžitě. Byl přátelský a veselý, zdál se upřímný.

Skvělý táta i děda

Postupně jsem pochopila, že je nejen dobrým manželem a otcem, ale později i mimořádným dědečkem. Naše děti ho milovaly a možná s ním zažily víc času než s babičkami.

Mirkova maminka totiž zemřela poměrně brzy, když bylo našemu nejstaršímu synovi teprve šest let. Karel se tehdy ještě víc upnul na vnoučata a snažil se jim dát všechen čas i energii.

Jezdily za ním na venkov, trávily u něj část prázdnin a často tam zůstávaly i několik dní. Přestože už dávno překročil šedesátku, zvládal se starat o tři děti najednou.

Pravda, naši kluci nebyli žádní uličníci, ale i tak okolí často obdivovalo, kolik trpělivosti a sil ještě měl.

Nepříjemné překvapení

Nikdo z nás si nepřipouštěl, že jednou odejde. Jenže ani tchánův život nebyl nekonečný a jednoho dne odešel. A my zjistili, že nám, hlavně své rodině, zapomněl něco říct.

Při vyřizování dědictví přišla informace, která doslova obrátila naše představy o tchánovi vzhůru nohama. Mirek vyrůstal jako jedináček. Vždy byl středem pozornosti a nic nenasvědčovalo tomu, že by jeho táta vedl nějaký dvojí život nebo něco tajil.

A přece jsme zjistili něco nečekaného. Karel měl dceru. Ženu o několik let mladší než Mirek, o které nikdo z nás nikdy neslyšel. K prvnímu setkání došlo až po jeho smrti. Jana působila nervózně a rozpačitě.

Hned na začátku přiznala, že z této chvíle měla velký strach. Zároveň bylo vidět, že o nás ví mnohem víc než my o ní. My tedy netušili vůbec nic. Znalost druhé části rodiny pro ni nebyla novinkou.

O sestře neměl tušení

Jana nám postupně vyprávěla svůj příběh. Řekla, že za ní jejich otec pravidelně jezdil. Ne denně ani každý týden, ale několikrát do měsíce se vídali. V létě spolu trávili čas a občas ji vzal i na kratší dovolenou nebo výlet.

Když jsme poslouchali její vyprávění, Mirek si začal spojovat věci, které mu dřív připadaly normální. Karel prý často jezdil na služební cesty a občas byl několik dní pryč. Nikdy nikoho nenapadlo, že by důvod mohl být jiný.

„Víte, co mě na tom bolí nejvíc?“ řekl tehdy Mirek a podíval se střídavě na mě i Janu. „Že vůbec nevím, jestli o tom věděla máma. A taky nevím, co si táta myslel, že bude jednou potom. Že se to nikdy nedozvím?“ Je to jen zbytečná pachuť vzpomínek.

Hana J. (66), Kyjov